Když jsem ji požádala o rozhovor na téma láska, do minuty s ním souhlasila. Poctivě odpovídala na všechny otázky – i na ty, které pro ni jistě byly i bolavé. Přímočará, srdečná, odvážná, nelíčeně pravdivá a krásná. I taková je Vlastina Kounická Svátková.

Jak jste přišla k herectví? Máte v tomto směru nějaké genetické predispozice?

Už na základní škole jsem chodila na klavír, pěvecké soutěže, hlásila jsem se na recitační soutěže, psala jsem vlastní poezii, přednášela jsem na pohřbech. Jakmile se něco objevilo, musela jsem to zkusit. Dnes vůbec netuším, kde jsem brala tu odvahu. Jít do něčeho, o čem jsem vůbec nevěděla, jestli mi to půjde. U nás v rodině žádný umělec není. Asi to byla dětská zvědavost, chuť riskovat. Je to paradox, protože uvnitř jsem si moc nevěřila, jsem stydlivá. Možná i proto si mě nakonec našlo herectví – já ho nevyhledávala. Můžu v něm být někým jiným, schovat se za postavu. Ze všeho nejdřív jsem ale nastoupila na pedagogickou fakultu. Pak jsem si přidala ještě druhou vysokou – masmediální komunikaci – a chvíli si myslela, že budu novinářkou. Tak jsem se dostala do Prahy.

Stala jste se jí?

Začala jsem pracovat v redakci lifestylového časopisu a už se na Slovensko nevrátila. Školy jsem dodělala, z redakce odešla a vyhrála svůj první casting na reklamu. A pak už to jelo. Učila jsem se v této branži přežít. Ideálně se co nejméně ztrapnit. Bylo to těžké, protože jsem neměla za sebou žádnou hereckou školu, ani jsem nehrála v divadle, a to jste už dopředu odsouzena k zániku: nikdo vás nepovažuje za herečku. Pokaždé, když už jsem to chtěla vzdát, přišel casting, který jsem vyhrála, nebo znamení, že mám ještě vydržet a pracovat na sobě.

Kdy přišla rodina? V době rozjíždějící se kariéry?

První syn se narodil dva roky po svatbě, byl chtěný, plánovaný v podstatě od začátku vztahu. V té době jsem žádnou kariéru neměla. Vlastně jsem nikdy neřešila dilema: děti, nebo kariéra, vždycky jsem věřila, že budu moci pracovat i s dětmi. Na plánování těchto věcí jsem nikdy nebyla expert. Nechávám se vést proudem života, intuicí, když cítím, že něco právě teď chci, i když je to nelogické a nepraktické, jdu do toho. Možná proto vypadám jako blázen, který si někoho vzal po krátké známosti. Možná si někdo ťuká na čelo, že čekám třetí dítě – a přitom bydlíme všichni v malém bytě s hypotékou. Ale já bych neměnila. Mám kolem sebe ženy, které tak dlouho plánovaly, mají skvělou kariérou, ale nemají muže ani dítě. Jejich plány nevyšly.

Po pár letech manželství jste se s prvním manželem rozvedla. Změnil vás rozvod?

Změnila jsem se. Ale ne ze dne na den. Žádná změna, která má smysl, neproběhne hned. Málokdy si jí dokonce všimnete. Když nemluvím o těch radikálních, bolestivých změnách, kdy přijdeme o vše a začínáme znovu. Je pravda, že od momentu, kdy jsem se rozhodla pro rozvod, se začaly dít různé zkoušky, jestli to ustojím. Zvláštní "náhody" a situace, kdy už ani nešlo se litovat a plakat, ale jen zatnout zuby a zasmát se sama sobě. A to byl ten krásný proces transformace v silnějšího člověka. V ten moment vám to nedochází, ale zpětně jste za tuto zkušenost neskutečně vděčná. Zjistila jsem, že dokážu přežít se dvěma dětmi i bez jakékoliv pomoci. Že dokážu být mámou i živitelkou. Že umím být mužem i ženou. Ale taky jsem se změnila v tom, že jsem se rozhodla být ze všeho nejvíc právě tou ženou.

Rodinu máte na Slovensku. Jak jste prožívala období po rozvodu, emočně, existenčně i technicky?

Byla jsem neustále v pozoru. Ve stresu. Pořád jsem něco řešila. Roztrženou pusu o stůl, několik měsíců bez auta, žádná babička. Našla jsem si různé granty – 100 hodin chůvy zdarma pro samoživitelky nebo grantovou školku, kam jsem taky svou situací zapadla a byla levnější než jakákoliv jiná soukromá školka. Takže když jsem měla mladšího syna ve školce, mohla jsem pracovat. Jinak bych nepřežila. Na krku hypotéka na 30 let a nevyspalá, pohublá matka, která jde na casting ucházet se o roli. Chtělo to hodně nadsázky a víry, že bude líp.

Co vám nejvíc pomáhalo v psychických propadech, které jste tehdy zákonitě musela mít?

Začala jsem běhat. Na hudbu, v lese, naplno a do posledních sil. To mě pokaždé nakoplo energií a radostí ze života.

