Ve své knize píšete o nástrahách, do kterých můžeme v partnerství spadnout. Past bývá nalíčena, připravena a čeká se, až sklapne. Kdo ji v nás nalíčil? Hádající se rodiče, spolužák, který nás šikanoval ve škole, nebo je to prostě biologie? 

Všechno, co říkáte. Určitě není možné, aby na nás výchova neměla vliv, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Tím "nehejtuji" to, jak se na nás podepsali rodiče, ale je bez šance, aby se do nás nezapsala jejich výchova, přístup k nám a jejich samotný vztah. Kromě rodiny na nás má vliv škola, kroužky, kamarádi, což působí na celou řadu dalších věcí, které v nás mohou nějak zahnízdit. A právě to "zahnízdění" někdy v dospělosti trošku vystrčí růžky a někdy i zuby a pořádně se do nás zakousne. Určitě hraje roli i biologie, psychologické nastavení, náš temperament, extroverze, introverze, to základní, co dostáváme do vínku. To vše nám dává nějaké výhody, ale také spoustu nevýhod. A pasti? Většinou jsou nevědomé, můžeme mít štěstí, že nám na ně mohou pomoci nahlédnout třeba naši partneři, kteří na ně poukážou. Případně si je díky zkušenostem z našich vztahů uvědomíme sami.

Knížka Vztahy a pasti vznikla vlastně spontánně. Letos v lednu jsem dostal covid a tři týdny jsem nemohl pracovat. Došlo mi, že přestože jsem se očkoval, chodil jsem v respirátoru a dezinfikoval si ruce, stejně jsem do toho spadnul. A to byla velká inspirace. Můžeme ve vztazích vše dělat, jak nejlépe umíme, můžeme se nechat ovlivňovat různými články v médiích, přesto najednou zjistíme, že jsme v pasti. Knížka má ukázat, že ale není třeba se těchto pastí děsit. Důležité je o nich vědět, občas je prověřit a vědět, že se s nimi něco dá dělat. 

Nástrahy se podle vás objevují ještě předtím, než nový kontakt navážeme. Co nám hrozí v rodícím se vztahu, jakou můžeme udělat chybu? Vybereme si špatného partnera? 

Když někoho potkám na seznamce, mohu mít sice v hlavě nějaké oblasti, které chci sledovat, jenže v tom začínajícím intimním vztahu hraje ohromnou roli spousta nevědomých faktorů a nemůžu je vidět. Přesto mají vliv. Proto jsem opatrný, když mám mluvit o chybách. Kdybych vám totiž dal příklad, na co si máte dát bacha, tak si ho skutečně dáte, třeba vám to vyjde, ale může to být zavádějící. Máte se sice něčeho vyvarovat, ale najednou zafunguje biochemie spolu s nevědomými signály od mého protějšku, zafungují nějaké projekce a všechno je jinak. 

Zmiňujete, že láska skutečně bývá slepá…

Dnes už o vztahové psychologii víme opravdu hodně a spousta odborníků se ta témata snaží popularizovat. Řada lidí díky tomu o nevědomých procesech něco tuší a vlastně se jich tolik neděsí. Něco se jim stane, zaklapne nějaká past, zjistí, že zapadli do nějakého vzorce chování, o němž byli přesvědčeni, že ho mají pod kontrolou, a i po dvou letech terapie se v novém vztahu objeví zase. Ale tuší, že tady je něco nevědomého, co je může ovládat, nicméně už o tom ví a snaží se to napravit.

Moc rád bych lidem ukázal, že se za to nemají trestat. Současná doba nám neustále ukazuje, co všechno děláme špatně, a je v tom docela krutá. A pak nám chtějí všichni pomáhat: od motivačních speakerů po různé kouče. Dávají nám návody, jak se chovat, a slibují, že když se jimi budeme řídit, už se nám to nestane, jen musíme na problém zaměřit svou vůli. Vznikají články různých "desater" a "checklistů", kde si lidé odškrtávají položky: "Je bohatý." "Je skvělá." "Je úžasná." "Tak ten vztah bude hrozně super." Lidé ale zaplať pánbůh zjišťují, že to tak prostě nefunguje, stejně jako samotné přesvědčení a zaměření vůle. Vůle je skvělá a my ji umíme používat, ale dovolte mi příklad z vlastního života. Moje terapeutka se jednou nechala slyšet: "Honzo, vy jste skvělej v tom, že když se na něco zaměříte, proboříte hlavou zeď, to vám jde, ale občas zapomínáte, že ta zeď je nosná, takže vám ten barák pak může spadnout na hlavu." Vůle je výborná, ale bez pochopení, proč člověk konkrétní věc dělá, nefunguje.

