Vyléčen z dalších pokusů typu „ruská ruleta", zapřísahal jsem se, že se už nikdy nesejdu s žádnou ženou, aniž bych ji viděl alespoň na fotce. Sám jsem však nenašel odvahu udělat si svůj prezentační profil, nacpat na něj své fotky a fotky mých dětí, auta, momentky z posledních dovolených u moře a na horách.

Nejsem sic žádná celebrita, ale i tak mne dost lidí zná z mé práce, někteří mne poznávají z fotek u některých mých článků. Asi jsem stará škola, ale prostě jsem nestál o to se tímto způsobem předvádět. Navíc si myslím, že vybírat by si měl muž ženu, nikoli naopak. Jistěže pak má žena zase výhradní právo se rozhodnout, jestli svého nápadníka pošle k šípku, nebo jeho šarmu podlehne.

Nenápadná poznámka, co všechno pokazí

Z reakcí na mé inzeráty jsem už nekompromisně vyřazoval ty, jejichž autorky odmítly poslat fotku. A rozhodl jsem se být na netu též aktivním lovcem a vybírat si sám, byť to znamenalo hodiny strávené studováním profilů stovek žen. Při této činnosti jsem se nejednou dopustil ošklivé kletby, neboť jsem zjistil, že často ty nejhezčí kousky poté, kdy si chudák chlap prohlédne i několik desítek jejich fotografií, mají pak kdesi v rozsáhlém textu o tom, co je baví a nebaví, poznámku: „Nikoho nehledám!" Případně: „Už mám svého miláčka". Případně: „Hledám kamarádku, muži, nepište!"

Chápu, že provozovatelé těchto serverů nezavádějí jednoduché a praktické třídění profilů na zadané a nezadané jednoduše proto, že mají zájem na tom, aby jejich uživatelé na těchto serverech strávili co nejvíce času, a snad hřeší i na to, že se k nim nadávky takto podvratně navnaděných a zklamaných nedonesou.

O něco méně chápu ty krasavice, které se takto důkladně, někdy i v erotickém spodním prádle, předvádějí světu jen proto, aby tomuto světu následně sdělily, že milují svého manžela či přítele. I tak je těch, které se nabízejí skutečně za účelem seznámení, celkem dost. Vybraným se tedy musím nabídnout i já a musím zaujmout.

Jak to nahodit, abych nebyl jeden z tisíců

Nesmím se nechat rozhodit informací, že tento profil vidělo už 16.556 mužů. Abych mohl cokoli učinit, musím si říci, že těch 16.556 chlapů jsou prostě samá hovada, když žádný z nich nedokázal vyprofilovanou krasavici odtáhnout za vlasy do své jeskyně a zrušit výstavku jejích vnad. Ale jak se nestát dalším z těch hovad s pořadovým číslem 16.557?

Nahodím-li se jako intelektuál, mohu se připravit o hezkou praktickou holku jen proto, že bude mít obavy, že nedokáže dostatečně vtipně a „inteligentně" odpovědět. Nahodím-li se jako normální chlap, stanu se jedním z tisíců. Jedním z těch hovad.

Jako praktický chlap se nahodit nemohu, protože moc praktický nejsem. Vyměním žárovku a s jistým úsilím ještě zámek u dveří. Ale že bych se jako někteří chlapi těšil, až se doma něco podělá, abych to do šroubku rozebral, spravil a zase poskládal dohromady, to v žádném případě. Pod auto jsem si nelehl už minimálně patnáct let a mít svoji dílničku jsem nikdy nezatoužil.

Kdo si to má pamatovat, co jsem komu napsal?

Vyřešil jsem to tak, že jsem si vyrobil tři úvodní dopisy jako prefabrikáty. Jeden pro intelektuálky, druhý pro praktické holky a třetí pro sportovně založené. Jenže pak se stejně zapojíte do korespondence, kde už se nedá kopírovat, a v tom množství rozehraných partií logicky zapomenete, co jste komu napsali a nenapsali, máte strach, abyste někomu nenapsali dvakrát totéž, a tedy si musíte vždycky stejně nastudovat deset předchozích e-mailů. To je ovšem práce na plný úvazek.

Pak se vám to stejně slije všechno dohromady, rupnou vám nervy a napíšete všem netrpělivě, že už bychom se rozhodně měli sejít, načež dámy odpoví, že je na to ještě brzy a že si s vámi moc rády píší.

