Žárlivý muž si do ložnice přinesl kladivo a udeřil ženu do hlavy. Tenhle a spousta dalších novinových titulků ve mně čím dál častěji vzbuzuje strach z mého vlastního muže. Žárlivost je totiž strašná nemoc a nikdo neví, co všechno je člověk v jejím záchvatu schopný udělat.

Čím dál častěji někde čtu, jak podnapilý manžel ublížil své ženě, protože měl pocit, že ho podvádí, že se na ulici dívá na jiné muže, že si ho dostatečně neváží a neposlouchá. A já mám pocit, že se to brzo bude týkat i mě. 

Možná je to všechno kvůli tomu, že nemáme děti. Přál si je, ale osud nám je nedopřál. Možná že to způsobilo jeho životní frustraci a možná že péči, kterou by věnoval dětem, teď věnuje mně. Tedy péči v uvozovkách. O takovou pozornost nikdo z vás nestojí, věřte mi.

Na druhou stranu je pravda, že byl vždycky trochu žárlivý. Jenže když jste mladá a děsně zamilovaná, připadá vám to spíš roztomilé. Jste ráda, že žárlí, že vás nechce nikomu dát, protože aspoň víte, že vás má skutečně rád.

Pravidelný výslech

Jenže ono to pak může nabrat na síle. Poznala jsem to poprvé, když k nám do práce nastoupil nový kolega - muž. Pracuji a vždycky jsem pracovala v kosmetických firmách, takže byl manžel zvyklý, že jsem většinou v ženském kolektivu. Pár mužů tam samozřejmě vždycky bylo, ale nikdy ne přímo na mém oddělení.

Když jsem tehdy manželovi řekla, že k nám nastoupil muž, čekala jsem údiv, a že ho to pobaví. Ale on skoro nereagoval, jen se mu tak divně zalesklo v očích. A od té doby se začal tak příšerně vyptávat. Co přesně jsem v práci dělala, s kým na tom pracuju, v kolik přijdu domů, kde jsem se zdržela, jestli se o mě ten nový až příliš nezajímá. Dokonce na mě čas od času, a samozřejmě neohlášeně, začal čekat před prací.

Nedovedl pochopit, že "ten nový" je sice fešák a sympaťák, ale zároveň je o osm let mladší než já, má mladou ženu, která je právě těhotná, takže já jsem to poslední, co by ho zajímalo.

Každopádně jeho příchod znamenal jen začátek. Manžel jakoby si uvědomil, že se můžu občas setkat s nějakými muži a začal kontrolovat všechno, nejen práci. Když jsem šla s kamarádkou na kafe, vyptával se, v jaké kavárně jsme byly, kde jsme seděly, kdo tam byl kromě nás, jestli po mně někdo nekoukal... A já hloupá odpovídala. Přišlo mi to směšné a on se u toho vlastně taky smál, tak jsem odpovídala.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Pak přišel na další způsob kontroly. Během dne mě přišel do práce "navštívit". Někdy dokonce donesl kytku, aby měl jako důvod. Kolegyně záviděly, jenže já věděla, co bude, až přijdu domů. Obzvlášť když se rovnou u nás v kanceláři objevil, zrovna když jsme se s kolegyněmi a hlavně s kolegou něčemu smáli. Nebo když jsem tam s ním byla sama a probírali jsme nějaký projekt.

Doma na mě pak začal křičet, že jsem běhna, že se za mě stydí, a že pokud mi není dost dobrý, tak proč s ním jsem. Tyhle scény se u nás doma pravideně opakují a v poslední době jsou o to horší, že muž začal pít. Tedy ne že by pil od rána do večera, ale začal častěji chodit do hospody. Tam si dá čtyři pět piv, vrátí se a vmete mi do tváře úplně všechno, i to co, se nikdy nestalo.

Vyčítá mi úplně všechno, za vším, i za naprostými malichernostmi hledá nějaký problém. Třeba si myslí, že když si povídám s kamarádkami nebo se sousedkou, tak ho jen v jednom kuse pomlouváme. Přitom já se o tom stydím mluvit, tohle je poprvé, co jsem se rozhodla, že se s tím někomu svěřím, ještě navíc anonymně.

Víte, mám toho už dost. Hrozně jsem se kvůli tomu omezila, nedělám to, co chci, ale co chce on. Snažím se s nikým nebavit. Když se na něco ptám v obchodě prodavačky, skoro si připadám provinile. Vím, že to není normální.

Dokáže mi někdo poradit?

Začínám přemýšlet, že od něj odejdu. Jenže přestala jsem mu na ty jeho protivné dotazy odpovídat, snažím se ho ignorovat, ale to v něm vzbuzuje agresivitu. Nemlátí mě, ale začíná do mě strkat, vyhrožuje. Bojím se toho, co provede, když za ním přijdu s tím, že odcházím. Mám strach.

Navíc je mi ho líto. Vím, že ve skutečnosti je děsně slabý a má mě rád. Jen mu v hlavě něco nefunguje, jak by mělo, a tak to neumí dávat najevo. Strašně ráda bych to všechno napravila, ale obávám se, že už to nejde. 

Nevím, co bych měla udělat, aby se on změnil. Chci zase žít svůj život a být šťastná. Jak to mám udělat?

Podobné příběhy i jejich řešení budou mimo jiné tématem zítřejšího pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1. 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Pálím mosty: Po rozchodu mě žádná bývalá už nezajímá

Rozešel jsem se s přítelkyní. Na každého se smála

10 jídel pro sexuální zdraví mužů

--------------------------------------------------------------------------------

Jak na problémy v partnerském vztahu?