Už moje první knížka Vztahy a mýty nabádá lidi, aby na sebe byli laskaví. Ve vztazích se děje tolik věcí, které nemůžete přesně pochopit, a když, tak jen nepatrně a třeba až zpětně. Snažím se proto čtenáře motivovat, aby se pořád neobviňovali kvůli tomu, co všechno by měli o vztazích vědět. V současné době se zdá skoro nemožné prožít kvalitní život, aniž bychom všichni byli psychologové. Pořád musíme všechno číst a vzdělávat se. Sám jsem andragog, takže jsem rád, když se lidé vzdělávají, ale někdy to už prostě stačí. Někdy je fajn jen žít svůj život a nechat se klidně zklamat, zažít nějakou prohru, protože i to je cenné, i tím můžeme růst. 

Vyhoření versus "vynudění"

Partneři někdy uvíznou v pasti nudy, zmiňujete takzvaný bore-out syndrom, tedy ne "burn-out" - vyhoření, ale spíš "vynudění". Jestli jsem to správně pochopil, tak se lidé ve skutečnosti se svým partnerem nenudí, ale ten pocit jim spíš naznačuje, že s jejich vztahem není něco v pořádku?

To je možná moc velká zkratka. Mě v tom tahá za uši ta fatálnost: "Něco není v pořádku, tak z toho vyplývá, že to skončí." To ne. Když na nudu jako takovou nahlédnete z psychologické roviny, neznamená to, že nemáte co dělat, ale že děláte něco, co pro vás nemá smysl. Nebo vám někdo brání v činnosti, která pro vás má smysl. Z toho pak pramení pocit, že se "dloubu v nose" a začnu vymýšlet psí kusy. Intimní vztahy máme z mnoha důvodů, ale jeden je vyloženě evoluční. Když mám intimní vztah a je takzvaně "zdravý", znamená to, že v něm můžeme dělat chyby. Společně s partnerem vytváříme ve vztahu pocit bezpečí a blízkosti. Můžu vyjádřit emoce s vědomím, že je můj protějšek unese, a tím v tom svazku jako člověk vlastně rostu. Můžu vyrůst lidsky, emocionálně, hodnotově. Problém je, pokud to ale vztah neumožňuje, protože v něm musím naplňovat nějakou roli, třeba v rámci mužsko-ženských stereotypů. Musím třeba ukázat, že jsem chlapák a uživím rodinu, přitom bych nejraději cestoval a žádnou ani neměl, protože to ode mě ale všichni očekávají, tak na to kývnu. Tohle téma se také hodně týká žen. Jakmile máte jednou dělohu, tak společnost automaticky předpokládá, že budete mít děti. Jako by žena neměla možnost volby děti nemít, pokud se na to necítí. 

Zmíněný pocit nudy, vyvolaný absencí životního smyslu, představuje nějaký ukazatel. Když máme pocit, že se spolu nudíme, a očekáváme, že nás ten druhý nějak naplní a zajistí nám nějakou zábavu, může to ukazovat, že ve skutečnosti máme problém my. Když mám například takzvaný "nejistý attachement", tak vlastně očekávám, že mě protějšek takzvaně zabezpečí a nahradí mi péči, kterou mi nedali rodiče. Chceme, aby nás partner bavil, a když to nedělá, tak s ním musí být něco v nepořádku, a vlastně i s celým vztahem. Přitom jde o moji neuspokojenou potřebu, kterou do partnera projektuji. V knize píšu o starším výzkumu Helen Fisherové, která zkoumala mozky lidí, kteří byli v dlouhodobém vztahu více než dvacet let. Zjistila, že tyto páry v dotaznících neuváděly, že by se nudily. U těchto jedinců ve výzkumech takzvaně "svítí" všechny tři části mozku, které mohou za lásku jako takovou. Její součástí je chtíč, vášeň a citové pouto. Uváděli k tomu: "My spolu nespíme každý den, možná ani každý týden, možná ani jednou měsíčně, ale rozhodně nemáme pocit, že se nudíme nebo že bychom neměli kvalitní sex." Manžel totiž nechá svou partnerku odjet na jógový retreat a sám může vyrazit například na motorkářský závod, pak se v neděli potkají doma a s vášní v očích si mají o čem vyprávět.  

