Dobry den, trapi me vice problemu, u kterych premyslim i o tom, ze to vsechno zabalim a ukoncim to. Zacnu tim, ze mam jsem hlupak a mam pujcky, ktere nejsem schopen splacet, tuto situaci si uvedomuju a chtel bych si zazadat o konsolidaci, ale dostal jsem do situace, ze psychicky nejsem schopny to udelat. Nejal jsem ztratil neco v sobe a mam hrozny blok tyto problemy resit, i kdyz moc chci, tak nemam silu o tom mluvit. Z toho vyplyvaji i dalsi problemy, napr. doma, kdy jsem velmi podrazdeny a se zenou se jen hadam, v praci nejsem na 100%, mam celkem kreativni zamestnani a nemohu se soustredit. Driv jsem byl plny zivota, sportoval jsem, tesil se na kazdy den, co me ceka v praci, na manzelku, kam se po praci zajedu podivat na kole, hyril jsem optimismem, rad chodil do prirody...Ale nyni mam problem vubec rano vylezt z postele, kolikrat se mi stalo, ze jsem si bral sick day, home office..., protoze jsem to ten den nedal. Chybi mi energie na vsechno... A celkove me uz vubec nebavi zit. Muzete mi prosim poradit, jak z tohoto vyjit, aspon tak, abych se prinutil k te insolvenci? A abych zase mel rad zivot? Dekuji

Dobrý den,
jsem závislá na velkých lulinkách co mám dělat? Můj manžel má jen 5cm a nechci ho podvádět. Děkuji za odpověď
(Neuspokojená, sexuchtivá Anežka z Prahy.

Dobrý den... Mám dotaz, prosím... Trpím silnou obsedantne kompulzivni poruchou a panickou poruchou... Mám to již od dětství, je mi 40 let a poslední dobou je to čím dál tím horší... Beru spoustu prášků a byl jsem již třikrát v psychiatrické léčebně... Jsem rozvedeny a mám dceru, kterou velmi miluji... Teď bydlím sám a jsem v plném invalidním duchode... Moje myšlenky se soustředí uz jen na sebevraždu, která by byla pro mě vysvobozenim... Prosím, pomozte mi... David

Dobrý den, často se cítím velmi unaveně (ačkoliv mám dostatek spánku). Ráno vstanu a musím se vrátit do postele (ne z lenosti), nemám sílu. Často mi malý problém připadá jako problém obrovský. Kdyz jsem vystavena stresu, trpím spánkovou paralyzou...občas jsem paranoidní, podléham strachu. U odborníka jsem nenašla řešení, nabídl mi pouze medikamenty, ale já bych se chtěla pokusit tento problém zvládnout a naučit se s ním pracovat bez léků. Co mi doporučíte?

Dobry den

Zní to divne,ale nesmí se me nikdo dotknout na tvari brade odřít se - důvod - bojím se o vousy - mám nějaký pocit,ze tim vsim se mi mohou vytrhnout...nikdy jsem to nemel :(

Dobrý den,
jsem nezaměstnaná po rodičovské dovolené, máme s přítelem dítě 3 roky, s přítelem 5 let, 4 roky společné bydlení. Velké neshody, cítím se sama... neumíme si promluvit o problémech. Jsem na něm finančně závislá. Po porodu přestal mít zájem o mě jako ženu. Nemáme sex, komunikaci..intimitu, mazlení. Dítěti dovolí vše - nevychovává, já jsem ta zlá. Stále mu musím dělat matku, nic ho nenapadne, jakákoliv pomoc. Jsem už vyčerpaná, nedaří se mi najít práci, chybí mi něha. Prosím poraďte.
Děkuji.

