Na předštědrodenním setkání s kamarády jsem v rámci výroční zprávy učinil předsevzetí, že si do roka a do dne najdu nevěstu, a všichni tři moji zadaní kamarádi mi můj záměr bouřlivě schválili. Dokonce se stopou závisti, jakože by si prý nejraději taky v tom hledání střihli reparát.

Jenže ta chlapská závist je jiná než ženská, už tím, že se běžně přiznává u piva. Navíc jsem tu závist u Jirky i Lumíra pokládal za umně předstíranou, protože oba mají fajn ženské. To Petr je na tom o poznání hůř, ale drží se zuby nehty.

Hlavně žádné sázky

Odmítl jsem uzavírat sázky s odůvodněním, že bych se tím dostal pod psychický tlak a nepodával tak optimální výkony. Slibte někomu na beton, že si do roka najdete nevěstu! Že prý to chce jenom chtít!

„A co když stejně nenajdu?" projevil jsem se jako slaboch. „Pak si musíš říct, že i cesta je cíl," pravil šalamounsky Lumír. „A jak mi taková cesta uvaří svíčkovou?" zeptal jsem se pragmaticky. „Chceš si to se mnou vyměnit?" nabídl se s maximálně možnou věcností Petr.

Už dvacet let vyhrožuješ, že napíšeš román!

Nediplomaticky jsem nedokázal odpovědět. S Petrem bych neměnil ani v případě, kdy bych měl veškerý sex ve zbývajícím životě odbývat na ruční pohon. A on to věděl. „Tak vidíš, vole, ber cestu," zkrátil to Petr. „Můžeš to zúročit! Už dvacet let vyhrožuješ, že napíšeš román!" pravil Jirka. „Nasbíráš materiál!"

„Myslíš, že nemám nasbíráno?" přehrál jsem si ve vteřině svůj dosavadní život. „A to chceš psát o tom, jak jsi vzorně vychovával děti se ženskou, která tě nepustila ani na pivo? Myslíš, že by to někoho zajímalo? To má, ty vole, každej druhej doma!" „Už s ní nebydlím," ohradil jsem se.

„No dobře, tak budeš psát o Gábince a Simče? Ve chvíli, kdy jsem se jim podíval na ty jejich zmalovaný ksichtíky a prdelinky, jsem věděl, že to je absolutně všechno, co ti můžou nabídnout." „Nejsou pěkný?" snažil jsem se chabě hájit.

Román ne, ale povídka Inseminační stanice

„Proboha jo. Ale tím to taky končí a ty to víš nejlíp!" pojmenoval Jirka hořkou pravdu. „Na román to není," přiznal jsem. Stále se nenašel nikdo, kdo by se mne zastal, a tak Jirka pokračoval v obvyklém frontálním útoku.

„Tak na povídku. Mohlo by se to jmenovat Inseminační stanice. Degeneruješ, seš zalezlej doma a paničky k tobě chodí jak k inseminátorovi. Nebo jako do fitka. Nebo na solárko! To už můžeš zůstat ležet, ty vole, ani nemusíš vstávat z postele! Tři minuty zepředu a tři zezadu. Děkujeme a jdeme své červené tvářičky hned ukázat manžílkům!"

„A co Renata? K tý chodím sám, dokonce dvě patra bez výtahu!" Věděl jsem, že nedělám vlastně už nic jiného, než nahrávám Jirkovi na další a další smeče. Ale nechtěl jsem mu kazit radost. „Ty vole, na takovýhle krematorium máš třicet let čas! Tu ti první škrtnu ze života a už vim jak!" Lumír se smíchy zakuckal a Petr Jirkovi dával zapravdu zdviženým palcem. Stále jsem alespoň symbolicky hájil své pozice, byť s vědomím, že obhajoba je neudržitelná.

Normální ženskou pro tebe

„Dobře, ale mám to se štrúdlem a zadarmo!" „Hele, kdyby tě za to ty holky dobře platily, bral bych to, ale takhle ztrácíš čas," shrnul debatu Jirka. „Jene, ty by sis už fakt zasloužil normální ženskou, jakože ji sám nemám," dodal přátelsky Petr. „A vy, koumáci, víte o nějaký, u který mi zaručíte, že bude „normální" ještě po patnácti letech?" zeptal jsem se.

Lumír se zadíval do prázdného půllitru a pokyvoval hlavou. Jirka objednal další pivo a díval se na mě pobaveně. Jak na blázna. Petr se potichu zvedl a odešel na malou.

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.