Do jaké míry má být pacient infomován o léčbě a jejích důsledcích? Měl by znát jméno svého lékaře? Má právo svobodně umřít? A co lékař, může odmítnout pacienta, který neposlouchá?

Odpovědi na tyto otázky a ještě mnohem víc najdete v knize Jak přežít léčení s podtitulem Veselé čtení o bolestech. Jejím autorem je pražský psychiatr Radkin Honzák.

Hrozí vzpoura pacientů?

Lékař už není neomezený vládce nad životem a smrtí. Vztah mezi ním a pacientem doznal  proměnu z původně jednoznačně autoritativního a paternalistického postavení lekaře a podřízené pozice pacienta na rovnoprávnost, v níž se dostavá autonomie léčeného na významné místo. Řada lékařů to však chápe jako útok na své kompetence, takže dochází mnoha nedorozuměním a konfliktům. Někteří lékaři dokonce hovoří až o "vzpouře pacientů".

Více článků Radkina Honzáka najdete na blogu Aktuálně.cz.

Radkin Honzák však rozšíření práv pacientů vítá: "Už dlouho si nemyslíme, že pacient by měl být jenom takový hodný a poslušný tvor, který plní to, co mu lékař nařídí a nestará se dál, o čem jeho nemoc je. Naopak, chtěli bychom, aby to byl - zejména při chronických onemocněních, a těch je většina - poučený expert na svůj zdravotní stav, který něco ví o svých zásadních problémech a také ví, co s nimi lze dělat a proč."

Proč se neptají?

Mezi lékařem a pacienty by měl panovat vztah důvěry. Stejně jako lékař věří tomu, co mu pacient sděluje, měl by pacient věřit, že s ním doktor nemá žádné nečestné úmysly. Přesto se spousta pacientů a pacientek svého lékaře na zásadní věci nezeptá. Místo toho pak shánějí informace u dalších lékařů, v lékárně, u známých, spolupacientů, na internetu nebo na zdravotnických stránkách populárních magazínů, u sekretářky pana profesora... To není dobré, může se tak dozvědět spoustu nesmyslů podle toho, jak si jeho problém kdo z poučujících vykládá. Proč to tedy pacienti dělají?

• Kvůli studu: Pacient neví, o co se jedná, ale stydí se zeptat. Tato situace není nijak vzácná, zejména při návštěvě specialisty. Ptejte se na všechno, co chcete a potřebujete vědět! I posmívané papírky s poznámkami jsou lepší, než nejistota.
• Kvůli strachu a poddajnosti: Nechce vědět, jaké onemocnění má, všechno nechává na lékaři. To jsou většinou lidé, kteří se jednak bojí každé špatné zprávy, jednak se bez námitek nechají vést. Zdá se jim to jednodušší a většinou si myslí, že to je jednodušší i pro lékaře, když poslechnou všechno, co se jim doporučí nebo nařídí. Není to však vždycky pravda; každá situace se může zvrtnout a lékař by pak měl dělat zásadní rozhodnutí za pacienta, což není rozumné, protože i když myslí na jeho prospěch, nemusí se trefit do jeho celoživotní situace.
• Kvůli zapomnětlivosti: Bojí se zeptat, protože od minulé návštěvy některé věci zapomněl. Lékaři přitom vědí, že nijak závažně nemocný a průměrně inteligentní pacient odchází od průměrně dobrého a v komunikaci sběhlého lékaře a plnou třetinu důležitých věcí si nepamatuje; je to výsledek několika studií provedených po celé Evropě a v USA. Není to tedy ani česká specialita, ani to nemá na svědomí ten Němec Alzheimer: je to prostě tak!
• Kvůli ostychu a obavám z výsměchu: Bojí se zeptat, aby doktora „neotravoval". Tento typ ostýchavých patří mezi příliš slušně vychované, což jim v zadané situaci není ku prospěchu, ale ke škodě. Na to logicky navazuje strach z otázky nesmyslné. Pacient se může domnívat, že vidí souvislosti mezi jednou a druhou věcí, současně se může bát, že jeho domněnka je pro lékaře směšná. Není!
• Kvůli špatnému svědomí: Bojí se zeptat, aby se doktor nezačal také ptát a nezačal v tom šťourat. Tento postup často volí pacienti, kteří by rádi něco před lékařem skryli; někdy je to maličkost, někdy podstatná věc. Často je důvodem paralelní léčba, kterou si sami naordinovali. Chyba: některé přírodní přípravky mohou být velmi účinné. Komplikace může způsobit třeba třezalka nebo obyčejný grapefruit.
• Kvůli vlastní hlouposti: Nechce vědět, protože to ví sám či sama nejlépe! Tady může vzniknout zádrhel, protože pacient se předem uzavírá možnosti dialogu: cítí se na tenkém ledě a brání svou pravdu s urputností hodnou lepší věci.
• Kvůlu únavě: Chce už mít všechno za sebou. To je sice reakce zcela pochopitelná, ale současně velmi nevýhodná. Lidé obecně dávají přednost pocitu okamžité úlevy, před prodlužováním toho, co pociťují jako trápení. Kriminalisté dokonce vědí, že takto se při prvním výslechu přizná asi pětina lidí k činu, který nikdy neudělali s představou, že později to nějak napraví. Je však přece jen lepší si uvědomit, že tam, kde se jedná o zdraví, je taková taktika riziková, že lékaři nejsou policejní vyšetřovatelé. Výsledkem byť nepříjemného rozhovoru nemá být řešení viny a trestu, ale nabídnutí pomoci.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Dovolená na infarkt: Sport vás může zabít

Boj s pigmentovými skvrnami: Jak se jich zbavit?

Nevíte, co chcete? Máme 5 tipů, jak to zjistit