S Evou o anorexii: Nejedla jsem, abych si ublížila
S Evou Steppanovou o tom, jak se žije s anorexií, jak s nemocí bojuje a proč vůbec problémy s příjmem potravy začaly.
Eva Steppanová nedávno oslavila pětadvacáté narozeniny. Vystudovala Vysokou školu sociální a mediální komunikace. Závodně tančila 15 let, následně vyučovala tanec malé děti. Veřejně přiznává, že je anorektičkou...
O své nemoci mluví naprosto otevřeně. My jsme ji zastihli pár týdnů po té, co poprvé bere svou léčbu vážně a chce se uzdravit. V rozhovoru se dozvíte, proč ze svého života vytěsnila jídlo, kdy si uvědomila, že hazarduje se životem a o co vše kvůli anorexii přišla. Ráda by pomohla mladým dívkám a chlapcům, aby se nedostali do podobných problémů. Ona sama dokonce i ve svém věku skončila kvůli nemoci v invalidním důchodu...
Když se přenesete na úplný začátek vašich problémů. Vybavíte si jeden konkrétní moment, jak to začalo, nebo se anorexie plížila postupně?
Myslím, že se pomalu scházelo více skutečností, ale na jeden konkrétní okamžik si pamatuji. Jednoho dne jsem si zkrátka opravdu řekla: "No, tak já budu rapidně hubnout. Sice si budu ubližovat, ale zhubnu." Pamatuji si, že se objevil boom zdravého životního stylu, zdravého stravování a sportu. A já se rozhodla si vytvarovat postavu. Ale hlavním důvodem byly mé dlouhotrvající a neřešené deprese a úzkosti, které jsem se rozhodla "řešit" tímto, samozřejmě nerozumným, způsobem. Myslím si tedy, že propuknutí anorexie byla jen otázka času během dlouhotrvajícího špatného psychického stavu, ale existuje zde i ten "zlomový" okamžik, kdy jsem nemoc nechala vstoupit do svého života.
Co bylo spouštěčem vašich psychických problémů? Proč jste o sobě měla pochyby?
Pochyby jsem o sobě měla celý život, opravdu odmalička. Ne ale ty, které zřejmě máte na mysli. Svou postavu jsem nikdy neřešila. Dokonce jsem si většinu svého života myslela, že jsem hubená až moc a můžu jíst, co chci, kdy chci, a že upravit svou postavu nepotřebuji. Mé pochyby o mně samé se spíše zrcadlily v mé osobnosti a povaze. Mezi lidmi jsem se cítila cizí, nevěřila jsem sama sobě, pořád jsem si připadala v něčem málo dobrá.
Jak dlouho máte potíže s poruchou příjmu potravy?
Začátek problému bych datovala asi tři roky nazpět. Oproti mnoha dalším to není až tak dlouhá doba.
Prozradíte nám váhu před začátkem zdravotních problémů, vaši nejnižší, současnou váhu a také tu, na kterou se chcete dostat?
Jak už jsem řekla, nikdy jsem nebyla silná. Vážila jsem 52 kilogramů, což bylo korespondující s mou výškou 164 cm. O těch nejnižších číslech se nechci veřejně vyjadřovat, myslím, že by to nebylo nikomu k užitku. Z dob hospitalizace vím, že vědět přesná a nejnižší čísla může vést spíše k demotivaci při léčbě, protože na této úrovni probíhá něco jako "soutěž" mezi podobně nemocnými, kdo dokáže zhubnout více. Mým cílem je spíše motivovat a pomáhat. Nechci si protiřečit tím, že bych zveřejňovala svou nejnižší váhu. Dejme tomu, že jsem v tu dobu vážila asi jako správně živené sedmileté dítě. Co se týče nějaké cílové váhy, jde o cifru, která je zdravá, úměrná k mému věku a výšce. Tedy mělo by to být opět něco kolem 52 kilogramů. Pokud ale můžu mluvit opravdu jen sama za sebe, žádné konkrétní a vysoké cíle si nestanovuji. Vím, že váha musí jít nahoru, ale za jak dlouho a jak vysoko, to opravdu nechám spíše volně plynout. Budu trpělivá a chci se naučit mít ráda své tělo s váhou, kterou bude samo potřebovat, i kdyby byla vyšší.
