Zdeněk Svěrák:Jak jsem psal Vratné lahve
Speciál - Jak se rodí filmová postava? Kdy nastane ten okamžik, v němž se na papíře objeví první obrysy budoucího hrdiny? Zdeněk Svěrák prozrazuje něco ze své tvůrčí kuchyně.
"Nemůžu začít, dokud neznám jméno postavy. A tak převaluji na jazyku, vysloveně ochutnávám různá jména, až najdu to chutné. Většinou jsou to jména taková venkovská, stará. Jako byl třeba Sláma z Tmavomodrého světa nebo Louka z Kolji. A teď Tkaloun. Možná, že hlavně ti mladší už ani nevědí, co to tkaloun je. Ale mně pro tu postavu připadá správné. Je to učitel češtiny, který se jmenuje Tkaloun. Má jméno a od té chvíle se mi o té postavě chce vyprávět."
Jedním ze stavebních kamenů filmu je samozřejmě hlavní role pro autora, který si úlohy píše na tělo. Když se podíváme na volnou trilogii Obecná škola Kolja Vratné lahve dá se samozřejmě vystopovat společná linka jeho postav. V čem hlavní společný rys i zásadní proměna jednotlivých hrdinů?
"Táta umí nejlépe psát o tom, co opravdu zažil, a tyhle tři scénáře mapují jeho životní zkušenost. Obecná škola dětství, Kolja dospělost a Vratné lahve pak jeho stáří" říká Jan Svěrák. "O tom, jaké ty postavy jsou, by měli psát spíš kritici. Pro mne je to vyprávění o muži, který se snaží pochopit, jak ten svět funguje a kde je jeho místo v něm, a přitom nikomu neublížit. Dělá chyby, ale snaží se to brát zvesela. Tím je mi blízký. Zatímco v Obecné škole ještě jako chlapec hledá svůj mužský vzor, v Koljovi přijme zodpovědnost za bytost, kterou k sobě připoutal, a tím se stane opravdu dospělým. Ve Vratných lahvích se snaží vyrovnat se stářím a s konečností života. To je asi úkol nejtěžší, a proto mne tenhle film tak bavilo dělat. Náš hrdina si v "cílové rovince" klade otázky, na které neumíme dost dobře odpovědět, stejně jako se nedokážeme, dokud dýcháme, smířit se smrtí. A tohle vážné téma se vine naším veselým filmem jako neviditelná podzemní řeka a vytváří s tím, co se odehrává na povrchu, neustálé napětí."
Ve Vratných lahvích však - snad poprvé ve svěrákovských filmech dostává výrazný prostor také hlavní ženská figura. "Našim filmům se někdy vyčítalo, že ženské postavy jsou v nich ploché a slouží jen jako odrazná deska pro mužský vtip, a že se tu muži vlastně nad ženy trochu vyvyšují," přiznává režisér Jan Svěrák.
Postavu Elišky Tkalounové vytvořila Daniela Kolářová. "Doufám, že v tomto filmu má Daniela Kolářová roli, která je prostornější, trojrozměrnější a také se vyvíjí. A stejně se vyvíjí i náš vztah k ní. Nejprve vám z ní trochu naskakuje husí kůže, postupně se s ní smiřujete a nakonec ji začnete mít rádi. A to je krásný proces," doplňuje režisér.
Zdeněk Svěrák se s Danielou Kolářovou sešel již před třiceti lety, kdy si zahráli manželský pár v komedii Jiřího Menzela Na samotě u lesa, k němuž Svěrák napsal scénář společně s Ladislavem Smoljakem. Byla role ve Vratných lahvích psána Daniele Kolářové na tělo?
"Myslím, že ta role nebyla psána přímo pro paní Kolářovou," vzpomíná Jan Svěrák. "Hledali jsme herečku, která by měla eleganci, věkem tátovi odpovídala, aby nevznikl dojem, že jde o druhé manželství a zároveň měla šarm a vtip. Daniela Kolářová nám vyšla jako nejlepší kandidát. A díky tomu, že s tátou hráli manžele před třiceti lety ve filmu Na samotě u lesa, měli jsme "autentické" fotografie, kdy jsou spolu zamlada, a tak jsme mohli vyzdobit jejich filmový obývák," dodává.
"Dana se jako moje manželka osvědčila už ve filmu Na samotě u lesa. A stejně jako tam i ve Vratných lahvích jsem se pro její věty inspiroval výroky své skutečné, nefilmové manželky. A Dana se myslím přesně trefila do toho, jak se mají říkat. Je to v poloze: mám tě ráda, ale jsi blbec!" říká Zdeněk Svěrák. "Když jsem text psal, tak jsem ještě nevěděl jistě, že tu roli bude hrát Dana, ale myslím, že už jsem trochu slyšel její intonace."