To, že je jiná doba, než byla před dvaceti lety, že na lásku a vztahy není tolik času jako dříve a že nám sociální sítě trochu křiví pohled na realitu, je jasné.

Pořád mi ale vrtalo hlavou, proč je tolik nezadaných lidí? Když přece potkáte muže nebo ženu, u které se vám srdce rozbuší, na práci a jiné věci aspoň na chvíli zapomenete, nebo ne?

Láska nebo zamilovanost

Trochu jiný pohled na věc mi nastavila jedna čtenářka, která ve svém dopise mimo jiné píše: "Víte, je hezké celý život hledat velkou lásku, nikomu, kdo to dělá, tohle nevymlouvám. Já jsem ale dost pragmatická žena, a tak jsem si po čtyřicítce uvědomila, že láska není pro každého. Možná to zní divně, ale žije se mi od té doby lépe a necítím se jako outsider, že jsem neprožila lásku nebeskou jako hrdinky z románu."

Nejdřív jsem nad dopisem trochu mávla rukou, pak mi ale došlo, jak to paní Marie myslela. Je pravda, že naše očekávání, leckdy zakořeněná díky filmům a knihám, jsou často nerealistická, někdy tak nerealistická, že od možného partnera čekáme zázraky. Když se jich nedočkáme, máme pocit, že jsme lásku vlastně neprožili, aspoň ne tu skutečnou. Že jsme zažili jen "obyčejnou" zamilovanost. Není ale takhle "obyčejná" zamilovanost skutečná na rozdíl od velké, často nerealistické lásky?

Držme se více reality

Kdybyste mě před mými přáteli nazvali romantičkou, většina z nich by se dost nahlas smála, přesto i já jsem v pubertě tajně doufala, že mě v životě nečeká nikdo méně zásadní, mužný a romantický než pan Darcy z Pýchy a předsudku od Jane Austen…

"Nemyslím si, že největší překážkou v lásce jsou sociální sítě nebo nedostatek času. Spíš se mi zdá, že to jsou spojení nereálných představ s vírem moderní doby. Muži se romantikou zabývají málo, takže většinou nemají pocit, že by v dnešní uhnané době měli potkat krásku jako vystřiženou z 18. století, bohužel ženy jsou schopné propojit nereálná očekávání a ještě mít pocit, že když vysněného romantika nepotkáte, v životě jste pohořel a nevíte, co je láska. Takové ženy své životní partnery a otce svých dětí, kteří se od představy, kterou si v patnácti nasadily do hlavy, liší, škatulkují jako 'z nouze ctnost'. Často slyším, ano, mám Jacka ráda, ale osudová láska to není… Jenže je otázkou, jak by vypadal takový vysněný vztah s rytířem v lesklé zbroji po deseti letech…" říká americká vztahová koučka Dita Reesay.

Zahoďte růžové brýle, bude vám lépe

Zaobírala jsem se touhle "zásadní otázkou lásky", když jsem šla na návštěvu ke své pratetě, a tak jsem se jí rovnou zeptala, jak na lásku pohlíží očima své generace - snad mě nezabije, když prozradím, že je jí 92 let. Nejdřív se na mě podívala s ironií v oku, která se po chvíli změnila na shovívavost. "Víš, Terezko, ta vaše generace se tak strašně prožívá. My to měli jednodušší, lásku jsme chtěli jako vy, v tom rozdíl nebyl, jen nebyl čas kňourat nad osudem. Nebudu se ohánět válkou, jen ti řeknu, že se děly tak zásadní věci, že jsem byla ráda, když jsem našla muže, co mě má rád a jsme spolu schopní založit rodinu, vychovat děti a mít se rádi."

No a to mě vlastně dovádí zpátky na začátek, k dopisu paní Marie. Nejde o to, že bychom to s láskou vzdávali. Chceme ji mít i najít, celý život, jen je asi dobré definovat, co si pod pojmem láska představujeme. Pokud je to romantika z filmů, zkusme být trochu realističtější. A když ve spokojeném vztahu, který ale není jako z Pýchy a předsudku, žijeme, buďme za to rády. On by možná ten pan Darcy po deseti letech nestál vůbec za nic, romantik jeden…