Režisér Slávek Horák říká, že prožívá frustraci, protože se nemůže vrhnout do dalšího filmu. Svůj veleúspěšný snímek Domácí péče teď totiž musí vyvézt do světa.  "Ale to jsou tak příjemné starosti, že je to vlastně nejlepší výmluva proč se chvilku kreativně flákat," přiznává.

Film o umírání vzbudil velký ohlas, do kin se na něj dosud přišlo podívat 70 000 diváků, Alena Mihulová za roli pečovatelky Vlasty získala Křišťálový globus za nejlepší ženský herecký výkon na Karlovarském filmovém festivalu. A nyní půjde dokonce bojovat o zlatou sošku Oscara! 

O nejvyšší filmové ocenění světa se tak bude ucházet snímek, jehož hlavní hrdinku filmu režisér napsal podle skutečné osoby - svojí maminky. Museli jsme se proto zeptat: co na vás v její práci zapůsobilo nejvíc?
 
Její nezištná obětavost, vlastně ta naivita v nejkrásnějším slova smyslu. Nikdy ani na vteřinu neváhá, jestli má někomu pomoct, naopak se sama nabídne - a naprosto samozřejmě do toho vtáhne i všechny kolem sebe, protože si myslí, že to všichni cítí stejně jako ona. Což - bohužel - není vždycky pravda.

Původně jste zvažoval, že maminku do role obětavé zdravotní sestry dokonce i obsadíte. Jak se tvářila na možnost proměnit se v herečku?

Mámě to vůbec nevadilo, ona prostě ráda pomůže s čímkoliv. I kdyby to měla být hlavní role ve filmu! Ale jakkoliv byla před kamerou při testech nebojácná a autentická, celý proces náročných opakování a variací by nezvládla. Proto bylo skvělé mít Alenu (Mihulovou), která je duší jako moje máma, ale jako skvělá herečka to umí líp vyjádřit pro kameru.

Ve filmu jste si zahrál i vy sám. Proč jste se rozhodl stát za kamerou a ne před ní?

Já se tam chtěl jen projít, jen se podepsat, mihnout, ale najednou stojím mezi Alenou a Bolkem a koktám text a rudnu… Hrůza! Za kamerou je mi mnohem líp, pozorovat ostatní jak nerudnou a nádherně podávají text. To jsem věděl vždycky, že jsem spíš pozorovací typ, ale tady jsem si chtěl vyzkoušet i toho "pozorovaného" a nějak jsem neodhadl rozsah mé roličky… i rozsah toho, co to obnáší, být "pozorovaný". Vzbudilo to ve mně novou úctu k těm, kteří to zvládají tak mistrovsky, jako Alena s Bolkem.¨

Bylo náročné režírovat herce velkých jmen jako je Bolek Polívka nebo Tatiana Vilhelmová? A postavit se za kameru v případě Aleny Mihulové, která své nejlepší role ztvárnila pod dohledem Karla Kachyni?

Hrozně jsem se toho bál, vůbec jsem nevěděl, jak se s nimi má správně komunikovat, ale všichni byli tak milí, otevření a nápomocní, že ze mě brzy všechna nervozita spadla a mohli jsme se věnovat jen práci, za což jim patří můj velký dík. Alenu s Bolkem jsem vzal k rodičům na Moravu, aby se před natáčením seznámili a ihned si perfektně rozuměli - místo herecké zkoušky se z toho odpoledne stala oslava do dlouhých nočních hodin, se zpěvem lidovek a vší parádou. Režírovat jsem je později na place zas tolik nemusel, všichni ze scénáře pochopili, kdo jsou jejich postavy, navíc jsem si je vybral právě kvůli tomu, že takoví skutečně jsou - a tak už šlo jen o drobné doladění jejich projevů, nic zásadního. A s Alenou to bylo tak harmonické - byla vděčná za to, že jsem na ni na rozdíl od režírujícího manžela nekřičel.

Ovlivnil příklad maminky nějakým způsobem váš podhled na svět? 

Pozdě, pozvolna, ale silně. Tenhle mámin soucit se všemi kolem ní je dost náročný způsob života, když děláte něco jako film nebo reklamu, kde se vyžaduje vysoký stupeň sebezahleděnosti, ideálně v tom dobrém - tvůrčím - slova smyslu, jako ponoření se do zkoumání vlastní osoby. Ale je tak neuvěřitelně přínosné následovat mámu, aspoň po kousíčkách zatím, otevřít se tomuto soucitu a snažit se být nějaké užitečný - vždycky dostanu zpátky víc, než jsem vložil, takže je to vlastně i výhodné, kdybych to chtěl trochu racionalizovat… Což nechci, je lepší to jen prožívat.

Jak vnímáte obraz nemoci a smrti v dnešní společnosti?

Odstrkují se tak, aby na ně nebylo vidět, což mně nevadí, ale je samozřejmě prospěšné si je čas od času připomenout, ať si uvědomíme, jaké štěstí je být zdravý a živý. Tenhle film by doufám mohl byt takovým připomenutím, to by se mi líbilo.

Jak se mladý a zdravý člověk "na startu" vůbec dokáže vžít do situace vážně nemocných lidí a blížícího se konce života?
 
Já už zas tak mladý nejsem, jak se mi začala blížit čtyřicítka, tak to na mě prostě dolehlo samo. Ta konečnost, časová omezenost veškeré té legrace tady mezi živýma. A i když jsem zdravý - aspoň z toho co vím - tak jsem si představoval, že těžce nemocní lidé vnímají tuhle konečnost lidské existence ještě mnohem intenzivněji - a tam někde jsem se pokoušel "vtělit". Na filmu je krásné, že si to můžete vyzkoušet nanečisto a večer se zase vytělit a jít ven na krásnou večeři s někým blízkým. Proto jsem vlastně šel k filmu.