Nahlížela jste během té doby na sebe kriticky, nebo jste si připadala po celou dobu hezká?
Hezky jsem si připadala jen po zhubnutí sedmi kilogramů. Potom už jsem byla sama sobě odporná. Protože ale otázka vzhledu byla v mém případě až druhořadým problémem, neřešila jsem to.
A co okolí? Na Facebooku jste přiznala, že jste přišla o mnohem víc než o váhu. Jak reagovala rodina, přátelé, kolegové v práci?
Lidé si většinou udělají svůj vlastní názor. Samozřejmě kolegové na brigádách nebo ze vzdálenějšího okolí "odpadli" jako první. Přátelé se vytříbili při mé první hospitalizaci, ale spousta z nich při mně stála, i když problému třeba nerozuměli a občas řekli něco, co mě ranilo. Při mé druhé hospitalizaci se "vytříbila" další část z nich a zůstali opravdu jen ti nejbližší. Ale proto se asi takové situace v životě člověka objevují. Rodina vydržela nejdéle, ale bylo to pro ně těžké. I tady jsem pak cítila, že stačí už jen malý krůček k tomu, abych ztratila i jejich důvěru. A nedivím se. Muselo to být pro ně neuvěřitelně těžké, navíc jsem odmítala veškerou pomoc, nemohli mi věřit donekonečna, že se z toho dostanu. Nejvíc při mně stála a stojí moje mamka. Pokud existuje poklad, je to ona. Drží při mně znovu a znovu i po tom všem, co jsem jí kvůli anorexii způsobila. Ale vnímám, že hranice důvěry je, a asi ještě hodně dlouho bude, nesmírně křehká.
Říkáte, že jste rodině ublížila nejvíc. Můžete být konkrétní?
Podváděla jsem, schovávala a vyhazovala jídlo a přitom lhala, co vše jsem snědla, s úplně klidnou tváří. Podváděla jsem přímo u stolu. Když mě chtěl někdo donutit sníst něco, čeho jsem se "bála", ječela jsem na něj neskutečným způsobem, byly to úplně hysterické výlevy. Kolikrát jsem mamce třeba taky řekla, že je tlustá, ať jde do háje a podobné věci. A samozřejmě jim dost ubližovalo, když viděli, že už nemůžu ani vstát z postele a oni s tím nemůžou nic udělat.
Kolem lidí s poruchami příjmu potravy se našlapuje potichu. Řekl vám někdo do očí, že děláte obrovskou chybu a může vás to i zabít?
Říkalo mi to spoustu lidí, i já sama jsem to věděla už od začátku, ale nechtěla jsem s tím nic dělat.
Co bylo prvotním impulsem, že jste se rozhodla s nemocí bojovat?
Prvotní impuls jsem doopravdy zaznamenala až při poslední nedávné hospitalizaci (od listopadu do Vánoc) na JIP. Tady jsem bojovala již s opravdovými následky anorexie, hrozilo mi celkem vážné onemocnění, viděla jsem, že ztrácím i ty poslední lidi ve svém životě, přidružovaly se další psychické problémy. Ty dny jsem opravdu měla pocit, že se zblázním. Že mě sice fyzicky zachrání, ale už nikdy nebudu moci rozhodovat sama o sobě, nebudu moci vydržet sama se sebou. Anorexie ze mě udělala monstrum a já od sebe odháněla i ty nejbližší. Zároveň jsem viděla ty posměšky lidí okolo. Ztrácela jsem absolutně lidskou hodnotu...
