Rehabilitace po přetržení achilovky není tedy nic moc. Pokud sroste zlomenina, je zkrátka hotovo a člověk se může začít mordovat, aby končetinu co nejdříve přivedl do normálního stavu.

Se sešitou šlachou je to jiné. Musí se zatěžovat, ale pomalu a strašně opatrně, aby se znovu nepřetrhla. První rehabilitační procedury po šesti týdnech se sádrou jsou docela příjemné. To se ještě nesmí dělat skoro nic. Vodoléčba, elektroléčba a lehounká masáž postiženého místa.

Mladá a půvabná sestřička

Třikrát se o mne starala starší, zhruba stokilová rehabilitační sestra, zatímco ve vedlejší místnosti cvičila s dětmi druhá sestra. Mladá a půvabná. Zatímco jsem ležel na břiše a spodní část mé pravé nohy zahřívala elektrická dečka, pozoroval jsem mezi pootevřenými dveřmi, jak tato hezká sestřička pokládá zády na velký míč asi sedmiletou holčičku.

Když je taková hezká sestřička v místnosti sama s dítětem, nedává si logicky pozor na to, jestli jí náhodou někdo nekouká pod její krátký bleděmodrý pláštík. Různě se k dítěti předklání a tak. Sestřička neměla čistokrevná tanga, ale něco, co se jim už dosti podobalo. I když jsem nikdy nebyl žádný slídil a nenakukoval na plovárnách do dámských kabinek, zjistil jsem, že mi dělá velký problém odtrhnout svůj pohled od jejího zadečku.

Tři měsíce bez ženy

Při následné vodoléčbě jsem si uvědomil délku svého sexuálního půstu. Osobní rekord. Zatímco takovéto rekordy u mužů zpravidla padají v období jinošského věku, já jsem měl v tomto období sex téměř každý den. Až teď, na stará kolena, mi to bude jakási „ruka spravedlnosti" oplácet!

Simči a Gábinky jsem se zbavil možná neuváženě. Alespoň jednu jsem si měl „nechat". Jirka má sice pravdu, že hledačský výkon člověk podá jen tehdy, má-li po ženě hlad, ale nikdo nepočítal s tím, že bych měl podávat hledačské výkony o berlích, první tři týdny se sádrou až po zadek, další tři týdny se sádrou pod koleno, a pak další týdny, kdy už člověk sice sádru nemá, ale stejně chodí o berlích a nesmí se na nohu postavit. A pak další týdny, kdy chodí pořád ještě o berlích a na nohu se postavit může. Ale opatrně.

Neposlušnost mého těla

Při čtvrté návštěvě rehabilitačního pracoviště jsem se dočkal. Neobjevila se metráková sestra, ale přišla moje sestřička. Při příjemné masáži postiženého místa jsem pociťoval erekci. To se mi nikdy ve zdravotnických zařízeních nestávalo. I když mne prohlížela hezká mladá lékařka, mé tělo vždycky dokázalo zachovat pacientskou kázeň.

Naštěstí jsem ležel na břiše a po masáži následovala elektroléčba ve stejné poloze, při které mne sestřička opustila a přeběhla do vedlejší místnosti k jakémusi děcku. Tentokráte za sebou zavřela dveře.

Byl jsem trochu konsternován neposlušností svého těla, a zároveň nervózní z toho, že určitě nenajdu odvahu k tomu, abych sestřičku pozval na rande. Zdálo se mi to v tomto prostředí nepatřičné, přestože jsem z předchozí komunikace sester vydedukoval, že moje sestřička je čerstvě rozvedená.

Mám se o něco pokusit?

Na druhé straně zase kdy, když ne teď, se mám vůbec o něco pokusit? Ačkoli mi dívky a ženy už drahný čas uvolňovaly místo v tramvaji i metru, jen co zahlédly berle, nedokázal jsem si představit, že bych některou z nich při té příležitosti pozval na kafe.

„Tak na kdy to napíšeme příště, pane inženýre," zeptala se sestřička. „Na vás," vyjelo ze mne. Překvapil jsem sám sebe, ale sestřičku ještě víc. „Jak na mě?" „No až budete mít službu zase vy, jestli by to šlo…" „Ale já jenom zaskakuju za kolegyni, jinak dělám děti." Zavrhl jsem myšlenku na to říci sestřičce odvážně a košilatě, že bych jí rád pomohl s děláním dětí, ale vytrvale pokračoval ve své snaze stát se jejím jediným dospělým pacientem.