Dobrý den, nikdy jsem nemela žadné potíže,ted co mi zemrela maminka před měsícem a chodila jsem za ní 4 měsíce do nemocnice,
jsem uplně znicená bez energie a života i když mám vnoučátka.
Leky nechci brát. Co byste mi poradila, děkuji

Dobrý den,
Mam problémy v práci, s přítelem se dohadujeme máme vztah jak na houpačce,před rokem mi zemřel pes,mela sem ho 12 let.Tohle všechno na mě padá.Kdyz sem sama brečím,citim že to nedávám.Hlavně mi chybí ten pes,s nim sem chodila ven,kdyz mi bylo smutno,tak sem ho pomazlila,teď ho nemám a můj život přestal mít smysl.Nic se mi nedaří.Moc mi chybí.
Jak se mam postavit na nohy?Jak nemít debku?
Sem typ člověka co moc veci řeší.
Dekuji za odpověď.
Kdybych mohla poprosit zda by jste mi odpověděla na meil: [email protected]

Dobrý den. Je mi 21 let. Mám problémy s pocitem na zvracení, hlavně ráno když mám jít třeba do školy, k lékaři nebo někam cestovat. Zajímavé je, že v tu chvíli mám hrozně citlivý krk i ústa na každý dotek. Stačí že se trochu silněji dotknu krku a už zvracím. To samé třeba když vložím lžičku do úst a to stačí jen na okraj úst. Navíc se podobné problémy objevují, když mám jíst na veřejnosti. Před několika lety jsem tento problém řešil u psychiatra, předepsal mi AD, ale stejně to k ničemu nebylo, a tak jsem léčbu na vlastní žádost po roce ukončil. Potom jsem zkoušel hledat pomoc u psychologa, ale to taktéž nikam nevedlo.

Vyzkoušel jsem už spoustu různých řešení těchto problémů (autogenní trénink, hypnóza apod.). Nejvíc mi pomohlo vzít si před nějakou stresovou situací Kinedryl nebo Avioplant, ale tohle není dlouhodobé řešení... Navíc dříve mi stačila jedna tableta a potom jsem jich pro stejný účinek musel brát víc, atd. Takhle to prostě dlouhodobě nejde...

A ještě jeden poznatek, podle různých diskusí na internetu má pocit na zvracení při větším stresu nezanedbatelný počet lidí. Jenže u většiny z nich to zůstane jenom u pocitu a ke zvracení nedojde. Možná má na to vliv síla dávícího reflexu, protože já mám dávící reflex neobyčejně silný. Pokud si čistím zuby, tak si zadní stoličky (sedmičky) nemůžu zubním kartáčkem pořádně vyčistit, protože se začnu dávit a za ty roky vím, že zrovna tohle na stresu nezávisí.
Jsem introvert, takže mám obavy, když jdu někam do společnosti známých lidí, že si s nimi po chvíli nebudu mít co říct, což přispívá k mému stresu, když mám někam jít (na světě neexistuje žádný člověk, se kterým bych měl stále co říct – i když mluvím s rodiči, příbuznými apod., tak si po chvíli nemáme co říct).Kvůli tomu zvracení a pocitu na zvracení to vypadá tak, že ráno a během dne kvůli tomu nejím a najím se teprve večer až přijdu ze školy. To se zákonitě projevuje na mé váze – občas se mě lidé ptají, z kterého koncentráku mě právě propustili (60 kg na 185 cm). Nutno dodat, že se večer najím docela dost, ale na dohnání celodenního deficitu to asi nestačí.Další problém, který mě trápí je, že mám dost křivé přední zuby a předkus. Vzhledem k silnému dávícímu reflexu si ale o rovnátkách můžu nechat jenom zdát – dávit se začnu při pouhém čištění zadních zubů, natož abych tam měl kroužky a drátky…

Dobrý den, před 3mesici v jsem zjistila že mě manžel podvedl s prostitutku já jsem teď v 9 měsíci a mám pocit že už mu nikdy nebudu věřit, také máme 3 leteho syna, nás vztah byl celou dobu krásný, hádky na minimu, říkal mi ze je šťastný a pak mi udělá tohle. Rozhoduji se zdá odejít.Zaroven bych si přála aby taky trpěl jako já , tváříme se že je vše ok, ale jsem nešťastná a trápím se.Co mám dělat? Děkuji

