Peníze a vztah: Co má platit žena a co muž?

Můj partner je největší škrt na světě. Nejen že mě snad v životě na nic nepozval, ale ještě je rád, když za něj zaplatím já. A to zdaleka nemluvím jen o útratě v restauraci.

Foto: Isifa/Thinkstock

14. 7. 2014

Můj partner je největší škrt na světě. Nejen že mě snad v životě na nic nepozval, ale ještě je rád, když za něj zaplatím já. A to zdaleka nemluvím jen o útratě v restauraci, ale i o běžných věcech v domácnosti a podobně. Je to asi jeho jediná velká chyba, ale přesto mě tím občas pěkně vytočí.

Vím, že doba, kdy všechno platil muž, je dávno pryč, protože dnešní ženy mají (aspoň někdy) vyšší platy a nejsou jen v domácnosti, jak dříve bývaly. Ani o nic takového nestojím. Nechci být na něm závislá, a tím míň finančně.

Ale proč prostě nemůžeme mít společné peníze? Dobře, nejsme svoji, tak nemusíme mít hned společný účet, ale můžeme se přece o platby dělit, platit všechno napůl. Nebo ještě lépe se tím vůbec nemuset zabývat. Prostě jednou zaplatíš ty, když nebudeš mít, zaplatím já, a naopak. Přece jen máme příjmy dostatečně vysoké na to, abychom nemuseli obracet každou korunu.

Platí moji hypotéku?

Jenže to je u nás doma úplná utopie. Bydlíme v mém bytě, který jsem si kupovala ještě dříve než jsme se poznali a splácím hypotéku. Nemám ho tedy od rodičů, ani mi nespadl jen tak do klína. Což si ale můj drahý neuvědomuje a přispívá mi jen tolik, kolik platil v předchozím bytě se dvěma kamarády. Tedy ani zdaleka ne polovinu celé částky, kterou každý měsíc platím. Prý mám být ráda, že platí moji hypotéku.

Když si půjčí moje auto, ani ho nenapadne mi dotankovat benzín. Když si půjčím já jeho auto, většinou má skoro prázdnou nádrž, takže dotankovat chtě nechtě musím. A prázdnou nádrž mívá přesto, že ví, že s autem někam pojedu.

Po těchto příkladech vás asi nepřekvapí, že když už jdeme do restaurace, většinou se při placení dělíme, a když toho mám plné zuby, rovnou řeknu, že to zaplatím. To samé je, když jdeme třeba do kina nebo na koncert. A to spolu prosím nerandíme měsíc, ale už dva roky.

Za co utrácí?

Asi se teď správně ptáte, kam tedy dává všechny peníze, když není schopný zaplatit ani nákup potravin (na ten se mnou pro jistotu rovnou odmítá chodit). Plat má samozřejmě srovnatelný s mým, jen nepatrně vyšší.

Něco málo si posílá na spoření. Na co spoří, netuším. Možná chce mít jistotu nějakých peněz pro případ, že bychom se rozešli a on se musel odstěhovat. Anebo je mu prostě líto peníze utrácet, a tak si je dává bokem. Třeba mě jednou něčím překvapí. Ale spíš si myslím, že ne.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Na druhou stranu má celkem drahého koníčka, za kterého mu rozhodně není líto utrácet. Jezdí na silničním kole. Má dvě, neustále je nějak vylepšuje, pořád se v nich vrtá a něco pořizuje, aby je dovedl k dokonalosti.

Takže takhle vypadá naše domácnost. On se stará o kolo a já se starám o všechno ostatní. Tedy jen z finančního hlediska, protože nemůžu v žádném případě říct, že by mi nepomáhal, nestaral se o mě a nesnažil se.

Přesto mě ale ten jeho přístup k penězům občas dokáže pořádně vytočit. Občas si připadám, jako bych měla doma malé dítě. Učím se z toho dělat legraci a občas dávám některé historky kamarádkám k pobavení, ale nebudu lhát, že bych nechtěla, aby se to změnilo.

Lenka

Co si o tom myslíte vy?

Dá se taková povaha, jakou má Lenčin partner změnit? Nebo je třeba se smířit s tím, že žije s držgrešlí? Máte s podobným přístupem nějaké zkušenosti? A jak si doma dělíte peníze vy? Máte společný účet, nebo jasná pravidla, kdo co platí?

Stejné téma bude mimo jiné námětem dnešního pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.