Obtížné přemlouvání

„Já jsem si myslel, že když pacienti mají volbu lékaře, mohou si zvolit i sestřičku," namítl jsem chabě. „Kdybyste byl dítě, tak mě máte." „A cvičila byste se mnou s balonky?" Sestřička uhnula pohledem, ale rychle se vzpamatovala. „Ale kolegyně je dobrá, ne?" „To jo, ale vy jste taky dobrá. A hezčí." Sestřička se trochu zarazila a opět sklopila zrak. To je prý dobré znamení. Když nějaké ženě lezete na nervy, neuhýbá pohledem a neklopí zrak, naopak na vás vykulí oči a pošle vás k čertu. Sestřička se však chovala trpělivě.

„Tak příští týden ve středu?"
„To je termín, kdy mám přijít na rehabilitaci, nebo kdy se mnou půjdete na kafe?"
„Na rehabilitaci! Tak ve tři?"
„Do kolika pracujete?"
„Do pěti."
„A můžu na vás pak počkat?"
„To myslíte vážně?"
„A jak si má člověk najít kamarádku s těmahle hokejkama," ukázal jsem na berle a zatvářil se zoufale.
„A co manželka?"
„Nemám manželku."
„A přítelkyně."
„Ani přítelkyně se mi nedostává."
„Vy ale nevypadáte jako starej mládenec…"
„Děkuju. Tak můžu na vás ve středu počkat? Prosím!" vyhrklo ze mne.

Nebyl jsem schopen si vybavit, kdy a zda vůbec jsem někdy někoho takhle poctivě prosil, aby se mnou šel na rande. Sestřička zapisovala do knihy mé jméno tak pomalu, že jsem málem vyletěl z kůže. Teď na mne vykulí oči a pošle mě k čertu! „Tak na mě počkejte," řekla tiše a usmála se na mě. Se zdravotní sestrou jsem nikdy nic neměl, ač by se mohlo zdát, že je to dobrá partie. V této profesi více než v jakékoli jiné se snoubí ženskost, praktičnost a zodpovědnost.

Podle maminky je sestřička dobrá volba

Když mi zavolala maminka a já jsem se jí svěřil, že mám rande se sestřičkou, byla nadšená. Vysvětlila mi, že pro můj další život je to dobrá volba. Jako bych se měl pozítří ženit! Ale maminka má pravdu. Dožijuli se nějakým zázrakem vyššího věku, oč praktičtější bude, když se o mě bude starat kvalifikovaná ošetřovatelka, než kdyby mne krmila planými řečmi nějaká nepraktická intelektuálka.

Sestřička se jmenovala Terezka a na kafi jsme byli mnohokrát. Vždycky jsem na ni počkal po práci. Měla čtyřletého syna, kterého hlídala její matka. Naše sezení nikdy nebývala dlouhá. Bývalý manžel se jako zřejmě úspěšný podnikatel v realitách zakoukal do své nové asistentky a nastěhoval se k ní. Vlastně ho Tereza vyhodila. Pak si ale trochu překvapivě pořídil vlastní byt. Chodil si dvakrát v týdnu pro svého syna a bral si jej k sobě i každý druhý víkend.

Naše hovory se často točily kolem dětí. Tušil jsem, že Terezka ještě není vyrovnána s tím, co proběhlo, ačkoli rozvod byl rychlý a hladký. Přesto bylo od první schůzky zřejmé, že se bude jen pomalu přesouvat do jiného vztahu. Vůbec jsem si netroufal pozvat ji k sobě na noc, přestože byla každý druhý víkend bez syna. To, že mne nezve sama do bytu, kde ještě před půlrokem žila se svým manželem, jsem zcela chápal.

S Terezkou na výletě

Bylo nezbytné někam ji vyvézt. Má rehabilitace byla úspěšná i po zdravotní stránce a v autě jsem už celkem bezpečně postiženou pravou nohou ovládal pedál plynu i brzdy. Nejprve jsem chtěl jet jinam, ale pak jsem se rozhodl zopakovat si Špindl. I přes stále živou vzpomínku na horské finále s Beátou. Nebyl jsem však takový masochista, abych se s Terezkou ubytoval ve stejném hotelu. Rozhodl jsem se pro hezký rodinný penzion, na který jsem kdysi dostal doporučení, a zamluvil v něm dvoulůžkový pokoj na předvánoční víkend.

Do útulného penziónku vonícího již vánoční výzdobou jsme dorazili za soumraku. Krkonoše netrpělivě čekaly na sníh. Sjezdovky ve Svatém Petru se koupaly v mlze produkované sněhovými děly. Majitel nám vysvětlil obsluhu sauny a vířivky a dal nám od sauny klíče. Jako pozornost podniku. Byli jsme v penzionu sami.

