Rumex acetosa, Acetosa pratensis
Lidové/další názvy: šťovík obecný, šťavel, kyseláč, kyselanda, kyslička, kobylí šíp, modrohlávek
Čeleď: rdesnovité

Popis byliny

Šťovík kyselý (nebo také šťovík obecný) je vytrvalou bylinou s variabilní výškou od 30 až do 100 cm.
Lodyhy rostliny jsou přímé, osázené podlouhlými až kopinatě podlouhlými listy. Listy mají střelovitý tvar a na koncích špičaté cípy směrované dolů. Na bázi srůstají v tzv. botku obepínající stonek, bývá dlouze třásnitá. Listy jsou celokrajné. Jsou typicky dužnaté a chutnají výrazně kysele. Zatímco lodyžní listy jsou přisedlé nebo jen krátce řapíkaté, přízemní listy jsou dlouze řapíkaté.
Šťovík je dvoudomou rostlinou. Kvete od května do června drobnými jednopohlavními květy v zelené nebo zelenočervené barvě. Jsou seskládány v úzké řídké laty. Větve květenství bývají většinou jednoduché. Plodem rostliny jsou tmavé lesklé nažky.

Výskyt a pěstování

Šťovík kyselý roste po celé severní polokouli, vyskytuje se od subtropů až po subarktické oblasti. Hojně je rozšířený i na území Česka. Lze se s ním setkat od nížin po horské polohy.
Šťovík osídluje zejména vlhčí louky a pastviny, roste podél cest. Osídluje pustá místa. Upřednostňuje vlhčí, výživné, dusíkaté, neutrální až kyselé půdy. Snáší i mírně zastíněné polohy.
Šťovík se využívá jako planá zelenina, nejlépe chutná brzy zjara. Konzumují se mladé listy (bez řapíků) nebo listové růžice. Jako zelenina se dá šťovík také pěstovat. Nejčastěji se pěstuje v odrůdě šťovík zahradní (někdy uváděný jako samostatný druh). Vyšlechtěné odrůdy šťovíku mají jemnější chuť, jsou oblíbené zejména ve Francii a francouzské kuchyni.
Šťovík představuje nenáročnou trvalku, které se daří téměř všude. Vysévá se na podzim, nejlépe během září či začátkem října. Sklízí se od dubna, v době, kdy má rostlina alespoň pět listů. Část listů by na rostlině měla vždy zůstat, aby znovu obrazila. Opakovaně během celé sezóny se sbírají mladé výhonky. Šťovík na jednom místě vydrží i několik let, stářím však rostlina hořkne. Nejchutnější jsou mladé roční rostliny.

Šťovík v kuchyni

Mladé listy šťovíku jsou křehké, mají svěží citrónovou chuť, která se skvěle hodí do jarních salátů, bylinkového másla, tvarohu, jogurtu a nejrůznějších pomazánek. Dochutí i polévky či omáčky, nejlépe se smetanovým základem. Kombinují se s vejci či sýrem. Zlehčují chuť masa. Mají obdobné využití jako špenát, se kterým se také ideálně snoubí.
Kyselou chuť dává šťovíku vitamín C a kyselina šťavelová. Ta může v citlivém organismu reagovat s vápníkem a vytvářet nerozpustné soli. Proto se šťovík nedoporučuje lidem náchylným k ledvinovým nebo močovým kamenům, lidem trpícím dnou nebo kojícím ženám. Po tepelné úpravě je šťovík bezpečný. Negativní vedlejší účinky eliminuje také smetana, mléko nebo vejce, které kyselinu šťavelovou vážou na sebe.

Léčitelství

Šťovík kyselý ve svém obsahu nese vysoký podíl zmiňované kyseliny šťavelové. Je také zdrojem řady cenných látek jako je vitamín C, vitamín B1, provitamín A, třísloviny, flavonové glykosidy, silice a minerální látky (soli železa, draslíku, křemíku či manganu).
V léčitelství slouží mladé listy nebo oddenky. V současnosti má šťovík kvůli obsahu kyseliny šťavelové v léčitelství zejména vnější využití. Kašovité obklady hojí různé kožní neduhy, ulevují při některých formách lupénky.

Léčivé účinky šťovíku

- je zdrojem vitamínu C
- působí močopudně
- příznivě ovlivňuje stav sliznic
- rozpouští hleny
- léčí záněty vedlejších nosních dutin
- podporuje krvetvorbu
- čistí krev, odvodňuje
- detoxikuje organismus
- podporuje činnost střev
- je prospěšný pro zdravou pokožku
- povzbuzuje, pomáhá proti únavě

Upozornění

Text nenahrazuje lékařské vyšetření. Má pouze informativní charakter. Konkrétní léčba je vždy v rukou odborníka, také využívání léčivých bylin by mělo být individuálně konzultováno s lékařem.