Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že nebudu mít děti. Pocházím z velké rodiny, kde nebylo jednoduché najít tichý kout. Bylo nás pět sourozenců, já, dvě sestry a dva bratři. Žít celý život jen ve dvou bych si tedy nedokázala ani představit. A už vůbec ne to, že by mi to dokonce mohlo vyhovovat.

Díky mému dětství a výchově jsem tedy měla zafixované, že cílem každého člověka je najít si správného partnera a založit rodinu, o kterou se po zbytek života bude starat. Jenže když mi bylo sedmnáct, dostala jsem nějakou gynekologickou infekci a doktorka mi potom oznámila, že nikdy nebudu moct mít děti. Žádné umělé oplodnění, žádné jiné technologické a medicínské zázraky, nic. 

Jsem neplodná. No a co?

Popravdě jsem tomu tehdy nevěnovala moc velkou pozornost, asi mi nedošla vážnost situace. Tak nějak automaticky jsem počítala s tím, že se to stejně nakonec nějak povede. A hlavně - myšlenky na děti tehdy byly tak vzdálené, přece jen v sedmnácti spíš řešíte to, co si vezmete večer na sebe na diskotéku, než že budete za deset let chtít potomky.

Jenže deset let uteklo jako voda a já se po několika celkem krátkých a neúspěšných vztazích seznámila s Mirkem. Vlastně mi ho na oslavě vlastních narozenin tak trochu dohodila jedna kolegyně z práce. Hned se mi zalíbil. Sympatický a bezstarostný, se širokým úsměvem a širokými rameny. 

Vyměnili jsme si čísla a už dva dny po oslavě jsme se znovu sešli. A pak znovu a znovu... Brzy jsme zjistili, že je nám spolu strašně fajn. Už je to více než šest let a ještě jsem se s ním ani chvilku nenudila. Stále jsme něco podnikali, jezdili do hor, k moři nebo prostě jen tak se o víkendu sebrali, skočili do auta a jeli. Ani jsme nevěděli kam. 

Pořídíme si miminko?

Někdy před třemi lety za mnou ale přišel s tím, že by si přál, aby se náš vztah zase trochu posunul. Chtěl by si mě vzít a mít se mnou rodinu. Teprve tehdy jsem si uvědomila tu velkou ránu, na kterou mě kdysi doktorka upozornila. Představte si, že Mirek celé ty tři roky nevěděl, že jsem neplodná. Já jsem to totiž úplně vytěsnila z paměti. 

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE! >>

Od mládí jsem měla zafixováno, že nemusím brát antikoncepci, protože neotěhotním. A Mirek se mě neptal. Ze začátku jsme používali kondom, protože jsme se tolik neznali, ale po několika měsících nám to přišlo zbytečné. Později mi řekl, že celou tu dobu předpokládal, že beru prášky, přece mě viděl. Měl ale bohužel na mysli vitamíny, které jím každé ráno.

Musela jsem se mu strašlivě omlouvat, že jsem mu to neřekla hned na začátku. Byl z toho tolik špatný, i on si myslel, že bude žít v tradičním rodinném modelu. A já prý byla první holka, s kterou se vážně chtěl usadit a začít na tom pracovat.

Dítě není potřeba

Týden kolem mě chodil jako tělo bez duše a přemýšlel, jestli má zůstat nebo jít. Pak mě napadlo zarezervovat hotel na jeho milované Šumavě, strávit víkend v přírodě a společně vymyslet, co dál. Když jsme chodili po lese a po horách, došlo nám, jak jsme spolu vlastně šťastní. Jak si ve všem vyhovujeme a jak vlastně nic a nikoho dalšího nepotřebujeme. Ani dítě ne.

Vždyť jsme se dosud měli jako v pohádce. Proč by ta pohádka nemohla úplně stejně pokračovat dál? Místo dítěte jsme si pořídili amerického staforda, se kterým je skoro stejně práce. Je to bojové plemeno, takže s ním pravidelně musíme chodit na výcvik, o dlouhých a náročných procházkách nemluvě.

Teď je to dva roky a když nepočítám to párměsíční období smutku, musím říct, že jsme pořád stejně šťastní. Jasně že je nám občas trochu smutno z toho, že náš dětský pokoj je místo hraček plný jen našeho sportovního vybavení, ale na druhou stranu máme kolem sebe tolik jiných dětí! Mí sourozenci už se většinou stali rodiči, takže si pravidelně půjčujeme jejich ratolesti a je nám dobře.

Kamarádi nám závidí

Naopak, když občas vidíme, kolik práce děti dají, říkáme si, že nám vlastně nic nechybí. Možná že by nám spíš chyběl volný čas, který můžeme věnovat jen jeden druhému. Také bychom se nemohli jen tak z minuty na minutu rozhodnout, sbalit a odjet někam na prodloužený víkend. Minimálně prvních pár let bychom nemohli na naše milované hory, na měsíc do Asie... Což teď děláme a všichni kamarádi-rodiče nám to samozřejmě závidí.

Zkrátka a dobře, dokázali jsme si na té smůle najít výhody, a tak je nám nejlépe. Ať už řešíte jakýkoli problém, vězte, že tenhle postoj je vždycky ten nejlepší.

Je ale jasné, že je to především zásluha mého partnera. Jednak mi dokázal odpustit, že jsem mu o svém problému neřekla a ještě se pro mě vzdal touhy po rodině. I to nás vlastně ještě více sblížilo a přesvědčilo, že když jsme dokázali překonat tohle, nebude pro nás nic překážkou. Je skvělé vědět, že máte partnera, s nímž už zůstanete do konce života, protože jste si dokázali všechny potíže a požadavky vyladit, a tak ani jednomu z vás nic nechybí.

Co si o tom myslíte vy?

Dokázali byste se také tak snadno jako Mirek vzdát rodiny? A myslíte si, že život bez vlastních dětí vážně může být šťastný?

Podobné příběhy budou už zítra tématem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1. 

Foto: Žena

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Stejně chytří, stejně hezcí: Základ ideálního vztahu

Spěte spolu, i když se vám nechce. Vyplatí se to!

Tajemství žen: Za co se nejvíc stydí?