Velký podkrovní pokoj byl jak z prospektu, s prosklenou stěnou, terasou a krásným výhledem. Vévodila mu velká kruhová postel u stěny obložené zrcadly. Evidentně to byl pokoj pro páry, které se večer nedívají na televizi, a když, tak na hanbaté kanály. Přišlo mi to trochu paradoxní a snad i nadbytečné.

Poprvé s ní sám na pokoji

Ačkoli jsme s Terezkou strávili v součtu snad několik desítek hodin, vždy byla naše setkání ukončena letmou pusou před domem Terezčiny matky, kam si chodila vyzvedávat syna. Nevěřil jsem, že by mohlo „něco být" a smířil jsem se s tím již před odjezdem. Snad i proto jsem se s příchodem do pokoje cítil dost nejistě, asi jako lyceán, který je poprvé v životě sám s holkou a netuší, jak na to. Terezka se však zdála být zcela v pohodě a řekla, že by se chtěla ještě před večeří osprchovat.

Až když jsem zaslechl šumění vody v koupelně, uvědomil jsem si, s jakým zaujetím jsem pozoroval před několika týdny na rehabilitaci Terezčin zadeček, a dostal jsem obrovskou chuť se na něj podívat znovu. Začalo se to ve mně prát. Netrvalo dlouho, abych zjistil, že veškerá má realistická duchovní příprava na to, že nic nebude, že mi Terezka sdělí, že se na to ještě necítí a že já budu nadále rozumný a chápající, vezme za své již pouhým přiotevřením koupelnových dveří.

V zrcadle jsem jí mohl pozorovat

„Nedívej se!" ozvalo se z nich. „Ani trochu se nebudu dívat," prohlásil jsem odhodlaně. A také jsem poctivě zavřel oči a ještě se spořádaně otočil ke zdi. Pak kolem mě cosi proběhlo a do pokoje se vyvalil horký vlhký vzduch provoněný ženou.

Když jsem porušil úmluvu a přiotevřel oči, zjevila se mi v zrcadle půvabná žena, která ze sebe odhodila mokrou osušku a začala se přehrabovat v tašce. Naskytl se mi zcela stejný pohled, jako když jsem Terezku tajně pozoroval při výkonu povolání, rozdíl byl pouze v tom, že tentokráte na sobě neměla vůbec nic. Pak si navlékla opravdová černá tanga, vklouzla do podprsenky, nasoukala se do punčocháčů, kožené minisukně a černého svetříku s poměrně odvážným výstřihem. V takovém oblečení jsem ji nikdy neviděl. Když se ke mně nečekaně otočila, vsadil bych se, že zmerčila můj pohled v zrcadle. Rychle jsem zavřel oči a dělal jakoby nic. „Tak už můžeš," řekla a natáhla si černé kozačky nad kolena. Nic nezdůrazní hezké ženské stehno víc, než tato obuv.

Nebylo to lehké...

Řekl jsem, že jí to ohromně sluší, ale že by byla pro staršího pokulhávajícího muže ozdobou, i kdyby na sobě měla vytahané tepláky. Věděl jsem, že teď je třeba udělat vše pro to, abych si tohle rychle a dobře oblečené tělo mohl později vlastnoručně vysvléknout. K tomu však pochvaly nestačí. V rámci popsaných a osvědčených taktik je třeba udělat něco zásadně jiného: jakýmkoli způsobem, ale jasně, nekompromisně a pokud možno úsečně vyjádřit, že na ni nebudu naléhat. Že prostě „nic nebude". Nebylo to lehké, ale věděl jsem, že to ať už ve svém zájmu, či v zájmu nás obou, musím udělat.

„Terezko, pokud bys měla raději pokoj s oddělenými postelemi, tak já to zkusím dohodnout," prohlásil jsem absolutní nejapnost a zřejmě se i v tomto duchu zatvářil. Přistoupila ke mně a dala mi pusu. „Myslím, že to takhle zvládnem. Nebo ne?" Namouduši poprvé jsem v její tváři vyčetl stopu ženské vyzývavosti.

Chtěla vědět, jestli se budu dívat.

Po třetí sklence vína jsem se Terezce odvážil vyprávět o tom, jak jsem jí okukoval zadeček na jejím pracovišti. O tom neměla ani potuchy. K tomu, abych jí popsal, jakým způsobem jsem její zadeček spatřil podruhé, mi ovšem ani tři sklenky vína nestačily. Terezce ovšem plně postačily k tomu, aby se mi přiznala, že si svůj posprchový striptýz naplánovala přesně v okamžiku, kdy uviděla to velké zrcadlo.

