Kvůli rakovině se bála šéfa. Nemoc může způsobit špatnou vizitku, říká Monika
Měla spokojený vztah, poklidnou práci a intenzivně sportovala. Přesto sedmatřicetiletá Monika Zemanová onemocněla rakovinou prsu a musela svůj život od základů změnit. „Rakovina mě naučila zvolnit a netrápit se tím, že mi něco nejde. Zjistila jsem, že to jde i beze mě a svět se nezboří, když něco nestihnu nebo neudělám,“ říká.
Zákeřnou nemoc Monice lékaři diagnostikovali už před šesti lety, ale dodnes ji bere jako součást svého každodenního života. "Onemocněla jsem v jednatřiceti letech. Maminka se začala objednávat na sonografické vyšetření prsou, tak jsem si řekla, že půjdu s ní," vzpomíná.
První prohlídka dopadla dobře, ale na druhé jí lékaři objevili cystu. Poslali ji však domů s tím, že jde jen o tukovou bouli, která sama zmizí. "Bouli jsem si hlídala, ale pořád nemizela, tak jsem se po třičtvrtě roce objednala na vyšetření znovu," popisuje. Připouští, že kdyby na rakovinu lékaři přišli dřív, mohla být celá situace lepší.
Po sonografickém vyšetření lékařka Monice sdělila, že by bylo vhodné provést i biopsii a mamograf. "To už mi bylo jasné, že něco není v pořádku," přiznává. Hned za týden ji čekala konzultace na chirurgii a za další týden operace, kde lékaři zjistili, že nádor má metastáze v uzlinách v podpaží. Následovala chemoterapie a jednostranná mastektomie. "Souhlasila jsem, i když to bylo velmi těžké. Řekla jsem si, že to nesmím řešit a prostě si prso nechám vzít," popisuje. Během léčby také přerušila práci, protože jí na ni psychicky ani fyzicky nezbývaly síly.
Po léčbě změnila práci
Než onemocněla, pracovala Monika jako fakturantka ve velkoobchodě. Podle jejích slov to bylo poklidné nenáročné zaměstnání, ve kterém kromě občasných neshod se zákazníky nezažívala příliš stresu. Přesto se po ukončení léčby rozhodla pro změnu. "Život se mi otočil vzhůru nohama a já jsem potřebovala restart. Změnila jsem proto pracovní obor a po roce přešla do oblasti IT," vypráví.
Nastoupila na plný úvazek, protože nedostala žádnou finanční výpomoc v podobě invalidního důchodu. "Tehdy jsem neměla pocit, že ho potřebuju. Říkala jsem si, že jsem mladá a vrátím se do práce, kde budu fungovat stejně jako před nemocí," vysvětluje. K současné pozici v oblasti IT se dostala náhodou. "Přišel za mnou kamarád a ukázal mi inzerát, kterému jsem vůbec nerozuměla. Jenže on řekl, že to vůbec nevadí, že si jen dodělám kurz a bude to," směje se Monika.
Protože potřebovala změnu, svolila, prošla si speciálním kurzem a nastoupila na novou pozici. Začínala v datovém skladu v pojišťovně Generali, kde vytvářela skripty pro data uložená v databázích. "Příliš mě to nenaplňovalo, tak jsem změnila náplň práce," přiznává. V současnosti se proto věnuje provozu, řešení problémů s tokem dat a komunikaci.
Kromě toho dostala loni nabídku spolupracovat na tvorbě filmových rekvizit. Proto si svůj plný úvazek zkrátila na sedmdesát procent a začala se věnovat tvůrčí činnosti, která ji velmi bavila. "Byl to široký záběr činností, věnovala jsem se šití, odlévání nebo vystřihování. Rekvizity putovaly do filmu s tématem středověku a fantasy, takže jsem tvořila různé lucerny a kostýmy z kůže," přibližuje. V současnosti je práce na rekvizitách hotová a Monika pracuje na devadesátiprocentní úvazek, který jí vyhovuje. "Mohla bych se vrátit na plný úvazek, ale takhle mám lepší pocit," vyzdvihuje.
O nemoci se bála mluvit
Jelikož je rakovina citlivým tématem, bylo pro ni těžké svěřit se s diagnózou novému nadřízenému. Protože na ní známky nemoci nebyly na první pohled vidět, rozhodla se o ní pomlčet. "Bála jsem se, že mi rakovina způsobí špatnou vizitku a nadřízený na mě bude pohlížet skrz prsty," připouští. Zlom přišel v době, kdy potřebovala podstoupit rekonstrukci prsu. Místo bývalého šéfa se však její nadřízenou stala žena a Monika se s vidinou lepšího pochopení rozhodla vyjít s nemocí na světlo.
"Nadřízená mou diagnózu přijala skvěle, byla mi maximálně nápomocná a měla pro mě pochopení. Proto jsem se rozhodla říct to i kolegům, kteří mě velmi podpořili," vyzdvihuje. Pro Moničinu šéfovou Šárku Chládkovou je důležité ctít soukromí každého ze svých podřízených. "Nemoc jsme spolu probraly a snažila jsem se přizpůsobovat práci jejím časovým možnostem ovlivněným zdravotním stavem a lékařskými prohlídkami," přibližuje.
Pochopení pro častou absenci a lékařské prohlídky však nemají ostatní manažeři v pojišťovně, kde Monika pracuje. Na své podřízené apelují, aby chodili k lékařům jen ve svém volnu nebo si na prohlídky brali dovolenou, přestože mají zákonný nárok na volno. "Kdyby mi tohle řekl můj manažer, tak bych se hodně hádala, protože vím, že nedělám nic špatného. V tomhle jsem trochu bojovník," zdůrazňuje.
Dodává, že kdyby si na každou prohlídku brala dovolenou, skoro žádná by jí nezbyla. V takovém postoji ji podporuje i nadřízená Šárka. "Snažím se jí pomáhat a co nejvíce chránit její soukromí. Každý by si měl uvědomit, že zdraví je nejdůležitější a onemocnět může kdokoliv. Je důležité takové lidi podporovat, aby se brzo uzdravili a nemoc se jim nevrátila, než je kritizovat. Respektuji, že si Monika vzhledem ke své diagnóze bere nemocenskou i ve chvílích, kdy by to jiní zaměstnanci zvládli a pracovali by z domova," říká.
Na otázku, zda má nějaký pracovní sen, Monika odpovídá zavrtěním hlavy. "Neřekla bych, že mám nějaké ambice do budoucna. Stačí, abych byla spokojená, práce mi nevadila a vydělala jsem si průměrné peníze. Nepotřebuji žádné miliony," uzavírá.