Naše těla se mění doslova z minuty na minutu. Když se nám zlomí kost, tak ho za jeho schopnost měnit se (aneb regenerace) milujeme, ale když se objeví faldy na břiše, nemáme daleko k čiré nenávisti.

Lidské tělo je součástí jednoho velkého celku. Přírody. Stejně jako příroda prochází svým cyklem, tak i my procházíme obměnami. Například krev se nám kompletně vymění každé tři až čtyři měsíce. Neustále se nám obměňují vlasy, nehty, dorůstají kosti, dokonce i játra, když je potřeba. Tělo je neustále se měnící a regenerující se organismus. Dnes není nikdy stejné jako včera.

A stejně tak je to s přírodou. Na jaře pozorujeme pupeny květů na stromech, užíváme si jejich vůni, když rozkvetou, a všudypřítomné barvy. Na podzim obdivujeme žlutou a oranžovou barvu listů. Užíváme si ten zvuk, když pod námi listy krásně křupou. A chápeme, že strom je na zimu holý. Že se chrání a připravuje zase na rozkvetlé jaro, nabírá síly.

Jak do toho zapadá naše tělo?

Všechno tohle přece víme a vnímáme, ale přece jen jednu skutečnost často přehlížíme. Naše tělo. Jakoby vůbec nebylo součástí tohoto většího celku. Jakoby na něj neplatila pravidla přírody. To, že jsme se na zimu trochu obalily tukem, nebo že nám na čele přibyla další vráska, neoslavujeme. Nesnášíme to. To, že se nám na stehnech objevily dolíčky a vlasy se nelesknou tak jako dřív. Máme pocit, že když je to takhle teď, už to tak bude napořád. A bojujeme. Snažíme se jakoukoliv známku toho, co je pro nás norma, zastavit, zvrátit.

Dvojitý metr

Květinu chápeme jako živoucí organismus, jsme dost chytří na to, abychom po ní nechtěli být celý rok jen v květu. Ale přesto to chceme po sobě samých. Být hubení, bez vrásek.

Umělé květiny jsou sice hezké na pohled, ale nedají nám to samé, co květy živé, nerozzáří a neprovoní náš být stejně. Chápeme to. Ale k sobě samým tento přístup zaujmout nedokážeme. Nejraději bychom zamrzly teď v tomto momentu, kdy se samy sobě líbíme, nechceme stárnout, nechceme ztloustnout. Nebo ještě lépe, chceme se vrátit o pár let zpátky.

Co kdybychom, jenom na minutu, daly svému tělu oddech. Poděkovaly mu za jeho službu. A uvědomily si, jak úžasné je. Přesně takové, jaké právě je.