Dobrý den,
velmi mne zaujaly příspěvky ostatních lidí v této rubrice. Přemýšlim, co bych Vám napsal a nějak Vás slovem potěšil. Vydělávám miliony a mám o 24 let mladší šťastnou partnerku. Někdy se ale divím, jak se lidem nechce žít. Je mi už přes padesát a dal jsem si takový sportovní program - něco jako fitness. Cítím se stále lépe a nevím, co s tím. Mohla byste mi něco poradit, aby mě přešel humor?
Uctivé díky a krásný den přeji :)

Dobrý den,

prosím o radu. Je možné se vyrovnat s tím, že mám syna, který žije nezřízeným životem, bez domova, nestará se o své dítě a hrozí mu vězení. Ze všech sil se starám o svého vnuka, jeho matka to bere jako mou povinnost, bez poděkování.... Přesto neustále cítím pocit viny, že jsem snad něco v jeho výchově nezvládla a nedokážu se s tím vyrovnat. Následkem je moje vyčerpání, nespavost, nesoustředěnost a další problémy.
Děkuji za Váši radu a přeji krásný den. Karolína

Dobrý den. I já ve svých 62 let mám životní problémy. Odešla jsem od muže se kterým jsem trávila 13 let. A našla si mladšího, zprvu pohoda, máme nový dům, ale nyní zjištuji, že to není pravé ořechové a po prvním se mi stýská. Myslím si, že ani můj současný partner není úplně spokojený, ačkoli tvrdí opak. Asi jsem se přecenila, ačkoli mám ve svých letech zkušenosti. Nevím jak z toho, život se mi krátí a já chci žít a ne jenom přežívat. Já vím takto radit na dálku není jednoduché, ale odkryla jsem Vám částečně duši. Prosím odpověd.
S přáním krásného dne Maru

nedaří se mi přijmout skutečnost, že jsem před dvěma měsíci přišla vinou tragické nehody o syna. velmi se snažím /sám sobě psychologem/, ale cítím se stále hůř. Odkládám užívání antidepresiv, ale nevím, zda to zvládnu. Je mi 77 let, synovi bylo 47, zanechal tady ženu a osmiletou dcerku, o které si dělám starosti, jak to bez táty zvládnou. Je to se mnou nahoru dolů, když mám pocit, že jsem to zvládla, najde připomínka, která mně vrátí do minusu.děkuji za případnou odpověď, radu

Dobry den,
myslíte si, že může byt psycholožka psychopatka ?

Dobrý den,
můj manžel se čím dál víc uchyluje k počítačovým hrám. Přijde z práce, sedne k počítači a kolikrát tam sedí třeba až do druhého dne, pak na hodinu lehne a jde zase do práce. Hraje on-line hry a když prohrává, tak se hrozně vzteká a na nás na všechny je protivný a zlý. Zlobí se na děti, že ho při tom ruší a nadává ať ho neotravujeme. Přitom to byl on, kdo náš vztah "dotlačil" k rozhodnutí, že už je čas na rodinu. Kluci jsou ještě malí, starší teprve nastupuje do MŠ a já jsem z toho nešťastná. Moc bych chtěla, aby to zase fungovalo, ale když o tom mluvím, tak to vždy smete ze stolu s tím, že se vůbec nic neděje. Co mám dělat?

Dobrý den,
paní doktorko, moc Vás prosím o radu.- Minulý týden zemřel nejlepší kamarád mého syna a syn se topí ve smutku. Kluci právě vstupovali do života (25 let), dostudovali a měli veliké plány. Bohužel, nehoda převrátila nejlepším kamarádům život naruby.
Velmi zle je na tom maminka zesnulého kamaráda a ráda bych pomohla i jí, ale nevím jak?? Maminka nekomunikuje - úplně se uzavřela před světem.
Děkuji za odpověď a přeji Vám pěkný den.M

Prosím o radu, jak pomoci manželovi zvládat jeho onkologickou nemoc, aniž bych se zcela vyčerpala sama. Manžel je 2 roky od operace v remisi, stále si však myslí, že umře. Je v PID, já chodím do práce a starám se o domácnost. Místo aby se těšil z toho, že žije, má veškerý servis a zázemí, klid a velkou naději na to, že se nemoc nevrátí (slova onkologa), propadá depresím, ale předepsaná antidepresiva odmítá užívat. Udělala bych mu první, poslední, ale ničeho si neváží, vše považuje za samozřejmé a nebere ohled v ničem na mne, nic nedělá, jen se pozoruje a prudí. Závěr jakékoliv diskuze skončí slovy "však se dočkáš" či že "po smrti manžela začnu žít". Nechci mu ublížit, ale dlouhodobě se takto žít nedá, jsem unavená a vyčerpaná.

