Nechci být jako moje matka. Jenže jak to udělat?

Proč vlastně tak moc nechceme být jako naše matka? A jde to vůbec?

Foto: Thinkstock

Zdenka Tomis 8. 10. 2015

Kolikrát za život už jste si položila větu: "Nikdy nebudu jako moje matka!" Možná už v dětství nebo během dospívání a uprostřed hádek s rodiči něco takového prolétlo hlavou asi každému minimálně jednou. Jenže jak se vzorců chování, které do nás matky vyryly, zbavit? A co tak hrozného nám vlastně provedly?

Každá matka je trochu jiná, a přesto je většina dětí v životě následovat nechce. Jedna je moc přísná, další moc kritizuje, jiná se zase naopak nestará. Ale je to skutečně výhradně jen vina matky?

"Když se nad tím zamyslíme, tak již v tom hodnocení nevidíme přímo matku jako takovou, ale reflektujeme to, jak jsme se pod jejím vlivem cítily. Ponížené, nedostačivé, selhávající, hloupé, tlusté...," upozorňuje v časopise Health & Beauty terapeutka Jarmila Klímová a snaží se najít odpověď na otázku, co vlastně matky udělaly tak hrozného, že za žádnou cenu nechceme být jako ony.

Větší vliv než si myslíme

Důvod, proč to tak cítíme, podle ní může být vlastně zcela opačný, než bychom čekali. Neznamená to nutně, že matka dělala něco, nebo snad dokonce všechno špatně. Jde spíš o to, že během podstatné části našeho života na nás měla obrovský vliv. Samozřejmě zcela přirozeně - vychovávala nás, trávila s námi spoustu času, učila nás, jak co dělat, spoustu názorů jsme minimálně v dětství přebírali od ní.

Jinými slovy, matka má do určité chvíle dominantní vliv na to, jak se cítíme, jak jednáme, jak vnímáme samy sebe. Většinou to tak více či méně funguje do té doby, než máme vlastní děti, nebo se definitivně osamostatníme.

Přichází vlastní rozum

V té chvíli začínáme zjišťovat, že chceme některé věci dělat jinak, než jak by je dělala máma, a proto začínáme mít pocit, že nás to naučila špatně. Začínáme někdy až nesnášet vzorce chování, které nám zakořenila do hlavy, a my teď máme co dělat, abychom se jich zbavili.

A právě tím, že se vůči matce vymezíme, si sami pro sebe odůvodníme, že se chováme sice jinak, ale přesto správně. Někdy ještě k tomuto alibismu přidáváme vlastní děti. Pak tvrdíme, třeba jen sami sobě, že to chceme kvůli dětem dělat jinak a lépe.

Dokonalé alibi

"Ale teď si položme ruku na srdce. Děláme to opravdu jenom pro svoje dítě? Neděláme to taky náhodou pro sebe? Abychom se mohli cítit legitimně ve svých pocitech a tendencích, které jsme u své mámy nezažili? Možná ano. A kupodivu na tom není nic špatně," vysvětluje Jarmila Klímová.

Jakmile si tohle uvědomíte a přiznáte si to, do velké míry se vám uleví, a matka se nad vámi přestane vznášet jako odstrašující příklad.

Další problém ale spočívá v tom, že máte pocit, že vám kvůli matčině výchově něco chybí. Že vám třeba projevovala málo lásky, ničila vám sebevědomí, neprožila jste hezké dětství, necítila jste se v bezpečí... Je logické, že se to s vámi může nést klidně celý život, protože jak říká lékařka, naše máma se nás týká celý život do morku kostí.

Čtěte také: 5 nejkrásnějších vět: Říkejte je dětem často!

Výsledkem může být, že se pevně rozhodnete dávat svému dítěti víc lásky, víc projevovat emoce, víc ho chválit, dát mu větší volnost a podobně. To je samozřejmě záslužné, ale možná byste ani tohle neměla mít mámě tak úplně za zlé. Každý z nás jsme totiž prostě úplně jiná osobnost.

Podle doktorky Klímové navíc mámy nic z toho nedělají se zlým úmyslem: "Dělají jen to, čeho jsou ve svých horizontech bytí schopny. Můžeme se na ně zlobit. A bude to v pořádku. Můžeme je milovat a ctít a bude to v pořádku. Ve všech případech ale potřebujeme vidět a chápat všechny aspekty jejich života, abychom se stejnou vážností mohli říct: Tohle moje máma zvorala a za tohle jsem jí vděčná.

Dokud nebudeme mít odvahu vidět rovnocenně všechny její příspěvky k našemu životu včetně jejích pochybení, kterými nám start do života nějak ztížila, budeme lacině opakovat větu: Nechci být jako moje matka."

Být svobodný a nesoudit

Zkuste si tedy zvyknout na myšlenku, že i vaše máma to dělala nejlíp, jak mohla. A že vy máte právo dělat si věci po svém, dokonce i jinak, než jak by to chtěla vaše máma. A matky by si zase měly zvyknout na fakt, že vás nikdo nemůže nutit, abyste šli stejnou cestou jako vaši rodiče.

Vy si musíte zvyknout na tu svobodu, že si můžete dělat, co chcete, a nikdo nemá právo vás soudit, stejně jako každá matka by se měla naučit žít s tím, že vy si půjdete svojí cestou, ať už se jí líbí či nikoli. Jedině to je cesta ke klidnému a vyrovnanému vztahu mezi vámi dvěma.