Kdy nastal moment, že jste si uvědomila, jak moc za hranicí jste a ohrožujete vlastní zdraví?
První "mrazení" v zádech jsem pocítila při překročení 13 BMI (Body Mass Index).
Zajímalo by mě, co jste v době, kdy trvaly vaše problémy, celý den jedla? Jaký je jídelníček anorektičky?
Každá z nás hubne jiným způsobem. Někdo si dá klidně čokoládu, ale pak celý den nic nejí. To já jsem nedokázala. Začala jsem ze svého jídelníčku vylučovat potraviny "nezdravé", obsahující cukr, nasycené tuky a podobně. Postupně jsem jich ale začala odebírat víc a víc, až pro mě začalo být nezdravé úplně všechno. Po celou dobu nemoci jsem tedy jedla šestkrát denně, měla jsem i druhé večeře. Já totiž jídlo miluji a nedovedu si představit, že bych hladověla. K obědu jsem normálně mívala polévku i hlavní jídlo. Postupně jsem ale začala omezovat přílohy, pečivo, ovoce, tučná masa. Nakonec jsem sice jedla šestkrát denně, ale zvládla jsem pozřít už jen zeleninu (v obrovském množství, vyloženě kila denně) a bílý jogurt nebo kuřecí šunku. V nejhorším období můj jídelníček nepřesáhl 500 kcal.
Jak probíhal přechod od "anorektického jídelníčku" k normální stravě?
S přechodem na normální stravu jsem neměla problém, protože jak už jsem řekla - miluji jídlo. Při první hospitalizaci na oddělení pro poruchy příjmu potravy jsem musela sníst třeba šest housek denně, tři chleby, samozřejmě s různými pomazánkami, plus oběd. Což sice možná bylo trochu náročné, ale často jsem i tam mívala hlad. Myslím, že moje tělo je celkem adaptabilní.
Jste si vědoma následků, které se díky vašemu problému s příjmem potravy ponesete na těle i na duši?
Ano, myslím, že jsem si jich vědoma v plném rozsahu. Doufám, že alespoň část z nich se mi podaří napravit, zejména ve vztahu k mým blízkým, kterým jsem dost ublížila.
Co vám anorexie vzala?
Čas, soudnost, rozum, několik přátel, školu, práci, lidskou hodnotu, ale nejvíc samu sebe. Nepoznávám se. Něco z mého starého já někde hluboko uvnitř mě je, ale zatím jej nevidím. Musím tvořit úplně nového člověka a doufám, že to již vezmu za správný konec.
Brání vám nemoc v běžném životě? Je vůbec možné mít vztah?
Myslím si, že možné to určitě je. Znám spoustu dívek a žen s anorexií, které i při velmi nízké váze přítele mají. Ale nemoc mi v běžném životě určitě brání. Člověk neustále myslí jen na jídlo. Co, kdy, kde jíst, aby toho nebylo málo, aby toho nebylo moc, aby nejedl moc rychle, aby nejedl moc pomalu. S ubývající váhou také člověk ztrácí veškerou sílu na cokoliv. Nemohla jsem vyjít schody, vystoupit z auta, pak už i otočení v posteli byla pro mě neuvěřitelná námaha. Už jsem neměla ani sílu se s někým bavit, vůbec mluvit mi dělalo problém. Nedokázala jsem se zasmát, protože za prvé jsem se nemohla soustředit na to, co ostatní říkají, za druhé už jsem byla tak nešťastná a utrápená, že by mě nerozesmál ani nejgeniálnější vtip. A získat vztah během anorexie? Třeba to možné je, já jsem už ale byla tak odporná, že jsem ani v nejmenším neočekávala, že bych mohla nějaký vztah mít.
Říkáte odporná. Proč jste tedy hubla dál?
Mým záměrem bylo si ublížit a zkrátka tak skončit život, proto pro mě otázka vizáže nebyla ta hlavní...