Paní doktorko,
kde je hranice mezi zdravou asertivitou a neochotou pomoci? Jde mi o to, že rodiče mého partnera jsou zvyklí a tedy už teď běžně očekávají, že jim bude partner poměrně často pomáhat a vypadá to, že se to tedy očekává i ode mě. Často ale vidím, že se jedná pouze o jejich pohodlnost. Jsou ještě poměrně mladí a zdraví a my máme přece také svůj život a třeba i jiné priority. Pomůžu ráda, ale vše má své hranice..Trápí mě to.
Popř. prosím o tip, kam se lze s dotazem online obrátit v případě problémů.
Děkuji

Dobrý den,

domníváte se, že je správné rozhodnutí se zcela obětovat pro své nezodpovědné zletilé dítě (dluhy, alkohol, nezájem o své dítě atd.), nebo se pokusit nějakým způsobem "odstřihnout" a začít žít svůj život bez něho. Již několik let se snažím beznadějnou situaci zvládnout a docházejí mi síly.

děkuji za radu. Daniela

Dobrý den. V krátkosti: manžel těžce nemocný, je to otázka času. Chová se ke mně ale tak strašně, že už to nemůžu vydržet. jednak v danou chvíli, kdy spolknu 10 urážek, ale na 11 už odpovím a dojde ke kraválu. Ale i dlouhodobě, protože toto se opakuje den co den několikrát. Už prostě nemůžu, ale vím, že bych si neodpustila, kdybych ho opustila, i když on dává všemi silami najevo, že mě nepotřebuje a dokonce nechce. Máte pro mě radu? Děkujui

Dobrý den,
Před rokem se ze mne stala samoživitelka, když mne i dceru-středoškolačku, znenadání opustil manžel po 30-ti letech manželství -alimenty neplatí. A letos jsem přišla o práci a zatím se mi nedaří najít novou. Mám lehce přes 50 let, žiji na malém městě, na mé žádosti o práci - osobní, elektronickou málokdo odpoví a po pohovorech většinou přijde odmítnutí. Dcera chodí na brigády, žijeme z mých úspor, ale jsem zvyklá celý život pracovat a tak jsem teď úplně bezradná, začínají deprese, nespavost a nevíra v sebe samu. ... už nevím jak dál.
Děkuji za odpověď, Nikita.

Dobrý den,jsem rok a dva měsíce po rozchodu s přítelem.Zpočátku se zdálo,že to zvládnu,ale zhruba po čtvrt roce se dostavily stavy úzkosti.Bojím se ve svém vlastním bytě,před spaním nahlížím do skříní,jestli tam někdo není,kontroluji zdali mám zamčeno,vypnutý sporák atd.Nejhorší jsou víkendy,kdy se utápím samotou a mám černé myšlenky co bude dál.V noci se několikrát budím a přitom se mi nechce na záchod.Připadám si úplně zbytečná,ale na sebevraždu nemám dost odvahy.Jsem prosím případ pro psychiatra?
Děkuji,s přáním pěkného dne Radka

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, máte nějakou zkušenost z praxe s tím, když chce, resp. musí žena ve 35 letech začít úplně na novo, hledám novou práci, nemám partnera, odstěhovala jsem se do jiného města a tedy vlastně nemám ani přátelé, je možné i v tomto věku začít a "zapojit se" do života, co byste mi poradila, jak začít? Kde hledat nové lidi, jsem spíše nesmělý člověk. Je to možná divné se takto ptát, ale máte třeba nějakou radu kde a jak potkat partnera? Děkuji Rita

