A: Jak k tomu vašemu konfliktu vlastně došlo?

Jel jsem v Dobříši v třicetikilometrové zóně podle předpisů. Za mnou byl člověk, který si asi myslel, že ho zdržuji, takže se mne neustále snažil předjíždět. To se mu nepovedlo, takže když jsem zastavil, vjel za mnou na parkoviště a napadnul mne. Já jsem k odvrácení jeho útoku použil repliku zbraně, kterou s sebou nosím.

Paní soudkyně Jurečková mne pak odsoudila za výtržnost a zdůvodnila to tak, že dveře auta byly otevřené a že mně mohl někdo vidět. Způsobil jsem prý veřejné pohoršení. Podle mne působil pohoršení spíš ten pán, který tam lítal naštavaný sem a tam a dobýval se ke mně do auta.

A: A jak byste komentoval rozhodnutí soudu?

Rozhodnutí soudkyně mne uráží, protože svým rozsudkem legalizovala hulváctví a hrubost. Ten člověk se choval i v soudní síni tak, že ho musela vykázat. Podle mě to byla z její strany zlá vůle. Naštvala mne hlavně tím, že mi přičetla k tíži, že jsem byl v minulosti trestán a navíc řekla, že ty "zločiny" byly zahlazeny. Samozřejmě jsem byl rehabilitován, což je přece jen podstatný rozdíl. Překvapuje mne, jak mohla ta paní získat akademické vzdělání v oboru práva.

A: Dokázal jste si po návratu z emigrace představit, že vám bude v České republice v roce 2005 někdo vyčítat potrestání komunistickou justicí?

To jsem si samozřejmě představit nedokázal. Vrátil jsem se už 29. listopadu 1989 a myslel jsem si, že se tady poměry skutečně změní. To se bohužel nestalo. Havel mne tehdy dokonce jmenoval vyslancem v San Franciscu, takže jsem se do Ameriky ještě načas vrátil a splnil si tam pracovní závazky. V roce 1993 jsem se ale vrátil do Čech definitivně.

A: Proč jste se tehdy do Československa vracel a s čím jste se tady ze začátku jako emigrant setkával?

Chtěli jsme zemi pomoct, vytáhnout tu československou káru z bahna. Zpočátku to ale bylo ze strany české společnosti takové chování, které bych charakterizoval heslem: "Přijeďte, pokloňte se až po pás sametové revoluci, nechejte tady nějaký prachy a koukejte vypadnout."