Takže to vztah občerství…

Zjišťují, že nemusí dělat všechno spolu, nemusí jeden druhému vytvářet zábavu, vymýšlet výlety a dovolené. Když jeden zatouží někam sám odjet, druhý odvětí: "Klidně si jeď a vrať se." Jiná párová terapeutka Esther Perelová tvrdí, že párová dynamika je založena na jistotě a na vášni. Jistota znamená, že mám někoho, kdo je starostlivý, zodpovědný a o nějž se můžu opřít.  A pak je tam ta vášeň, kam patří sex, nezodpovědnost a spontaneita. Oba tyto póly se negují, aby to mohlo fungovat, tak se ti lidé musí neustále takzvaně přibližovat a oddalovat. Pokud více inklinujeme jen k jednomu z těchto pólů, tak to s tím vztahem může "něco" dělat, neznamená to ale, že vztah musí skončit, je to jen nějaký symptom. Když cítíme moc jistoty a nudíme se, možná to znamená, že bychom měli jít na chvíli od sebe, abychom vztah trochu rozproudili. Neznamená to separovat se, ale občas dělat věci sami. 

Nemlaskej mi do ucha, říkej mi sprosťárny

V kapitole Potřeba sexu se snažíte rozptýlit přesvědčení, že existuje nějaký všeobecně stanovený průměr sexuálních aktivit mezi partnery. Jak by se měli lidé, které trápí rozpor v míře intimity, dohodnout?

Na to neexistuje obecná odpověď. K tomu bych potřeboval o tom páru víc vědět. Pokud tedy nejde o otevřený nebo polyamorní vztah. Důvodů, proč spolu nespí, může být spousta. Možná je nikdo nenaučil si o sexu povídat nebo mají nějakou zažitou představu, jak by to mělo vypadat, a snaží se jí přizpůsobit. Mohou být unaveni, protože hodně pracují, nebo jsou vyčerpaní, protože se jim nedávno narodila dvojčata. Roli hraje i stárnutí, proto jim klesá libido. Víme také, že libido je pumpováno novostí, to se pojí i s tou nudou, pokud jsem s někým pět let, tak tělo partnera už znám a už nemusí být tolik rajcovní - a aby bylo, tak se musí něco stát. Jestli si začneme různě hrát nebo si k tomu někoho pozveme nebo se spolu začneme dívat na porno, to je jedno. Já fakt ale nemám univerzální odpověď, jak by to měli lidi dělat. 

Před univerzálními návody vlastně i varujete…

Možná jeden mám. Jak jednoho z vás napadne myšlenka, že by potřeboval něčeho více, něčeho méně, co se týče sexu, tak s tím prostě přijďte a řekněte: "Ty jsi můj partner nebo partnerka, tak s kým jiným to mám otevřít?" A váš protějšek může odpovědět: "Ano, vím to, mě to taky napadlo, ale já asi fakt nemůžu, v práci mám za čtrnáct dní uzávěrku, ale pak to skončí. Vím o tom, díky, že to říkáš, na něčem se domluvíme."  Nebo zjistíte, že se o sexu mluvit bojíte. Problém je v tom, že sexualitu naše společnost hodnotí prostřednictvím falešné morálky. Říkáme si například, že když je to ten "správně romantický" vztah, tak se nám nesmí líbit jiní lidé. O sexu prostě neumíme mluvit, je to pro nás pořád strašně trapná věc. Muž se třeba stydí říct, že má problémy s erekcí, žena zase nepromluví o tom, že není dostatečně zvlhlá… Pro nás jsou to strašně těžká témata, která nás přivádějí do rozpaků, přitom jde o běžnou věc a to se bavíme o tom, že nám to nefunguje. Ale my se neumíme bavit, ani když nám to funguje. Neumíme říct: "Prosím tě, tohle mi nedělej, to mě zbavuje vášně. Nemlaskej mi do ucha, neříkej mi ty sprostý věci." Nebo naopak: "Říkej mi ty sprostý věci." Máme totiž hrozný pocit, že je to nemravné. Ve falešné morálce je ohromná past. 

Problémy v sexu souvisí i s nároky péče o děti. Varujete ale před tím, že rodičovství nemá být partnerstvím. Někdy totiž rodičovství zcela přepíše program partnerství a i několik let se nemluví o ničem jiném než o potřebách dětí. Co se s takovým vztahem stane, když potomci vyrostou?

