"I když to bude znít jako otřepané klišé, na vlastní kůži jsem si ověřila, že kvůli lásce je člověk fakt schopný změnit názory i životní styl," svěřila se čtenářka Pavla.

Patřím mezi lidi, kteří milují teplo a slunce, a zimu, natož zimní sporty, nesnáším! NE-SNÁ-ŠÍM! I když to moji letití přátelé dobře vědí, nespočítala bych, kolikrát mě přemlouvali, abych s nimi jela lyžovat. „Pavlo, odsuzuješ něco, co jsi ani nezkusila! Pojeď a uvidíš, že kouzlu hor propadneš." Zarputile jsem vrtěla hlavou a marně opakovala, že v osmadvaceti letech už vím, co mi je proti srsti a čemu zcela jistě nepropadnu. Zkrátka hory a lyžování NIKDY!

Proboha, co si mám vzít na hory?

Jenže začátkem února kamarád slavil narozeniny a všechny přátele - tedy i mě - pozval na párty, kterou pořádal na horské chalupě v Orlických horách, kde prožil dětství. Tomáše jsem znala šestnáct let a brala ho jako bráchu, takže tohle pozvání se odmítnout nedalo, i když mě při té představě jímala hrůza. Já na horách? Kamarád, který moji averzi k zimě a sněhu znal, si slibu, že přijedu, vážil a protože věděl, jaká jsem „zmrzlina", nešetřil radami.

„Napadla tam spousta sněhu, takže hlavně nezapomeň na kvalitní zimní boty a několik párů teplých ponožek. A rukavice - nejlíp palčáky s chlupem vevnitř - máš? Taky si vezmi bundu s kapucou, na horách obvykle dost fouká..." V pudu sebezáchovy jsem sbalila veškeré teplé oblečení, které jsem měla a s gigantickou krosnou, kterou mi půjčil kamarád horolezec, jsem mezi přáteli vyvolala veselí. Nemohla jsem si nevšimnou, že zejména ženské osazenstvo na mě kouká spíše mezi prsty a považují mě za přiblblou managerku s nalakovanými nehtíky a odporem k čemukoliv adrenalinovějšímu. Ostatně - měly pravdu. 

Je fajn - a není ženatej! 

Čím víc jsme se blížili do hor, tím sněhu přibývalo a z debaty přátel jsem pochopila, že ho bylo moc i na ně. „Vážení, konečná, zbytek musíme dojít pěšky," zavelel Tomáš pod vysokým kopcem a galantně se ujal mého těžkotonážního zavazadla. Nezbylo mi, než se hlubokým sněhem vydrápat k chalupě. Zatímco ostatní se kochali nádherným výhledem, já toužila po jediném: být doma ve své posteli. Ale když Tomáš zatopil v krbu a připravil punč, mrzutá nálada mě postupně přecházela. K večeru oslavenci přišli popřát i kamarádi z vesnice a zábava nabírala grády. „Už chybí jen Mirek a budeme komplet. Bezva chlap," mrknul na mě Tom a o pár minut později jsem si podala ruku s vysokým sympaťákem. Tomáš, který věděl, že už dva roky jsem single, se vžil do role „Kecala" a pošeptal mi, že ten hezoun není ženatý. Protože Mirek byl báječný společník a líbil se mi, tak když se mě zeptal, jestli bychom se mohli vidět i zítra, nedělala jsem fóry a souhlasila. Byť jsem se trochu divila, že si vybral zrovna mě, která svým vzezřením a zjevem musela působit jako z jiného světa.

Promiň, nesnáším zimu, hory i lyže!!!

Mirek slovo splnil a když druhý den přišel, s úsměvem mi oznámil, že než dopiju kafe, namaže mi lyže. Rázem mi bylo jasné, že z tohohle „rande" nic nebude a tak abych ten trapas měla rychle za sebou, vyhrkla jsem: „Promiň, z toho nic nebude. „Lyže nemám, lyžovat neumím, zimu nesnáším a na hory jsem přijela jen kvůli Tomášovým narozeninám." Jenže moje argumenty na Mirka neměly účinek. Od našeho společného kamaráda tohle věděl a protože měl půjčovnu lyží, veškerou výbavu pro mě zajistil. Mezitím se kolem nás shlukli všichni přátelé a jeden přes druhého do mě šili. Abych nevypadala jako rozmazlená slečinka, která se nechá přemlouvat, nakonec jsem otráveně přikývla. I když jsem se ve sněhu vyválela mockrát, zima mi kupodivu nebyla. „Prima, šlo ti to skvěle! Uvidíš, že zítra už budeš padat míň," chválil mě Mirek. Sice jsem i druhý den padala jako švestka, ale lyžování mě začalo bavit. Tomáš, který postřehl naše zamilované pohledy, na mě zamrkal: „Koukám, že se ti na horách začalo líbit, co?" Rozpačitě jsem se usmála a přikývla...

Víc jak tři roky do hor, bez kterých si už neumím představit život, obří krosnu nevláčím, protože veškeré potřebné věci mám u Mirka. Přesto se letos bez „minikrosničky" neobejdu - jen místo oblečení v ní bude sedět náš patnáctiměsíční syn! A to jsem, prosím pěkně, považovala hory, zimu a sníh za něco tak odporného, že jsem vlastně i pohrdala lidmi, kteří to mají rádi. Byla jsem husa!

Máte podobnou zkušenost? Vlastní, nebo jen z doslechu?

Co si o tomto tématu myslíte vy? Povídejte...

Tento a další podobné soukromé problémy bude už tento čtvrtek řešit Dámský klub na rádiu Frekvence 1. Váš názor tak možná zazní i na vlnách tohoto rádia.

Foto: frekvence1.cz