Představte si, že máte holku, která se pořád směje. Na vás, na cizí lidi, jen tak do prázdna. Pohádáte se a ona se stejně o minutu později dokáže na všechny smát. Směje se, i když vy jste totálně vytočení, a samozřejmě nejvíc se směje na všechny cizí chlapy na ulici. No řekněte - vás by to neštvalo?

Jasně, když takového člověka poznáte, naprosto vás okouzlí. Kamkoli přijde, vzbudí pozornost, protože obyčejně se spíš všichni mračí. Usmívající se člověk vás přitahuje jako magnet. Všichni ho zbožňují a vy okamžitě začnete také. Kdo by taky nechtěl mít vedle sebe takové sluníčko, které vám pokaždé zlepší náladu, že? 

Já vám řeknu kdo! Ten, kdo s někým takovým zkusil žít. Tedy já. Jenže mi to začalo docházet, až když jsme se k sobě nastěhovali. Když takového smíška (bože, už to slovo zní naprosto otřesně) vidíte, jen když jdete na večeři či do kina, maximálně při společném víkendu, pořád k němu vzhlížíte a obdivujete ho. 

Jenže když ho vidíte každý den, ráno se vedle něj probouzíte a večer usínáte, začne vás to šíleným způsobem vyčerpávat. Občas už jsem ji i podezříval, že se směje, i když spí. 

Čtěte také: Přetvařování způsobuje deprese

Znáte ty dny, kdy máte blbou náladu a chcete prostě jen naštvaně ležet a číst noviny? A teď si vezměte, že by kolem vás v takové chvíli pořád někdo poskakoval a tvářil se sluníčkově. Neměli byste chuť dát mu pěstí?

To bych samozřejmě nikdy neudělal, ale párkrát už jsem nevydržel a nevrle se zeptal, jestli se nemůže aspoň jednou zamračit, že se pořád chová jako pubertální naivka. Přestože to jinak byla strašně chytrá ženská. 

Vždycky mi odpověděla, že si přece nenechá kazit náladu a že bych se na svět měl také začít dívat optimističtějšíma očima. Jenže čeho je moc, toho je příliš. A mám pocit, že u optimismu to platí dvojnásob.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

A tak jsem se s ní po roce vztahu rozešel. Nebrečela, i když uznávám, že jí úsměv trochu ztuhl na rtech. Ale samozřejmě si pomyslela, že si s tak negativistickým troubou, jako jsem já, tedy zřejmě už nemá co říct, USMÁLA SE a šla... Neskutečné.

A proč to vlastně píšu? Protože mě za to spousta lidí i dobrých kamarádů odsoudila. Za to, že jsem poslal k vodě skvělou holku jen proto, že se hodně smála. Jenže věřte mi, že je to tak strašně únavné. Snad únavnější, než kdyby pořád jen brečela. 

Tím, jak se pořád usmívala, mi začala připadat nepřirozená, nelidská. Nebo vám nepřijde divné, že někdo vyjadřuje bez přestání pouze jednu emoci?

Během našeho vztahu se žádná taková závažná událost nestala, tak to nemohu posoudit, ale musím říct, že mě ta její ustavičná veselost v tomto ohledu začala až děsit. Jak by reagovala, kdyby jí třeba někdo zemřel? Taky s takovým klidem a lehkostí? A nebylo by to ještě horší a sobečtější než to, že jsem ji opustil?

Co si o tom myslíte vy?

Stejné téma bude už zítra tématem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1. 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Co vám ničí požitek ze sexu? Vlastní sebevědomí

Pálím mosty: Po rozchodu mě žádná bývalá už nezajímá

Stačí jedna noc: Málo spánku je horší než alkohol!