reklama

Proboha, snad to není Milada...

Milada byla z Benešova a napsala mi, že by si velmi přála, abychom se sešli v hotelu Sen. Strategicky to bylo dobře vybrané místo - kousek od Benešova, a vlastně i od Prahy. Milada však měla i další důvody. Psala, že je to tam ,,strašně krásné a strašně romantické".

Foto: Profimedia.cz

Příspěvky Jana Zlatohlávka o vás - o ženách, se na stránkách magazínu Žena.cz těší velké popularitě. Honzova emailova schránka je přeplněná vašimi připomínkami, návrhy, komentáři i pozváními na kávu. Jeho to baví, neb jak o sobě rád říká: "Mým největším zájmem jsou zkrátka ženy." A tu pravou hledá stále! O tom jak nesnadné je se seznámit, ženu najít - a když už - taky onen vztah udržet, napsal knihu.

Tady je malá ukázka:

Milada byla z Benešova a napsala mi, že by si velmi přála, abychom se sešli v hotelu Sen. Strategicky to bylo dobře vybrané místo - kousek od Benešova, a vlastně i od Prahy. Milada však měla i další důvody. Psala, že je to tam „strašně krásné a strašně romantické".

Kdo nezná hotel Sen, tak je to takový novodobý „jakoby zámek", drasticky historizující, šlehačkový výstřelek polistopadové architektury, kde architekt na věžích nešetřil. Jako by byl placen „od věže". A já jsem si bůhvíproč vzpomněl na stalinské baroko jedné moskevské univerzity, které má stylově s tímto „skvostem" tedy společný jen ten smutný pocit, které ve mně vyvolaly. Pak jsem si ovšem vybavil i to, jak jsem jako student strávil v této moskevské budově řadu sexuálně velmi uspokojivých nocí a dospěl k zevšeobecnění, že architektura sama o sobě mi náladu a milostné spády nemá šanci pokazit.

Hotel Sen mne přivítal v plné kráse.

Slunce mělo jarní kuráž, přestože se únor ještě ani nepřekulil do druhé poloviny. Dorazil jsem o trochu dříve a zjistil, že hotelová restaurace je zadána pro jakousi společenskou akci. Ani nevím proč, ale způsobilo mi to jakousi škodolibou radost. A to nejsem škodolibý! Seděl jsem v autě na parkovišti a připravoval se na příjezd své nové nevěsty. Několikrát jsem z auta vyběhl, to když z přijíždějících aut vystoupila nějaká žena, která měla černou minisukni.

Černá minisukně byla celkem slibné, ale s ohledem na četnost výskytu i značně nepraktické poznávací znamení.

Nevěst v černých minisukních mi přijíždělo stále více a vybral bych si. Žádná však nebyla Milada. Pak jsem z auta vyběhl znovu, protože z malého stříbrného peugeotu vystoupila teta Boženka, odvěká přítelkyně mé matky. Nechápal jsem, co tu teta dělá, ale oceňoval jsem, že si v raně důchodovém věku troufne navléci si černou minisukni. Když jsem přišel blíže, zjistil jsem, že to není teta Boženka.

Polkl jsem tedy větu připravenou pro Boženku a odcházel.

Když jsem se ohlédl, dvojnice tety šla za mnou. V ten moment mne to napadlo. Černá minisukně! Teta Boženka je Milada! Zřejmě si také nebyla jista, i když jsem jí napsal, že budu mít džíny a modré sako. Celkem zbytečně jsem přidal do kroku. Frekvence klapotu dámských střevíčků se úměrně zrychlila. Když jsem docházel k autu (na značku auta se ptala hned v prvém dopisu), poklepala mi odvážně na rameno.
„Dobrý den, nejste náhodou Honza?"

„Jsem," přiznal jsem se a zřejmě se i zoufale rozhlédl. Ne, teď už neuteču.
„Já jsem Milada a budeme si tykat, ne?" podala mi ledovou ruku.
„Jsi nějaká studená," řekl jsem a ulekl se, zda to nepochopí jako narážku na svůj věk. To však nepřipadalo v úvahu.
„Blbne mi topení v autě. Že se mi na to podíváš! A doufám, že se s tebou zahřeju!" odtušila rozverně.

Zajímá vás, jako to s Boženou resp. s Miladou dopadlo?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.

reklama
reklama
reklama