Nedávno jste se stal tváří projektu na podporu lidí s idiopatickou plicní fibrózou. Co vás přimělo pomáhat šířit povědomí o této hrozivé nemoci?

Oslovila mne paní profesorka Vašáková, primářka Thomayerovy nemocnice a expertka na tuto nemoc s tím, zda bych ji pomohl se zviditelněním IPF mezi lidmi. Když jsem si poslechl, jak je nemoc zákeřná a že člověk nemůže téměř nic udělat pro to, aby se jí vyhnul, zamrazilo mne a hned jsem kývl. Když totiž lékaři najdou IPF, při níž člověku přestanou fungovat plíce, včas, je zde šance s pomocí léčby nemoc zpomalit nebo zastavit. Česká republika má navíc, na rozdíl od Slovenska, Maďarska nebo Polska léky, které to umí. Když se na nemoc přijde pozdě, tak člověk do dvou tří let umře. IPF stála život například herce Marlona Branda. Dost mne vyděsilo, že přestože nekouřím a žiju relativně zdravě, nic mi nezaručí, že se toto nemůže stát i mě. A představa umírání postupným zadušením, jen proto, že jsem včas nešel na jednoduché vyšetření, když jsem se začal zadýchávat víc než obvykle, je děsivá. Pokud tak můžeme pomoci i kdyby jen pár lidem prodloužit život, je to víc, než může dokázat jakýkoliv film na světě.

Se snímkem Domácí péče teď vyrážíte na dvouměsíční šňůru po mezinárodních festivalech. Kam nejdál se podíváte a na co se nejvíc těšíte?

Nejvíc se těším na to, že poprvé v životě doslovně obletím celou zeměkouli po trase Praha - Busan (Korea) - Vancouver - Mannheim, což jsou všechno velké a důležité festivaly. Pak bude následovat evropská část, ale ještě nesmím prozradit přesné destinace. Nicméně ten náš malý moravský film uvidí diváci více než dvou desítek různých národností, tak jsem zvědavý, co budou na všechno to ranní popíjení slivovice říkat - pro jistotu beru láhev a prkýnko se štamprlema sebou!

Čeká vás tak prezentace filmu u zahraničního obecenstva, které nebude vždy evropské - myslíte si, že téma "domácí péče" pochopí?

To jsem taky zvědavý! Doufám, že ano, dokonce doufám, že pochopí všechny ty významy, které v sobě domácí péče nese a kvůli kterým jsme film pojmenovali takhle zdánlivě jednoduše. Doufám, že si příběh hlavní hrdinky opravdu prožijí naplno s ní, aby to všechno mělo nějaký smysl. Snad mají i jinde obětavé maminky, starající se o všechny kolem sebe až k vlastnímu sebezničení…

Máte čas myslet na soukromý život?

Naštěstí vůbec nemám, takže můžu pořád strkat hlavu do písku před skutečně zodpovědným rodinným životem a odkládat to později, jakkoliv už se teď na něj ve čtyřiceti začínám dost těšit - konečně! Ale zatím si pořád držím záložní plán, že kdybych zůstal kvůli pracovnímu vytížení na stáří samotný, budu si moct alespoň dovolit nepřetržitou péči tří dvacetiletých ošetřovatelek v bílých zdravotnických minišatech s těmi malými kloboučky… ty mi budou podávat opiáty, abych zapomněl, jak jsem promarnil svůj soukromý život, pokud to tak bude.

Nenutí vás rodiče do ženění? Nebo máte další sourozence, kteří tuto "povinnost" splnili?

Ha ha ha! Naši nade mnou zlomili hůl, už když mi bylo třicet! Se slovy "ty si takový nežeňa" mi předali láhev slivovice, kterou schovávají na moji svatbu už od narození, ať si ji prý vypiju, kdy chci. Chtěl jsem ji otevřít na 33. narozeniny, Kristovy roky a já byl pořád k ničemu, ale teď jsem rád, že jsem to neudělal a pořád ji mám schovanou, co kdyby… Naštěstí moje sestra už se vdala a tak v rodině aspoň jedna svatba byla, i když na to že jsme čtyři sourozenci… Tak jsem se oženil aspoň ve filmu, a ještě k tomu u našich na zahradě!

Dosud jste se věnoval spíše reklamní branži, za reklamní spoty dostal řadu cen. Liší se nějak pocit, když porota ocení zdařilou reklamu od toho, když ocení zdařilý film?

To se nedá vůbec srovnávat, protože ty ceny za reklamu vlastně nedostávám já jako režisér, ale agentura, která tu reklamu vymyslela, což je naprosto správné. Teprve u filmu si to můžu prožít, i když tam ji zase dostala Alena, která mi ten film rozsvítila, takže je to taky správné. Pro mě osobně je největší ocenění, že ten film funguje tak, jak jsem si představoval, že bude fungovat a za to mě ústně ocenili můj kameraman a střihač a to je pocta, které si obrovsky vážím, i když k tomu nebyla žádná medaile.

Přiměl vás úspěch filmu Domácí péče k tomu, že se vrhnete se pouze na vlastní tvorbu?

Vědomé "vale" nedávám, ale chci dělat další filmy a to už moc volného času nenechává, takže, abych si to přiznal jako chlap, jakkoliv to zní děsivě zodpovědně: Ano, vrhám se na vlastní tvorbu! (Jen doufám, že nebude tak patetická jako tento výkřik ...)

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Civilizační choroby nás ničí: Které nejvíc a proč?

Nejsnazší omlazení: Plastika víček. Může být i zdarma

Boty a dobrý sex: Souvislost existuje!