Lze si vůbec včas všimnout, že je něco špatně s příjmem potravy?
Jestli včas, to nevím, všimnout si toho ale lze. Spíš je těžké rozeznat, zda se opravdu jedná o problém s poruchou příjmu potravy, nebo je to jen snaha žít zdravěji. Hranice mezi tím je opravdu velmi tenká. Člověk se naučí spoustu podvodů a odůvodnění a najde způsoby, jak ostatní obalamutit třeba přímo u jídelního stolu. Nejsem na sebe pyšná, ale je to tak.
Bojujete nebo jste bojovala s anorexií sama, či vám pomohla rodina, lékaři nebo léčebna?
Navštěvovala jsem psychiatričku, která mi předepisovala léky. Poté jsem podstoupila tříměsíční léčbu přímo na oddělení pro poruchy příjmu potravy v Praze, před Vánoci jsem byla měsíc a půl na již zmiňované JIP v Kladně. Pokud ale sami nechcete, nepomůže vám nic, i kdyby se ostatní na hlavu stavěli. Mamka zkoušela všechno, opravdu všechno, aby se mi ulevilo, abych začala jíst, abych začala být zase normální. Nic nefungovalo. Nebo fungovalo jen pro nezbytně nutnou dobu. Teď už chci sama, proto se mi zatím daří, ale jsem teprve na začátku a vím, že se spoustou problémů se ještě budu muset potýkat. V současné době nenavštěvuji žádného specialistu. Mojí oporou je rodina, tu teď potřebuji nejvíc, protože poprvé s tím chci něco udělat.
Když se dnes podíváte do zrcadla, koho v něm vidíte? Co je vaším cílem či snem?
Pokud mám říct pravdu, vidím na kousíčky rozpadlý domeček z karet, ze kterého se snad časem postaví zase něco nového, zkušenějšího, silnějšího a lepšího. Snů mám opravdu hodně, chtěla bych všechno na světě, což samozřejmě nejde. Cílem je tedy mít reálné sny, alespoň některého z nich dosáhnout, ale zejména být zdravá, šťastná a jaksi plnohodnotná pro mé blízké, kterým snad vynahradím všechno prožité trápení.
Na svém Facebooku jste zveřejnila fotky ze svého "nejhubenějšího" období a zároveň přiznáváte, že chcete pomoci s prevencí. Co v tomto podnikáte v současné době a jak byste chtěla být užitečná v budoucnosti?
V současné době je všechno ve fázi příprav, protože ještě musím pracovat hodně sama na sobě. Zatím se nejedná o žádný oficiální koncept. Chtěla bych zkrátka jen z dobré vůle předat své zkušenosti s poruchami příjmu potravy v rovině, se kterou se běžní lidé v knížkách či na internetu nesetkají. Realita je úplně jiná. Svou prevenci a pomoc bych chtěla zacílit zejména na základní a střední školy, výchovná centra... Nehodlám na anorexii stavět žádnou svoji kariéru, jen bych si přála, aby podobně nemocných bylo co nejméně. Většina lidí má pocit, že jde o problém spíše zahraničních žen a především modelek, ale není to tak. Jsem si vědoma, že nemůžu zachránit svět, ale kdyby si díky mně jen jedna osoba uvědomila, že dělá chybu, budu šťastná...
Jste v současné době spokojená sama se sebou?
Nejsem. Ale vím, že je možné jednou spokojená být, časem. Musím postupovat pomalu a jistě. Nyní znovu objevuji svět, objevuji úplně základní věci jako je chůze, počasí, smích, vůně, jídlo. A je to nádherné a užívám si to. Věřím, že všechno dohromady mě jednoho dne přivede i k pocitu, že budu spokojená s tím, kým jsem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Díky otužování nemyslím na rakovinu, říká Jitka
Úředníka s bříškem radši ne, říká Bikiny Fitness Kamila
Rozhovor s gigolem: "Dávám ženám, to, co si zaslouží"