Na to je mnoho celosvětových výzkumů. Terapeuti zkoumají syndrom opuštěného hnízda, kdy se dospívající děti vydají studovat vysokou školu, odstěhují se a partneři najednou začnou cítit opravdové prázdno. Prázdnota může být reálná, ale i metaforická, kdy prázdno cítím v sobě. Pokud pár o vztah vědomě nepečuje, zmizí z něj intimita a řeší se pouze, kdo vyzvedne děti z kroužku, pak se může stát, že děti odjedou a my v padesáti letech zjistíme, že se vlastně neznáme. Spousta vztahů to neunese. Partneři neudělali nějaké zásadní chyby, nebyli si například nevěrní, jenom to odcizení kvůli rodičovství bylo tak dlouhé, že už se k sobě nedokázali vrátit, protože už to jsou jiní lidé. Mnoha partnerům pomůže vztah znovu nastartovat terapie. Není to past, která musí znamenat definitivní konec. Pokud ale rodiče podlehnou tomu tzv. "pedocentrismu", tedy kultu dítěte, tak mohou být takzvaně "nezazdrojovaní". Každý máme nějaké zdroje psychické odolnosti, a pokud všechno, co mám, věnuju dětem, může mi to po jejich odchodu z domova způsobit až depresivní úzkosti, protože zapomínám i na sebe, nejen na vztah.

Hledání chvály a uznání v práci

Další pastí je workoholismus. Jeden partner obvykle vyčítá svému protějšku, že moc pracuje. Překvapilo mě, že workoholik vlastně nakonec od vztahových problémů utíká zase k práci, je to nějaká substituce.

Inklinace k práci může být velmi často takzvaně kompenzační. Jeden z důvodů, proč hodně pracuju, může spočívat v tom, že mi v intimním vztahu něco chybí. V práci je ale možná někdo, kdo mě chválí, kdo mě opečovává, kdo mi říká, že jsem skvělý. Nebo opravdu musím pracovat, protože mám rodinu, kterou musím uživit. Velmi rychle a naprosto nenápadně se ale tahle zdravá "zodpovědnost" může proměnit v past, protože najednou začnu v té práci být pořád. Všichni víme, že korporace jsou jako jezinky, dáte malíček a najednou tam máte celou ruku. Roli hraje vysoký výdělek i pocit, že jsem pro společnost hodnotný člověk. Když se ale věnuji jen práci, nemůžu se věnovat rodině, nemám už kapacitu. Na partnera už nezbyde čas vůbec. Dokonce ještě očekávám, že mě v mém úsilí bude podporovat a chápat ho. Lidé v práci dohánějí sebehodnotu, partner může dělat psí kusy a dokola mi ukazovat, že si mě váží, ale pokud si sebe nevážím sám, je podpora manželky k ničemu. Někteří workoholici si nesou takzvané jádrové přesvědčení, že za nic nestojí a nikdo je nemůže milovat. Pokud je to nevědomé, mohou mít tendenci sklouznout do práce, kde je někdo pochválí a na malou chvíli je zbaví šílené úzkosti, že jsou k ničemu. 

Řekněme, že partner půjde do sebe a v práci ubere. A co ten, komu workoholismus vadí, ale tyje z jeho benefitů? Neměl by být připraven se jich vzdát? Neměl by si uvědomit, že letos "ta" dovolená na Bali nebude?

Dovolená může být jenom rekvizita, nemusí to vůbec být o ní. To, že v zimě jedeme do Svatého Mořice a na podzim létáme na Bali, to může ukazovat na náš společenský status, kterého se nechceme úplně vzdát, samozřejmě. Většinou ale nejde o luxusní dovolenou jako takovou. Opomíjenému partnerovi může jít o skutečnost, že jsou ti dva prostě najednou spolu, že tam nepracujeme, můžeme si konečně něco říct. "Něco" se tam vztahově děje, zdrojuje to náš vztah a proto se toho nechceme vzdát. Většina lidí, kteří nadávají, že jsou jejich partneři workoholici, pravděpodobně nebudou mít problém s tím, že na ten exotický ostrov nepojedou. Pravděpodobně volají po tom, aby byl manžel doma. Jeho přítomnost je pro ně cennější, než aby domů přinášel další desetitisíce.

Sociální sítě jako zadní vrátka k novému vztahu

Za jednu z největších hrozeb považujete sociální sítě, i kvůli tomu, že nám znemožňují věnovat plnou pozornost partnerovi. Zároveň také existuje jev zvaný zadní vrátka. Jak naše vztahy v tomto směru ohrožují sociální sítě?