Co všechno vám do života přinesli vaši chlapečci?

Tohle snad ani nejde popsat slovy. Srdce se mi rozbuší štěstím pokaždé, když o nich mluvím. Jsou moje všechno. Milují tak otevřeně a jistě, dokážou říct pravdu až tak, že bolí, jsou moji učitelé, mnohdy chytřejší než já. Přinesli mi toho hodně. Vyléčili mě. A otevřeli mé srdce. Naučili mě, co je to láska.

Co je podle vás láska? Jak jste ji vnímala předtím, než jste se stala maminkou?

Láska je pro mě vším. Může být v každé mé myšlence, ve všem, co dělám. A všechny ty její krásné podkategorie: mateřská láska, sebeláska… Na každé musím zapracovat, některou se naučit úplně od znovu. Některá je ve mně přirozeně, některá mi vůbec nejde. Ale strašně mě baví pozorovat, jak všechno, co děláme, celé naše životy, na lásce stojí nebo padají. Všichni po ní toužíme, všichni ji potřebujeme, někteří z nás se tváří, že ne, protože se bojí být zraněni. Když se narodíme, milujeme naprosto bezpodmínečně a jistě. A pak přichází strach. Někdo nás zraní a my uzavřeme své srdce. Podle mě je smyslem života naučit se i v dospělosti opět bezpodmínečně milovat. A přestat se pořád něčeho bát. Ale já to taky ještě neumím.

Čím jste překvapila samu sebe jako rodič?

Těžko říct. Nic jsem neočekávala. Neměla jsem žádné představy o mateřství, jen jsem se nechala vést proudem vlastní intuice a dělala to, co jsem v ten moment nejlíp mohla. A častokrát jsem to pokazila a zachovala se špatně. Jsem ten typ matky, co má pořád výčitky, že dětem vytváří komplexy. Děti jsou čisté, ale v té čistotě vlastně hodně zranitelné. Stačí jedno slovo, jedna poznámka, a už si to nesou s sebou do dospělosti jako zranění. Znám to u sebe, a o to víc se bojím, že jednou přijdou a řeknou mi, že jsem byla naprosto příšerná matka. Jsem ráda, že jsem neměla tendence nechat si do mateřství nikým mluvit. Být matkou je mi velmi blízké. Důkazem je fakt, že čekám třetí dítě. Ale vlastně vůbec nevím, jak se to děla správně.

Co vštěpujete svým synům v souvislosti s ženami?

Jsem přísná. V něčem víc, v něčem mě ukecají a polevím. Ale na gentlemanství a úctu k ženám jsem mega přísná. Náročné bylo období, kdy jsem byla na kluky sama. Byla jsem ženou i mužem v jednom a dost často z toho trpěla schizofrenií. Je úleva, když máte oporu v muži, ke kterému navíc synové vzhlížejí. Synové potřebují vzor. Ukázat, jak se to správně dělá. Já jim pak maximálně vynadám, že se ke mně nechovají hezky. Že nepoděkují, že vše berou automaticky. To už je pak pozdě, když běháme kolem šestnáctiletých puberťáků a nosíme jim talíř s namazaným chlebem až pod nos. Učím je samostatnosti. A samu sebe učím dovolit jim u té samostatnosti udělat bordel, třeba když si mají vyčistit špinavé boty.

Kdy a za jakých okolností jste poznala svého nynějšího manžela (Jiří Kounický, filmový producent, pozn. red.)?

Pamatuju si přesně, že jsem byla zrovna sama doma, bez dětí, doběhala jsem 14 kilometrů, cestou u přehrady si vyfotila dvě labutě. Když jsem si doma sedla, napsal mi kolega ze seriálu, který jsem zrovna tehdy točila, abych přišla na nějakou party, kde bude celý štáb. Vůbec se mi nechtělo. Ale když se má stát něco osudového, tak vás tam nic netahá, a přesto se tam ocitnete. Nakonec mě přesvědčil a já do toho příšerného tanečního klubu dorazila, postávala tam a říkala si, co tady sakra dělám, tady hrajou osmdesátky! Jirka tam taky neměl a nechtěl být. Přesvědčil ho kamarád, který mu mě chtěl představit a zřejmě ho zajímal jeho názor, co na mě řekne. Jirka velmi neochotně, protože nemá rád herečky, přišel, představil se a vzápětí mě stihl napomenout za můj přízvuk. Pak jsme se spolu bavili, žádné jiskry nelítaly a tím to bylo vlastně krásný. Cítila jsem se vedle něj bezpečně, nechtěl mě sbalit, nelíbila jsem se mu, neměl o mě zájem. Mohla jsem být autentická a bavit se s ním jako s dobrým kamarádem. A když jsem odcházela, zase měl nějakou impertinentní poznámku, tak jsem na něj vyplázla jazyk, což ho, myslím, trochu šokovalo, protože mi po týdnu napsal. A pozval mě na badminton.

Nelíbila jste se mu, ale v říjnu letošního roku jste se vzali a čekáte miminko. Kdy se prolomily ledy?

