Bezmoc pro ni byla horší, než vzdát se volného času. Ačkoliv Kateřina Honzíková pracuje a má malé dítě, maximálně se také věnuje dobrovolné organizaci, která se stará o nejmladší válečné oběti v Sýrii. Tvrdí, že pomáhat máte tam, kde si to přeje vaše srdce.

Jak jste se dostala k tomu, že pomáháte syrským dětem?

S přáteli jsme asi před rokem založili neziskovou organizaci Češi pro Sýrii, s cílem poskytnout podporu lidem, kteří odtud utíkají před válkou. Myslím, že prvním impulsem byly děsivé a velice smutné fotografie a příběhy, které se začaly objevovat na sociálních sítích a svým způsobem i odtažitá až nepřátelská reakce poměrně velké části české společnosti. 

Náš stávající hlavní projekt Léčba traumatu u syrských dětí byl inspirovaný projektem A. Elkhani a Katedry psychologie v Manchestru. V jeho rámci byl v uprchlickém táboře syrským rodičům společně s chlebem rozdáván jednostránkový letáček o traumatu u dětí a základními radami. Bylo neuvěřitelné, že na něj reagovalo s díky či dotazy téměř 40% rodičů. To znamená, že rodiče chtějí vědět, bez ohledu na vlastní trauma a trápení, co mohou udělat pro své děti. Rozhodli jsme se tedy, že dáme dohromady více informací tohoto druhu a najdeme způsob, jak je dostat do táborů. Za tímto účelem teď překládáme do arabštiny knihu Trauma Proofing Your Kids od P. Levina a M. Kline, určenou pro rodiče traumatizovaných dětí a pomáhající pracovníky. Pro ty z rodičů, kteří nemají kapacitu přečíst všech 271 stran knihy, vypracováváme 40-ti stránkovou  zjednodušenou verzi textu a komiksové zpracování základních principů práce s traumatem.

Co vás na vaší práci nejvíc unavuje a co motivuje?

Motivuje mě, že je možné pomoci. S traumatem se dá něco dělat. Můžeme těm rodinám alespoň trochu zjednodušit život. Také mám malé dítě a dovedu si představit, jak by mi bylo, kdyby se trápilo a já nevěděla, co mám dělat a nikde žádná pomoc. 

A také mi přijde nutné nezapomínat na to, že nezpracované trauma přináší zase další trauma. To je důležité pro nás pro všechny. A co mě unavuje? Je to spousta práce. Daří se, mám radost, jen je toho moc. Fundraising, úprava textů, tvorba jednotlivých materiálů, komunikace, propagace, úřady. Jen dát dohromady dárky na sbírku na Hithitu kolik zabere času. Jsme malá organizace a máme vedle tohoto projektu běžná zaměstnání.

Jak sama odpočíváte, aby vás všechno utrpení nepohltilo?

To je dobrá otázka. Na odpočívání moc času není a sledovat, co se v Sýrii a v uprchlických táborech děje, je psychicky náročné. Ale myslím, že mi hodně pomáhá právě to, že něco děláme, pro mě byla nejhorší ta bezmoc. Myslím, že empatie a soucit automaticky vyvolávají potřebu něco dělat a pak, když to děláte, nějak to funguje. A také mám skvělé přátele, kteří mě pozorně vyslechnou, a podpoří, což mě vždy uklidní a projekt posune o kousek dál. A upřímně řečeno, už několikrát mě v posledním roce zachránila buddhistická meditace, neznám lepší způsob, jak nechat nervovou soustavu usadit.

Proč si myslíte, že jsme jako národ často tak ostražití k neštěstí lidí v Sýrii, i když se jedná o děti?

Myslím, že to je strach z neznámého, spojený s působením některých politiků a médií v této oblasti. Z dětí jednou vyrostou dospělí. Ale místo toho, aby se hledaly způsoby, jak to společně zvládnout a zaměřovali jsme se na to, co máme společného, média šíří strach. Prostě se bojíme, a přitom faktických informací a vlastních zkušeností s uprchlíky ze Sýrie máme velmi málo. Přitom je samozřejmé, že úplně ve všech kulturách jsou lidé různí, někteří laskaví, jiní méně a někteří mají vážné problémy. Myslím, že pokud by se lidé více setkávali, ten strach by se zmenšil.

Na HitHitu jste vybrali výrazně víc, než jste žádali. Co vás čeká teď?

Včera jsem odeslala brožurku o traumatu k expertnímu čtení do zahraničí. Až do ní zapracuji doporučené změny, bude připravená k překladu a tisku. Co se knížky týká, máme před sebou některé úpravy textu, aby byla kniha vhodná do prostředí uprchlických táborů, kam původně nebyla určena. Potom překlad a tisk. A pro komiks je připravených prvních 6 storybordů a pracují na nich studenti designu z Prague College. A pak bude následovat práce v terénu, máme v plánu tak týdenní návštěvy v táborech, distribuci a prezentaci a pokud bude dostatek financí i zprostředkování příslušného školení pro spolupracující pomáhající pracovníky v táborech. Myslíme si, že nestačí jen tam přijet a knížky rozdat. V tomto ohledu jsme zatím navázali kontakt se dvěma syrskými organizacemi, které působí v tureckém Gaziantepu. Rádi bychom iniciovali vznik podpůrných rodičovských skupinek.

Setkala jste se s negativními reakcemi, když někdo zjistí, čím se zabýváte? Jak na ně reagujete?

V souvislosti s tímto projektem většinou ne. Rychlá a velmi pozitivní reakce na mě potěšila. Lidé si uvědomují, že pokud těmto dětem nepomůžeme, budou mít v budoucnosti problémy. A také je tu možná docela dost lidí, kteří by pomoci chtěli, jen neví, jakým způsobem. A pokud se párkrát nějaké námitky objevily, šlo o to, že bych se měla věnovat lidem tady u nás, kteří potřebují pomoc. Reagovala jsem tak, že pomoc je jistě potřeba všude. A že každý může pomáhat tam, kde mu srdce říká, že to je to pravé místo. Kritiku většinou vyvolají naše pokusy více informovat o tom, co se v Sýrii děje. Ale na to už jsem si zvykla a mám připravené odpovědi.

Co může každý z nás udělat, když chce pomoci?

To se lidé často ptají. V uprchlických táborech je kromě základního jídla a střechy nad hlavou (někdy jen stan), potřeba témeř vše. Není problém udělat sbírku, složitější už je pak dovézt ji přes hranice a dostat do tábora. Z tohoto důvodu je možná nejlepší vybrat si nějakou důvěryhodnou organizaci a podpořit některý její projekt finančně. Tady u nás je uprchlíků velmi málo, ale jinak si myslím, že pro integraci je nejlepší podpůrná síť lidí, kteří jsou připraveni pomoci s konkrétními věcmi, jako je čeština, doučování dětí, pomoc na úřadech a podobně.

Absolvovala jste psychoterapeutický výcvik, jak vlastně probíhá?

Mám za sebou tříletý psychoterapeutický výcvik v integrativní psychoterapii, kombinující principy mindfullness s prací s tělem a nedirektivními psychorterapeutickými metodami. To ročně znamená týden, několik delších víkendů a supervizi. Ve výcviku si, kromě teorie, na sobě navzájem zkoušíte metody, jež pak používáte při práci s lidmi. Je důležité vědět, co která technika vyvolává a co všechno se může dít. Nyní jsem se přihlásila na Somatic Experiencing výcvik zaměřený právě na práci s traumatem. Těším se, ale zároveň je mi jasné, že to nebude jednoduché.