Nejsem tak hloupá, abych si myslela, že tenhle problém vyřeší čtenáři. Nemůžu ho vyřešit dokonce ani já sama. Musím jen čekat, jak to dopadne - a snažit se, aby výsledek byl co nejlepší.

Tak začínal dopis Terezy, z něhož člověka zamrazí. Tolik lásky, strachu a, bezmoci! Situace, kterou zná každá máma, jejíž dítě je dost velké na to, aby si dělalo, co chce, a zároveň dost malé/mladé, než aby vidělo dosah svých rozhodnutí.

Zasněná princezna

Jsme taková normální rodina z krajského města - aspoň pokud je normální to, když se její členové mají rádi. S Mírou jsme se brali před 18 lety, žijeme si spokojeně a máme dvě děti. Když se dva roky po Péťovi narodila holčička, byli jsme o to šťastnější, že máme páreček - následníka a princeznu, jak jsme z legrace říkali. A Anetka skutečně taková princezna byla. Každé dítě je pro svou mámu to nejkrásnější, ale Anetka byla opravdu kouzelná. Velké šedé oči, lokýnky a pořád se usmívala - každý ji měl rád už kvůli povaze.

Doporučujeme: Válečná fotografka: Nejhorší je vidět umírat děti

Od malička byla taková zasněná a hodně citlivá. Nezašlápla by mravence, litovala včelu, že umře, i když jí dala žihadlo, a ze smutné scény ve filmu byla třeba celý den zamlklá. Když byla větší, myslela hodně na lidi kolem sebe. Nejen na nás s Mírou nebo třeba na bráchu, kterého zbožňovala (a on ji), ale i na cizí. "Mami, pojď, stavíme se u paní Vomáčkové, ať tam není tak sama," říkala třeba při procházce kolem domku staré paní.

Matka Tereza?

Dobře se učila, ve škole se zastávala slabších, ráda všem pomohla a každá nespravedlnost ji vždy zasáhla. O všem hodně přemýšlela, jakoby se jí týkaly všechny hrůzy světa. Přemýšlela o válkách, chudých lidech, nemocech. Nekoupila si třeba margotku, jen aby mohla hodit ušetřenou dvacetikorunu do plyšového psa, do něhož se v lékárnách dávají peníze na pomoc slepým. A takhle přistupovala ke všemu.

Ale nemyslete si, že jsme ji v tom nějak podporovali a drželi ji v růžovém kufříčku. Měla prima kamarádky, jezdila na kole, spala pod stanem a chodila stejně jako brácha do turistického oddílu. Chtěli jsme, aby se víc otrkala, protože ta její citlivost nám dělala starosti. Kdo si tolik bere k srdci neštěstí druhých, má těžký život. "Z tebe bude matka Tereza," žertoval Míra, a já jsem radši ani nevyslovila obavu, aby se opravdu nedala k nějaké církvi.

Pak přišel Jáchym ...

Jenže to, co se stalo, jsme prostě nikdo nečekali. V turisťáku si nejvíc rozuměla s Jáchymem. Kamarádili spolu už od nějakých dvanácti let a byli taková zavedená dvojka. I nám se líbil - chytrý šikovný kluk, a hezký! Ani mě nepřekvapilo, když se mi v patnácti svěřila, že se do něj zamilovala, a hrozně jsem jí přála, že Jáchym to cítil úplně stejně.

Náš tip: Vyspali jsme se na prvním rande. Už jsme 25 let manželé

Byla to taková ta štěněcí láska, čistá a dojemná - a nevinná. Ano, to jsme si samozřejmě mysleli, a vlastně si to myslíme i teď, i když se stalo, co se stalo. Už to víte - Anetka je těhotná.

Jasně, že mě jako mámu napadlo, že asi k fyzickému sblížení  dojde, vždyť jsme o tom s dcerou vždycky normálně mluvili. Pomalu jsem sbírala odvahu, abych se nedotkla čistých citů,  a navrhla jí, ať zajdeme na gynekologii pro recept na antikoncepci. Jenže než jsme tam došly, bylo pozdě.

Je potrat řešení?

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu potrat považovat za řešení. Jenže co jiného teď dělat? Anetka ani Jáchym, kterého si Míra hned vzal na paškál, o něčem takovém nechtějí ani slyšet. Nehnuli s nimi ani jeho rodiče, kteří jsou stejně zoufalí jako my,  a s nimiž jsme se samozřejmě domluvili na společném přístupu.

Jáchym je ve třeťáku na gymplu, ale prý nechá školy a půjde pracovat, aby uživil "ženu a dítě", jak sám říká. Oba jsou přesvědčení, že společnost okolo je dost hnusná a zraňující na to, aby si v ní vytvořili svůj vlastní svět, kde si budou žít po svém, a navždy, jak věří, se milovat. Plánují, jak se časem odstěhují někam na venkov a tam budou žít v souladu s přírodou. 

"To by byla vražda!"

"Mami, to by byla přece vražda," řekla mi dcera s úděsem v těch velkých upřimných očích, když jsem se jí zmínila poprvé o interrupci. A nezměnila názor - stejně jako Jáchym - ani když jsme o tom mluvili podruhé, potřetí, po osmé... Pokaždé slyším, že Natálie Kocábová taky porodila syna, když ještě studovala, a všechno s partnerem zvládli - i svatbu a druhé dítě. A nám,  a rozumným a skeptickým dospělým, dojdou argumenty.

Nějaká práce se prý vždycky najde, o kariéru totiž nestojí a nepotřebují ani moc peněz, aby si žili po svém. Už opravdu nevíme, jak je přesvědčit. Zkazíte si život, bez školy z vás nic nebude, čeká vás chudoba a starosti - všechny ty řeči si umíte jistě představit.

Nechci dceru ztratit

Dobré na celé situaci je však aspoň to, že nás Anetka nezavrhla a pořád nás má ráda, ale cítím, že pokud na ni budeme ještě víc tlačit, mohlo by se mezi námi všechno pokazit.  Donutit ji nemůžeme, na to nemáme právo (ani z hlediska zákonů). Nepřežila bych, kdybych dceru ztratila - a už se stalo spoustu případů, kdy spolu mladí odešli a třeba se už nikdy ani neukázali. A já už občas v koutku duše váhám, zda ten náš "rozumný" přístup je opravdu ten správný. Máme na něj vůbec právo, nebo je to skutečně už jen jejich život, i když o něm ještě vůbec nic nevědí? 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Potratová pilulka: Bez lékaře se neobejdete

Následky mírné zimy: Domácí plíseň vede k rakovině

12 zlozvyků, které z vás postupně udělají blázna

Vstoupit do galerie | 10 Každý má šanci! Hvězdy si berou i "obyčejné" lidi