Dobrý den,
je mi 32 let, jsem s partnerem 11 let, děti nemáme. A nějak nám to přestává fungovat. Respektive, když je někdy pryč, chybí mi si s ním popovídat, mám ho ráda jako bratra..A on mě asi jako sestru. Chápu ho a respektuju. Je hodný a spolehlivý. Vím, že mi nikdo nerozumí líp než on...
Ale nemáme už dva roky vůbec sex...to jedině když se opijeme...a nějak se už nepřitahujeme. A je to myslím oboustranné...ze začátku jsme se oba snažili vztah ozvláštnit...ale....
Stalo se mi i, že jsem se zamilovala do někoho jiného, kdo mne přitahuje /ten to ale neví/ a pořád na něj myslím.
Můj partner by děti chtěl, já po tom sice úplně teď netoužím, pořád se cítím mladá, i když biologicky už mám taky nejvyšší čas...nejvíc toužím po tom, aby mě někdo miloval...a pak bych s ním možná i děti měla...
Celá moje rodina má mého partnera ráda, říká mi, že jsem blbá, hloupá, že mám takového fajn chlapa že ho nemůžu opustit... Že jsem stará, že mám mít děti, než bude pozdě. Že budu litovat. A že nikoho "lepšího" nenajdu, že možná budu rok dva zamilovaná a pak to bude zas vyjeté koleje. Jako chápu, že svým způsobem mají pravdu..ale já se takhle trápím... Co mám dělat? Ukončit vztah s fajn chlapem, a třeba celý život litovat, nebo prostě přijmout fakt, že jsme víc kamarádi a mít s ním děti a smířit se se životem bez sexu a o něčem jiném jen snít ?

Dobrý den, je mi 47 let, po roční přestávce jsem v lednu znovu začala užívat antidepresiva, protože se mi znovu vrátili deprese-velká únava, úzkost,smutek,vyčerpanost..Léky mi částečně pomohly, ale cítím, že nic neřeší. Občas docházím na hodiny řízené meditace-po nich se cítím lépe. Ale doma mi meditovat moc nejde. Synovi před 6 lety diagnostikovali RS a s tím se nemohu vyrovnat, i když on, zatím, problémy nemá,dochází na biologickou léčbu.Snažím se, aby nepoznal, že se tak trápím, ale je to vyčerpávající. Díky bohu, mám velkou oporu v manželovi,ale má to se mnou opravdu těžké. Prosím Vás, neslyšela jste něco o Mudr. Jundovi, který pořádá kurzy na zbavení se psychosom. onemocnění a depresí? Docházela jsem i na psychoterapie,ale nepomohly,proto hledám dál...Moc děkuji za odpověď

Dobrý den,
jak můžu pracovat se svým nastavením, že nic nemá cenu a proto nemá smysl se o nic snažit. Podotýkám, že nejsem puberáták, naopak dávno dospělá, byla jsem vdaná, mám děti, vlastně si žiju doela hezky. Ale nemám partnera, do jisté míry bych ho chtěla, ale něvěřím, že se to může stát. A nevěřím, že bych mohla mít pro někoho cenu, jde o zátěž z dětství Jde to nějak zlomit a odstranit? prosím, ne rady typu "najděte si koníčka". děkuji za pochoppení,P.S

Dobrý den,

prosím o radu, jak se postavit k následující situaci. Mám dceru (12), kterou od jejího narození vychovám sama (s pomocí mých rodičů). Její otec se k ní nikdy veřejně nepřihlásil. Když se narodila, tak jsem mu dala na vybranou a on si vybral možnost, že nebude napsán v rodném listě. Nikdy se o ni nezajímal a nechtěl ji vidět. Dcera ví asi půl roku, kdo je její otec, ale nikdy ho neviděla. Nyní jsem se dozvěděla, že spáchal sebevraždu. Mám to dceři říct nebo to nechat až na pozdější dobu? Ona se ně něj ptala jen 1x v životě, když jí bylo asi 5 let. Nikdy nedala najevo, že by ji vůbec zajímal. Vím, že se to s pubertou určitě změní.

Moc děkuji za odpověď.

