Napadlo vás někdy, co by se stalo, kdybyste úplně přestali lhát, nepřikreslovali pravdu a byli stoprocentně upřímní? Já jsem to na týden zkusila. Sice se mi ulevilo, jenže moje okolí na mě teď kouká skrz prsty.

Přesně před týdnem mi zase volala máma. Co prý děláme o víkendu a jestli k nim nechceme přijet na návštěvu. "Přijede teta Lenka z Olomouce, dlouho jste se neviděly," lákala mě, přestože sousloví teta z Moravy má přesně opačný efekt. Můj mozek tedy okamžitě zvýšil výkon na maximum, aby vymyslel další výmluvu, v pořadí asi tak sto padesátou osmou. "Promiň, mami, máme rozbité auto... Kamarádka slaví narozeniny... Jdu venčit psy z útulku... Musím umýt okna..."

Jasně, já, vyznavačka hesla, že pořádek je pro blbce, věnuju celý víkend mytí oken. Položila jsem telefon a řekla si "Dost!" Proč nedokážu jednoduše říct, že se mi nikam nechce? Nebo proč nedokážu říct kamarádce, že její účes se nosil naposledy v roce 1992, tak ať s ním konečně už něco udělá?

Rozhodnuto. Odteď jedině pravdu

S Bárou se kamarádím už od střední školy, takže jsem zvyklá, že mi pravidelně volá, aby si postěžovala na svého nemožného a nudného přítele, s nímž ovšem už pět let žije. Volala hned druhý den po mém velkém rozhodnutí. Obyčejně bych ji empaticky vyslechla a pak prohodila pár optimistických a útěšných vět. Ale teď...

"Tak proč s tím už něco neuděláš? Pořád o tom jen mluvíš, ale kdy to konečně začneš doopravdy řešit? Nemáte děti, tak co je tak těžkého na tom se prostě sbalit a odejít? Takových Frantů seženeš na každém rohu pět. Nebo snad doopravdy pořád věříš, že se to někdy zlepší?" prohlásila jsem sice klidně, ale důrazně. A ona se rozbrečela a položila telefon. 

Drsné? Ano, ale férové

Přestože jsem Báře řekla pravdu, kterou si už dlouho myslí většina jejích přátel, doteď se mnou nemluví. Znamená to, že jediný způsob, jak zůstat v klidu a zachovat si přátele, je lhát o sto šest?

Asi ano. Ještě ten samý večer mi přišla na Facebook zpráva od dávného kamaráda, bývalého kolegy. Jak se mám a že prý už jsme se dlouho neviděli. Bylo mi jasné, že když kývnu, bude to jen z povinnosti. Odepsala jsem: "Honzo, nezlob se, ale k čemu nám bude, že se sejdeme, podrobně si zrekapitulujeme poslední rok, co jsme se neviděli, když se pak další rok zase neuvidíme? Nezdá se ti to jako ztráta času?" Neodpověděl, zato si mě odstranil z přátel. 

Pravdou k lepšímu jídlu

Většině svých přátel jsem nicméně o svém záměru řekla, abych jim pak eventuálně nezpůsobila takový šok jako těm prvním dvěma, s nimiž to ještě musím vyžehlit... A světe div se, konečně někdo moje rozhodnutí pochopil, ba dokonce ocenil.

Šli jsme totiž s kolegy na oběd a v "naší" restauraci nám stejně jako obvykle donesli dřív jídlo než pití. Tentokrát jsem to nenechala být a ohradila se. Číšníkovi jsem nakonec ještě sdělila, že "těstoviny nebyly dovařené, jinak ok". Nesmíme si nechat vše líbit, že.

Když máma šokuje

Kdo ale pro změnu vyrazil dech mně, byla máma. Při dalším telefonátu jsem jí sdělila, že na žádnou tetu nemám náladu. Čekala jsem výchovný výstup, ale ona jen prohlásila, že jsem hrozná a plynule navázala jiným tématem.

Foto: Zdenka Tomis, Profimedia.cz

Za týden jsme se přece jen na skok potkaly. Dorazila v džínách do pasu, které neměly daleko k plísňákům, ve velkém tričku, které by si mohli v klidu půjčovat s tátou, a v teniskách na běhání. "Mami, co to máš proboha na sobě? Musíš pořád vypadat jako klasický Čech, navíc chlap?" Víte, co mi odpověděla? "Máš za mnou jezdit častěji a něco mi vybrat, teď si nestěžuj." A usmála se.

Nedalo mi to a zeptala jsem se jí, jakto že jí moje návaly upřímnosti vůbec nevadí. "Jaký návaly? Vždyť seš taková odjakživa."

A poučení?

Chovejte se ke všem stejně jako k mamince a budete s nimi navěky perfektně vycházet. Ale vážně, za ten týden pravdy jsem poznala, že je upřímnost dobrá věc, jen musíte naučit své okolí s ní počítat. Přestaňte svým přátelům mazat med kolem pusy, protože tím jim nepomůžete. (Mimochodem, Bára se prý rozhodla odjet na 14 dní na dovolenou, aby mohla o všem v klidu přemýšlet.)

Upřímnost je údajně zdravá i podle vědců. Odborníci z americké univerzity Notre Dame vyzkoumali, že lež a přetvářka mají negativní vliv na vaše psychické, ale i fyzické zdraví. Rozhodně ale při své upřímnosti nebuďte extrémně zlí, tím totiž zase uškodíte sobě - nikdo se vás pak už nebude na nic ptát.

Nebo máte jiný názor a jiné zkušenosti? Je podle vás lepší lhát, nebo být upřímný za každou cenu? A dokážete najít zlatý střed mezi tím?