Nemá smysl říkat, že u těch, se kterými se už tedy nějak sejdete, zase nevíte, co jste jim vlastně napsali, a máte strach z toho, abyste neříkali něco, co už bylo napsáno. A to prosím nelžu. Obdivuji všechny internetové lháře a lhářky, kteří si musí ještě pamatovat, co komu nakukali.

Je to řehole, ale co mám dělat?

Spousta lidí si myslí, že novinář je stále mezi lidmi. Jak který. Má práce spočívá převážně v tom, že sedím doma u počítače a píšu. Občas nějaká tiskovka nebo akce, kam chodí pořád stejné ksichty.

Jirka ani netuší, jakou má oproti mně výhodu. Jeho denně hltají hejna studentek, od kterých si odskakuje k modelkám do ateliéru. Se studentkami si nemusí korespondovat, omámí si je nějakým tím Nietzschem či Schopenhauerem, a jen si v klidu vyhodnocuje jejich obdivné pohledy, pomrkávání a počká si na „pane asistente, víte, já…"

Jak na modelky podle kamaráda Jirky

A modelky jsou zcela zvláštní kategorie. Není to tak, že by se spouštěly s běžnými fotografy zcela běžně, a to nikoli jen proto, že řada fotografů má problémy se svoji sexuální orientací. Jenže Jirka není běžný fotograf a v rámci sexuální orientace žádné problémy nemá. Je to velkej, pěknej a chytrej chlap, kterej sice ví, že si na modelku nepřijde s Nietzschem a Schopenhauerem, ale na ně zase má jiné recepty.

Foto: Žena

„Modelce nemůžeš říct, že je pěkná. To jí říká každej. Ani ji nemůžeš prvoplánově balit. Když na ni dostaneš chuť, ze všeho nejdřív v ní musíš vyvolat pocit, že tě jako ženská absolutně nezajímá. To ji trochu rozhází. A když jí pak úplně přes rameno a za pochodu, když si přestavuješ světla, jen tak vyloženě mimochodem řekneš: ,Ale jo, máš v sobě takovou zvláštní, oduševnělou, étericky neuchopitelnou vnitřní krásu a harmonii, škoda že jsem ženatej,' vyjede po tobě sama. Protože to jí ještě nikdo neřek' a jistěže už ani nikdo neřekne."

Internetové seznamování jako kolektivní sebevražda

Internetové seznamování jsem tedy Jirkovi narovinu popsal jako kolektivní sebevraždu, před kterou se všechny ženy vnitřně ubezpečí v tom, že na ně na nějakém profilu čeká krásný, hodný, chytrý, pracovitý a ovšemže i bohatý partner překypující něhou (i přes svoji přiměřeně osvalenou postavu), partner nepromiskuitní a tedy výrazně něžný pouze jednosměrně, ano ten, který nezanedbává milostnou předehru, umí najít bod G, kupuje květiny a drobné i větší dárky včetně aut a nemovitostí. Ten, který má vždy pochopení pro bolení hlavy, nicméně je-li připuštěn, dokáže přivodit své milované divě přesně tolik orgasmů, na kolik si právě pomyslí (ta diva).

Muži se pak předtím, než je sexuální pudy doženou ke kompromisu, kdy skočí na jakoukoli jen trochu snesitelnou sériovku, opájejí představou ženy, která je velmi krásná a zároveň moudrá (cha), která se k jiným mužům chová zcela zdrženlivě, zatímco s tím svým jediným a milovaným se z ní stává při překročení prahu ložnice neskutečná děvka s neumdlévajícím apetitem na orální sex (chacha), což ovšem neznamená, že když její milý nejeví o sex zájem (třeba i dlouhodobě) a tráví večery s kamarády u piva, že to zkrátka neznamená a nevylučuje, že jeho vyvolená bude využívat volný čas vařením svíčkové jako od maminky, jistěže se šlehačkovým terčem s brusinkami a s nadýchanými domácími knedlíky (chachacha), aby se pán tvorstva, zmožen pivem a náročnou pivní konverzací, mohl správně posílit a jít si v klidu lehnout.

„Ale to je všechno správně, ty vole," řekne mi na to Jirka a položí mi ruku na rameno. „Musíš mít vysoký cíle! I ten bača si na noc vybere tu nejhezčí ovci ze stáda!"

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.