Dobrý dne, chtěla bych se zeptat: před 2 měsíci jsme se sestěhovali s přítelem do bytu a pořídili si psa.V současnosti je naše společné bydlení spíš stresem pro oba. Přítel doma nechce nic dělat a funguje spíše jako samostatná jednotka. Vzhledem k tomu, že jsme oba mladí (já 22 on 25 - společně spolu chodíme 3 roky) přemýšlím zda se máme rozejít kvůli velikým neshodám ohledně financí a rozdělení domácích povinností. Protože, když vidím jak přítel "funguje/nefunguje" nedovedu si představit, jak by to vypadalo v naší domácnosti za pár let. Vzhledem k tomu, že přítel je méně komunikativní je problém s ním cokoliv rozebírat. Bohužel se často stane, že se na něčem domluvíme a on to poté neudělá s tím, že nejsme rodina a tak si může plány měnit jak se mu zachce, bez toho aniž by se ohlížel na mě, či na výchovu psa, kterého oba moc milujeme a rozchodem by jistě velmi trpěl protože k nám oběma hodně přilnul. V případě rozchodu bychom se ho ani jeden nechtěl vzdát...Nevím zda se rozejít, a nebo počkat, jestli si společné bydlení nepotřebujeme více "zažít"? Předem děkuji za odpověď. H.

Dobrý den, prosím o radu. Dcera, 13 let, má diagnostikovánu OCD. Bere antidepresiva již třetí rok. Zhruba rok je její stav velmi dobrý. Potíže v podstatě vymizely. Jen si většinou dost kouše nehty, z čehož usuzuji, že nějaké vnitřní napětí v ní přetrvává. Nevím, jak dál s léky. Nerada bych, aby byla na antidepresivech celý život, pokud by to tedy nebylo nutné. Mám ale obavy léky vysadit. Psychiatrička je taková nijaká. Dělá víceméně to, co jí řekneme. Domnívám se, že by pro dceru bylo dobré navštěvovat nějakou terapii, a to i v případě, že momentálně je docela v pohodě. Doporučována je KBT. Problém ale je, že s dětmi pracuje jen málo terapeutů a ti mají vždy plno. Navíc dcera se tváří, že žádný problém nemá a nechce k nikomu chodit. Naopak se jí dotkne, když se vyjádřím ve smyslu, že by to její nemoc vyžadovala. Co byste mi poradila? Také mě napadlo, zda by nebylo lepší na antidepresivech přežít pubertu. Jak ji přesvědčit o vhodnosti psychoterapie a případně, věděla byste o někom z Prahy? Moc děkuji.

Dobrý den, prosím o radu, jak postavit k problému mé matky, který velmi zasahuje do rodinných vztahů. Matce je 70 let a zřejmě trpí tzv. Diogenových syndromem tj. sbírá, nebo spíš nechce, nic vyhodit a postupně celý dům doslova zanáší vším na co si člověk vzpomene. Svůj stav pochopitelně popírá a odmítá jakoukoliv odbornou léčbu. Její stav je dlouhodobý, neboť první příznaky se objevily cca před 25 lety. Posledních několik let se však významně zhoršují a mají vliv na veškeré rodinné i mimo rodinné vztahy. Dokonce se stalo, že díky nahromaděnému nepořádku v domě vznikl pořád, který jsme uhasili vlastními silami. Léčbu odmítá, že nechce brát žádné prášky. Je nějaký způsob, jak jí k léčbě donutit? Moc děkuji.

Dobré odpoledne,
prosím o radu. Mému bratrovi byla diagnostikována rakovina žaludku. Je předběžně objednaný na operaci. Čekáme na CT, které však proběhne až za dva týdny, protože bližší termín nenašli. Každým dnem je to nejen pro mne těžší a těžší, vzhledem k tomu, že nález je poměrně velký. nevím, jak to bez neurolu zvládnout. Bojím se, aby v průběhu těch 14 dní nedošlo k ještě horšímu posunu. Děkuji za případnou radu. Gábina