Po tom badmintonu se mi už vůbec neozval. Napsala jsem mu já a on se mi omlouval, že jsem to špatně pochopila, že to nebylo rande, že si jen neměl s kým zahrát. Já myslím, že mě jen testoval a měl v hlavě zmatek, jak uchopit ženu s dvěma dětmi. Nechtěl mi ublížit, myslel si, že sedím doma zoufalá a čekám na prince, který nás zachrání. Po pár týdnech se mi z ničeho nic ozval, jestli by mě mohl pozvat na večeři. A od toho momentu jsme nonstop spolu. Všichni máme nějaké předsudky. Myslíme si o někom něco, protože je to přeci v naší společnosti standard. A kvůli těmto předsudkům dáme raději přednost jednodušší a pohodlnější cestě, která ale většinou nebývá ta správná a pravá.

Sepsala jste si ještě předtím, než jste se potkali, v duchu nějaký "wishlist", jaký by měl být váš budoucí partner?

Seznamů přání už bylo dost a vždycky něco dostanete, ale něco zásadního chybí nebo přebývá. V tomto konkrétním případě, než jsem potkala svého nynějšího muže, jsem nejenže nehledala, ale dokonce jsem naprosto upřímně a smířeně pronesla: "Tak fajn, vesmíre, jestli to takhle má být, tak já budu do konce života sama. Přijímám." V mém případě funguje, že čím méně očekávám a tlačím na pilu, tím více přichází to, co má.

V čem podle vás děláme my ženy v partnerství nejčastěji chybu?

To si netroufám takhle globálně říct za všechny. Já můžu jen zpytovat vlastní svědomí a vnímat vlastní chyby. Nemyslím si, že pokud vztah nefunguje, je to vždy chyba jen jednoho. Navzájem se potkali, přitáhli, nebyla to náhoda. Něco se měli naučit, navzájem se podívat do duše toho druhého jako do zrcadla. Bývá pravdou, že to, co nás nejvíc frustruje a děsí na tom druhém, je jen naše vlastní nevyřešené zranění. Pokud v nás bolest už není, nikdo jiný ji nevyvolá. Pokud ji vyvolá, učí nás, jak být silnějšími, jak odpouštět, jak nebojovat za každou cenu, jak třeba i najít odvahu, odejít a být sám. Za mě osobně je největší chybou ztratit samu sebe. Svou autenticitu. Svou duši. Zapomenout, kdo jsem, přestat se chovat přirozeně, jen aby mě druhý neopustil, jen abych se mu líbila, jen aby nekoukal na jiné. Taková žena pak nikdy nemůže být šťastná. A nikdo nechce žít vedle nešťastného člověka.

Máte pocit, že jste sama sebe někdy ztratila? Kde jste se pak našla?

Ztratila jsem se tolikrát… I dnes se občas ztratím. Zapomenu, proč tady jsem, a nevidím v ničem naději. Chvíli jsem spokojená a šťastná, vzápětí strašně nešťastná. Přestanu jednat ze srdce a jednám na základě svého ega. Jen se pozoruju a vidím tu malou holčičku, co se zasekne a nikdo a nic s ní nehne. Většinou je to tehdy, kdy někdo z mých blízkých trefí na strunu mých starých zranění. Začnu se bránit, začnu jednat ve strachu, že mi opět někdo ublíží, a už jsem ztracena. Zrovna teď se učím přijít první a obejmout svého muže. Pokaždé musí přijít on. Pokaždé mu řeknu, že to neumím. Ale on je velmi chytrý učitel. Právě proto jsem si ho vzala, lepšího už bych nenašla.

Jste krásná. Hrajete femme fatale, máte tendenci se stylizovat a být za všech okolností dokonalá i v soukromí?

Děkuji. Jsem, jaká jsem. Někdy, když je skvělý make-up a pracuje na mě hodně lidí, dobře se to nasvítí a pak vyretušuje, můžu působit jako femme fatale. Ale ve skutečnosti taková nejsem. A třeba pro mého muže jsem nejkrásnější, když nemám na sobě nic. "Nic na sebe nepatlej, budeš mít vyrážku!" říká pokaždé, když se líčím. Celý život jsem se snažila být dokonalá. Nezklamat, neublížit, ale nejde to. Nejde být dokonalá. Jsem obyčejná žena, která se snaží prožít svůj život hezky. Snažím se pomoci, když to jde. Snažím se být dobrou mámou, manželkou, ženou, kamarádkou, snažím se pracovat, vydělat peníze, postarat o rodinu, domácnost a snažím se u toho poslouchat své srdce, intuici a duši. A eliminovat všechny ty konflikty, které z toho občas plynou.

Blíží se Vánoce. V čem budou pro vás ty letošní jiné a nové, kromě toho, že jste už zase vdanou paní?

Letos budeme sami. Bez dětí. Naše první společné Vánoce: jen my dva a náš syn v břichu. Já budu jíst, odpočívat, můj muž se bude o mě starat. Jen o tom ještě neví.