Sociální sítě jsou první lidský vynález, který si osedlal svého vynálezce. Ty algoritmy jsou natolik sofistikované, past nadužívání sociálních sítí je tak promyšlená, že ani netušíme, jak snadno se chytíme. A jedna z největších nástrah sociálních sítí jsou takzvané "backburners", "zadní hořáky", my bychom řekli "zadní vrátka". Co to je? Na sociálních sítích máme stovky přátel a s některými sdílíme naše intimní okamžiky více než ve vztahu. Dám vám příklad.  Třeba se zrovna pohádám se svým partnerem a vzápětí napíšu na Facebook: "Dneska to nebyl pěknej večer."  Vzápětí mi na Messenger nějaká kamarádka nebo kamarád napíše: "Aha, to mě mrzí, my jsme se doma taky pohádali." Já na tu zprávu odpovím a následně si začnu s tím dotyčným dopisovat. A co se nestane? Najednou si začneme posílat fotky z dovolených nebo dokonce rovnou i nějaké erotické fotografie, najednou totiž cítíme pochopení. To, co mi v té situaci třeba nedává můj partner, dostávám od někoho třetího. Vzniká velmi tenká hranice, protože jednoho dne z těch facebookových zadních vrátek zazní: "Pojď na kafe." A já půjdu! V tu chvíli se může rozhořet něco paralelního. Existuje výzkum, podle něhož má heterosexuální muž průměrně více zadních hořáků než heterosexuální žena. 

Kolik jich bývá?

Bavíme se o sedmi až osmi. To neznamená, že se rozhoří, ale že tam jsou. Další problém spočívá ve vztahové pozornosti. Pozornost, kterou bych měl věnovat svému partnerovi, najednou rozmělňuji mezi další kontakty. 

Kolik takových zadních vrátek má pootevřených žena?

Heterosexuální žena jich má plus minus čtyři až pět. Zmíněný výzkum ukázal, že komunikace mezi lidmi na sociálních sítích překračuje určitou hranici intimity a velmi rychle se může změnit v příležitost. Mnoho lidí tuto komunikaci dokonce záměrně udržuje. Jde o jakýsi pseudointimní vztah, který si dotyčný pěstuje pro případ, že by to se současným partnerem či partnerkou nevyšlo, abych nezůstala sama nebo sám. 

Nehledě na skutečnost, že trávíme večer každý sám, i když sedíme vedle sebe, protože se každý díváme do svého mobilu…

Ano, koukáme. Na sociálních sítích si také odžijeme emocionální náboj, doma jsme pak vyprázdnění a už si se svým protějškem nemáme co emocionálně říct. Já si totiž už všechno vyříkal s těmi facebookovými kámoši. 

Co když si v sobě uklidím, dám do pořádku celou tu vesnici osobností, které v sobě člověk má, jak o tom píšete, ale partner na to nereaguje? Je to konec?

Nemusí to být konec, to není pravda. I když to chování o něčem svědčí. Vztahy jsou o změnách, pokud chci, aby vztah fungoval, musím se změnit, protože můj partner není můj klon, nedělá stejné věci jako já, musím se přizpůsobovat. Je to samozřejmě o kompromisech, toleranci, já bych radši, aby to bylo hlavně o respektu a vůli k dohodě o změnách. Pokud to ale partner nereflektuje a ze své pozice se nehne, něco to znamená. Rozhodnutí ve vztahu setrvat je pak otázka mé svobodné vůle a dospělého rozhodnutí. Pokud mi vztah poskytuje minimum toho, co potřebuji, možná se rozhodnu v něm dál být, ale většinou to lidem nestačí. Pokud si v sobě uklidí a začnou se věnovat sami sobě, přinese jim to benefity. Například se přestanou bát strachu ze samoty a rozhodnou se, že než být za každou cenu v nešťastném partnerství, budou radši sami. Vybudovali si natolik kvalitní vztah sami k sobě, že si řeknou: "Je mi to líto, sice tě miluju, ale když přijdu domů, narazím na zeď." Pokud tam není napojení, které potřebují, můžou to zkusit jednou, dvakrát, třikrát, ale když nevidí odezvu, tak si jako člověk, který na sobě "maká", možná řeknou: "A dost." 

Mohlo by vás zajímat: Být s partnerem dlouho šťastný se stává nenormální. Pro děti je rozvod trauma, říká klinický psycholog Ptáček