Dobry den,rada bych pozadala o radu.Jsem vdana,dve male deti a tchyni,kterou nesnasim.Nevim,co delat,nebot s ni mam od svatby velke problemy.Bydleli jsme pohromade,tam me primo sikanovala a pred manzelem delala,ze jsem na ni zla ja.Kdyz uz to vypadalo,ze pujdeme s muzem od sebe,odstehovali jsme se.Manzel ji prokoukl,ale stale s ni samourejme sympatizuje.Sice ji uz nemam vecne za zadkem a nechodi,kdy se ji zlibi,ale kdyz u toho manzel neni,pousti se do me.Ted navic zkousi navadet me deti proti mne i mym rodicum.Deti ji maji radi,protoze jim nosi jen hracky,ale nehlida je.Oba je nezvlada.Porad ted utoci,ze chce hlidat.Jsem z ni na nervy,nevim,zda ji deti mam sverit,plete jim hlavu,jsou jeste hodne male.Nevim,jak k ni pristupovat.Kdyz s ni mam byt ani nespim,nemohu jist.Akorat se kvuli ni s manzelem hadame.Coz mi vadi,ale ja ji nemam rada.Ona se pred mym muzem pretvaruje,uz jsem na o alergicka.Nevim,jak z toho ven

Chci se zeptat, jak se znovu nastartovat do zivota. Mela jsem par mesicu depresi, odesla z prace, taky anxiety. ted jsem prosla operaci, nic vazneho, nasla praci, kde brzy zacnu. problem ktery mam je, ze se nedokazu primet nic moc delat. hodne se povaluju, spim, chtela bych uklizet, ale moje vule je mala. Jak se premoci a zacit zase fungovat, vstavat, uklizet, pracovat?

Dobrý den, prosím o radu ohledně psychického stavu mé matky (70). Pravděpodobně trpí tzv. Diogenovým syndromem a náš dům zanáší vším možným. Téměř se nestará o domácnost a o svoji osobu. Na naše výtky reaguje nepřiměřeně, odmítáním a různým osočováním. Ve "slabší" chvilce je i schopna připustit problém, slíbí alespoň částečnou nápravu, ale nikdy nedodrží dané slovo. V domě dokonce i hořelo, ale požár jsme nakonec zvládli vlastními silami. Její nemoc neprospívá rodinným vztahům - již je téměř zničila. Léčbu a pomoc odmítá. Je nějaká legální cesta, jak ji přimět k léčbě?

Dobrý den, nevím si rady se svým synem. Má 28 let, donedávna to byl hodný a bezproblémový kluk, ale v poslední době se strašně změnil. Odešel z práce a najít novou se moc nesnaží, (našla jsem mu dobrou práci, ale byl tam asi třikrát a pak už se tam neukázal), všude má dluhy, kolem sebe neustále strašlivý nepořádek, s nikým z rodiny nekomunikuje, utíká před problémy, neotevírá ani úřední dopisy. Navíc mu policejní hlídka při silniční kontrole objevila v těle zbytky THC a amfetaminu. (Nemyslím si, že by byl nějaký narkoman, ale marihuanu evidentně kouří.) Vůbec si s ním nevíme rady. Nejhorší na tom je, že jsem na něj přepsala třípokojový byt, ve kterém teď bydlí s mou 89letou maminkou - a ona nejen že mu už půjčila spoustu peněz, které se mu moc nechce vracet, ale maminka má hrozný strach, že při jeho přístupu přijdou exekutoři a zabaví i její věci nebo rovnou celý byt. Se sestrou jsme jí našli menší byt, do kterého se asi přestěhuje, ale to celý problém nevyřeší. Maminka sice bude více v klidu, ale synovi to naopak přinese ještě větší problémy - například nevím, jak zaplatí celý nájem a splátky bance a další věci. Mám o něj velký strach a vůbec nevím, jak ho přimět, aby ty svoje problémy řešil a začal se chovat nějak normálně. Vždycky mu ráda pomůžu, co bude v mých silách, ale musí se snažit i on sám. On ale nechce ani komunikovat, ani nic řešit, žádné domluvy nepomáhají... Opravdu nevím, co mám dělat. Poradíte mi? Moc děkuji. Jana

jak se da premoci tupost,lenost a slaba vule