„No prostě jsem chtěla vědět, jestli se budeš koukat," rozesmála se. „Ale já jsem se nekoukal!" zalhal jsem. „V tom případě tedy budeme muset požádat o ty oddělený postele," řekla rezolutně a udělala další kousek, který jsem nečekal. Vyzula si kozačku a uložila svoji nohu do mého klína. Horké chodidélko způsobilo okamžitou reakci. „Některé funkce mužského pohlavního ústrojí zůstávají překvapivě aktivní až do pokročilého věku," pravil jsem trochu nejistě. „Ano. To byla moje maturitní otázka," odvětila Terezka klidně a nechala své chodidlo dále putovat v mém rozkroku.

„Asi bych spáchal sebevraždu, kdybych si na ten tvůj zadeček dneska nesáhl," přiznal jsem popravdě. „A z toho jsem právě měla největší strach," odpověděla Terezka. Absolutně mě touto odpovědí zmátla a vyděsila. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by patřila do té kategorie žen, které chlapa rozrajcují a pak odmítnou. „Z čeho jsi měla největší strach? Že na tebe sáhnu?" zeptal jsem se zkoprněle. „Největší strach jsem měla z toho, pane inženýre, že si na mě nebudete chtít sáhnout! Když vy jste takovej seriózní!" rozesmála se na celé kolo, načež do mého klína přidělila i druhé teplounké chodidlo.

Naše velké plány

Při cestě z hor jsme plánovali, jak si upravíme svůj život. Bylo zcela evidentní, že už nebudeme chodit „jenom" na kafe. Malej je závislej na tátovi, tam budeme muset pomalu a opatrně. Maminka už o mně něco ví a slušelo by se, aby mě poznala. A sex nejméně třikrát v týdnu, abychom oba dohnali svá manka.

Objetí a pusa před Terezčiným domem už byly plnokrevné, řádné a vydatné, tak jako všechno tělesné, co se mezi námi za dva dny a dvě noci odehrálo. Zdvořilé pozvání na kávu jsem odmítl, protože jsem nechtěl riskovat možné setkání, když by bývalý manžel přijel odevzdat syna dříve, než bylo domluveno. Terezka na to řekla, že mě nepotřebuje před nikým schovávat, ale že to tak zatím možná bude lepší.

Bylo mi jasné, že jsem se zamiloval

Napočítal jsem, že to je za poslední rok potřetí, kdy na někoho intenzivně myslím. Poprvé to bylo s Beátou. To byla sžíravá, drásající nejistota a neustálé procitání ze snů do drsné reality. Hysterky dokáží chlapa zbláznit. Ugrilovat zaživa. I takového, který ví, co je hysterka. Vzpomněl jsem si na Goethova slova, že láska nemusí jen pálit, že může i hřát. Beáta mne málem upálila. Terezka mne hřeje. Celkově, nejen svými teplounkými chodidélky…

Romanu jsem prohrál na arabském trhu. Vlastně na českém trhu. Terezka se mě neptala, kolik vydělávám, ani jestli nemám po kapsách deset milionů, abych s ní mohl bydlet. Jeden společný víkend mne jen utvrdil v tom, co jsem tušil. Tolik věcí s Terezkou bylo dobře. Vlastně všechno podstatné.

Líbí se mi jako žena. Od chvíle, kdy jsem ji poprvé uviděl. Žena, která dokáže vyvolat u muže erekci i při zcela asexuálním zdravotním výkonu, je jistě tou správnou ženou. Pro muže je to důležité, a pro ženu neméně. Každá chce svého chlapa přitahovat a vzrušovat.

Naše společná rehabilitace

To naše chození „na kafe" bylo zase zkouškou trpělivosti. Možná bylo dobře, že se setkalo s obdobím mé rehabilitace. Myslí-li člověk celý den jen na to, aby špatně nedošlápl, nemyslí tolik na sex. Zkrátka rehabilitace po tomto zranění vyžaduje podobný typ trpělivosti jako duševní rehabilitace po rozpadu manželství. Rehabilitovali jsme u té kávy vlastně oba. Terezka mi řekla, že od rozvodu nebyla schopna vlézt s nikým do postele, i když věděla, že její manžel leží v posteli s jinou ženou.

