Příběh: Manžel všude vyhledává konflikty. Co s ním?

Z mého milého, pohodového a věčně vtipkujícího manžela se stal zapšklý protiva, který každého chytá za slovo a pořád se chce jen hádat.

Foto: Profimedia.cz

21. 1. 2013

Z mého milého, pohodového a věčně vtipkujícího manžela se stal zapšklý protiva, který každého chytá za slovo a pořád se chce jen hádat.

Na začátku loňského roku bylo mému muži 56 let. Měsíc na to dostal v práci výpověď. Pracoval ve firmě, která vyrábí elektro, už od svých třiceti a za tu dobu si tam vypracoval celkem slušnou pozici i s tím spojené peníze. Jenomže kvůli krizi se firmě přestalo dařit, a tak začalo propouštění. Manžel byl na svém oddělení nejstarší nejen služebně, navíc patřil také mezi ty nejdražší, proto není divu, že dostal odstupné a výpověď.

Do toho momentu to pro mě byl i po té době, co jsme spolu, ideální partner. Byla s ním zábava, o děti se vždycky staral znamenitě, pokud jsme měli nějaké neshody, většinou jsme je dokázali vyřešit pěkně v klidu. Jenže pak přišel o práci a už je to skoro rok, co marně hledá jinou.

Přišel o práci i o charakter

Máme něco našetřeno, a s odstupným jsme také nakládali rozumně, navíc alespoň jednou za čas se naskytne možnost nějakého přivýdělku, takže manžel nějaké peníze domů nosí, ale to, že přišel o tu jistotu i o respekt, ho opravdu hodně poznamenalo. Najednou začal být protivný, na všechno stále nadává, jeho bezstarostná povaha zmizela i přesto, že hlady zdaleka neumíráme. A když je nejhůř, pořád jsou tu dvě naše dospělé a šikovné děti, ochotné nám kdykoli pomoci.

Tři nejhorší mužské vlastnosti najdete ZDE>>

Jenže dospělý muž si nenechá jen tak pomoci. Obzvlášť když byl vychovaný tak, že právě on má být živitel rodiny a o své blízké se postarat. A tak si svou převahu dokazuje jinak. Každého teď poučuje, má pocit, že ví všechno nejlíp, a že o tom musí každého přesvědčovat.

Nejdříve to samozřejmě praktikoval jen doma, na mně. Neustále mě chytal za slovo, zasvěceně mluvil dokonce i o vaření, které bylo u nás doma odjakživa mojí parketou. Protože za ta léta už přece jen trochu vím, jak na něj, brzy jsem si na to zvykla a přestala reagovat. Prostě jsem to mlčky přešla, nebo mu dokonce dala za pravdu, než abych s ním šla do konfliktu.

Známí k nám přestávají chodit

Jenomže to zřejmě bylo pro jeho ego málo, a tak se takhle začal chovat i k našim známým, a dokonce i k úplně cizím lidem. Známí k nám pomalu přestávají chodit, protože koho by bavilo ze sebe pořád nechat dělat hlupáka, a já se pro změnu začínám bát s ním vycházet na veřejnost.

Třeba teď v sobotu. Jeli jsme na velký nákup potravin na celý týden. Už jsme měli skoro nakoupeno, když jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla vzít mouku. Poprosila jsem ho tedy, jestli může zatím nabrat ovoce a já se přes celý supermarket vrátím pro mouku. Sešli jsme se u pokladen, skládali nákup na pás, když přišlo na řadu to jeho ovoce. Nebylo zvážené. Jezdíme nakupovat každý týden do toho samého obchodu a ovoce pokaždé společně vážíme. Ví moc dobře, že se to musí. Ale "najednou" zapomněl.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE! >>

Když nám paní za kasou oznámila, že jsme si zapomněli ovoce zvážit, pustil se do ní, že to snad není naše povinnost, co to tu mají za nesmyslný systém a že za chvíli po nás snad budou chtít i to, abychom si vlastnoručně porcovali prase a vyráběli z něj salám.

Poučuje i cizí lidi

Paní opáčila, že ji to sice mrzí, ale že ona s tím systémem bohužel nic neudělá, načež se do ní muž pustil, že tohle je typické, že se v téhle republice pořád všichni jen na něco vymlouvají. Musela jsem ho odstrčit, omluvit se za něj, ovoce tam nechat, rychle zaplatit a odtáhnout ho pryč.

A podobné incidenty se poslední dobou stávají snad pokaždé, když někam jdeme. Na poště, v restauraci, v obchodě s oblečením, neváhá kvůli tomu vylézt z auta a dojít někomu vynadat...

Několikrát jsem s ním o tom zkoušela mluvit, ale on jen pořád dokola tvrdí, že když je něco špatně, musí se přece ozvat, a že dokud budeme všichni mlčet, nic se nezmění. Což je sice pravda, ale on si vůbec nechce přiznat, že reaguje až příliš přehnaně a že by přece většina situací šla vyřešit v klidu.

Co mám dělat?

Nechápu, kde se to v něm bere, nikdy takový nebyl a já začínám být vážně bezradná. Je strašně náročné žít s neustálou obavou, že všechno, co řeknete, bude okamžitě použito proti vám. Je náročné dávat si pořád pozor na jazyk a modlit se, aby něco hloupého neřekl někde na ulici. A k tomu se ještě strachovat, že to nikdy neskončí, protože nová práce prostě nebude. Nejradši bych vzala muže k nějakému odborníkovi, ale umíte si představit, že skoro šedesátník bude poslouchat nějakého psychologa?

Co byste si na mém místě počali vy? Co s ním mám dělat, aby se z něj zase stal ten pohodový muž, o kterého jsem se vždycky mohla opřít? Za každý nápad bych byla strašně moc vděčná.

Šárka, 51 let

Podobné příběhy i jejich možná řešení budou už zítra námětem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.