Výlet do hor byl dobrý nápad. A zase, jaký rozdíl od pobytu s Beátou. Vlastně klid a pohoda. Žádné nervování, žádné hry na dobývání pevností, které, ač chtějí být dobyty, kladou jakýsi nesmyslný odpor, žádné natahování na skřipec, žádné útěky a hledání, jen upřímné sdělení vzájemných obav a tužeb. A žádný „sex", ale milování…

Jak se změnila v mojí ženu

Napoprvé tedy nic moc. Z mé strany. Totální rychlovka odpovídající délce sexuálního půstu. A ten rozdíl v ženské reakci na tuto mužskou havárii! Když se mi tohle jednou podařilo s Beátou, když jsem už nedokázal počkat na její orgasmus, myslel jsem, že mi v tu chvíli vyškrábe oči. Terezka to zvládla s taktem a něhou. A já jí to pak několikrát oplatil svojí trpělivostí, protože i ona si na mě zvykala. A zvykla si tak, že mi dokonce řekla, že do sebe moc pěkně zapadáme, jako by nás někdo, jednoho pro druhého, odlil na míru.

Pozoroval jsem, jak se v ní něco definitivně zlomilo. Jak se vstupem do pokoje penzionu změnila v jinou ženu. Moji ženu. Jak se uvolnila. Jak na sebe dokázala při příchodu ze sprchy ryze žensky upozornit. Jako by chtěla zvolat: „Ale já nejsem jen ta sestřička z ordinace a holka z kavárny, holka na povídání. Jen se podívej, jaká jsem ženská, a vezmi si mě!" Vlastně se k tomu přiznala. A to je taky hezké, když si lidé přiznají i své taktické manévry na rovinu. Vždyť si tím dávají najevo minimálně to, že žádných velkých taktických manévrů nehodlají už nadále užívat.

Co bude asi oříšek?

Jediná složitější záležitost bude Terezčin syn. Neměl jsem strach ze sebe. Vychoval jsem dvě děti. Ale malý Kuba tátu má. Za co mu budu já? Kdyby mu bylo patnáct, můžu mu být za staršího kámoše. Nedovedl jsem si představit, že za mnou vleze dítě ráno do postele a bude mi říkat strejdo. Tátu má ale jednoho a ne takového, který by o své dítě nejevil zájem. Bude to oříšek, který půjde rozlousknout s rozumnou ženskou. Musí to přece mít nějaké řešení! Tím může být bratříček nebo sestřička… Ano, jistě budeme muset být zpočátku strašně opatrní, aby mě ten mravenec neměl za vetřelce, který mu krade ma-minku. Nějak to prostě zvládneme!

Když jsem dorazil domů, uvědomil jsem si, jak mi není příjemné pomyšlení, že možná právě teď sedí Terezka se svým manželem u jednoho stolu a baví se o svém dítěti. Ti lidé se přece nemohou nenávidět. Vklouzla mezi ně prostě nějaká navoněná a načančaná asistentka s dlouhými nalepenými nehty. To se prostě stává.

Jak dlouho ho to s ní bude bavit? A pořizoval by si vlastní byt, kdyby ho to s ní zase tolik bavilo? Prý nechce kluka tahat do jiného vztahu. Ale nebude to třeba tak, že se asistentka nechce zabývat a zdržovat s cizím dítětem? Že si naopak urgentně potřebuje vystřihnout své vlastní dítě s někým, s kým se bude mít dobře? Jak dlouho bude trvat, než ten chlapík tuhle jednoduchou strategii mladých asistentek prokoukne a pošle ji do háje? Třeba už to udělal…

Telefon, co všechno ukončil

Celý večer jsem byl jako na trní, ale nepokládal jsem za vhodné, abych volal sám. Před půlnocí zazvonil telefon. Terezka brečela, že jsem jí rozuměl každé třetí slovo. Volala z nemocnice. Trochu se prý s manželem nepohodli a zanedlouho po jeho odjezdu přijeli policajti. Měl těžkou havárii a nikdo ještě neví, jak to s ním dopadne.

Netroufl jsem si Terezce zavolat ani následujících několik dní. Jen jsem čekal. Ve zmatku a totální nejistotě. Netušil jsem, co mám dělat, co si mám vlastně přát. Jistě jsem věděl jen to, že tomu neznámému muži nepřeju nic zlého. Mně neublížil, a pokud ublížil Terezce, pak jen tím, co se mužům prostě může stát. Třeba tím ublížil i sobě…

Pak mi přišel e-mail. Bývalý manžel má mimo několika jiných zranění i poraněnou páteř, možná s doživotními následky. Terezku stále miluje a syn chce mít rodiče zase pohromadě. Několik dní mi trvalo, než jsem si všechno alespoň trochu srovnal v hlavě. Než jsem našel sílu k tomu, abych uznal, že je spravedlivější, když bude mít doma zdravotní sestřičku Terezčin manžel a malý Kuba zase oba rodiče.

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.