Když muži bilancují: Milenky versus samota!
Sešel se rok s rokem. Věděl jsem, že má výroční zpráva nebude ničím, čím bych se mohl nějak extra chlubit. Kamarádi byli průběžně informováni. Učinil jsem tedy jen jistou rekapitulaci.
Sešel se rok s rokem. Věděl jsem, že má výroční zpráva nebude ničím, čím bych se mohl nějak extra chlubit. Kamarádi byli průběžně informováni. Učinil jsem tedy jen jistou rekapitulaci.
Až v průběhu této rekapitulace, při které jsem ještě možná na leccos pozapomněl, jsem si uvědomil, že by mi mohla být přičtena k dobru alespoň snaha. Svěřený úkol jsem nesplnil, to jsem musel chlapsky přiznat. „Nevěstu" jsem si nenašel.
Jak to všechno zhodnotit?
Kluci poslouchali pozorně. První se přihlásil do diskuze Jirka. „I když jsi úkol nesplnil, myslím si, že se vůbec nemáš za co stydět," řekl přátelsky, „odvedl jsi kus poctivé práce!" Lumír se přidal rovněž v utěšitelském tónu: „Byl to bojovný výkon s řadou nepřesností v obraně, ve středu pole i v zakončení, ale pořád jsi celkem perspektivní. Příští sezona bude lepší, uvidíš." „Já bych zvlášť zdůraznil," přidal se Petr, „že jsem ti moc zavázanej za tvoji šumavskou volbu. Že sis tam dobrovolně vybral robota, kterej se mi taky líbil, a že na mě zbyla Alice, která mi to, hoši moji zlatý, dělá takovým způsobem, že… No prostě znáte to…"
Uvědomil jsem si, že Petrovi se to vlastně povedlo. Blanku odstěhoval k pokérkované holohlavé gorile a nastěhoval si k sobě Alici. Moc jsem mu to přál. Stal se z něho úplně jiný člověk. Živý důkaz, že zkrátka žena, která se nebrání orálnímu sexu, vždycky do chlapa vžene kus sebevědomí a radosti ze života. A Petrovi bylo obojího již sakra zapotřebí.
Napiš román o střepech!
„A co ta knížka?" zarýpal si Jirka. Mávl jsem rukou. „Přece máš nasbíráno!" nenechal se odbýt. „Vždyť jsou to samý střepy, hromádka střepů! Romány se píšou o lásce!" řekl jsem. „Těch je dost! Tak napiš román o střepech!" „A koho to bude zajímat? To chce pořádnej příběh, vztah, nějakej ponor. Vždyť já ty holky ani nepoznal. Vlastně ani pořádně nevím, co jsou zač."
A co kluci? Jaké to bylo u nich?
Výroční zprávy ostatních kluků byly stručné. U Jirky a Lumíra sem tam nějaký ten bordel zadarmo a doma uvařeno, uklizeno. Přes veškeré parciální reklamace měli oba doma skutečně pohodové a navíc poměrně odolné manželky. Petr žil v líbánkách, ale to si chlapi zase tak detailně nepopisují. Probrali jsme ještě pár zásadních politických a sportovních událostí, popřáli si hezké svátky a v relativně zachovalém stavu se odebrali ke svým domovům.
Vánoční rozjímání
Zastavil jsem se v baru Repete kousek od mého domu. Ještě se mi nechtělo do prázdného bytu. Nechtělo se mi vlastně vůbec nic. Objednal jsem si lahev vína. Věděl jsem, že trochu riskuji a že mi víno v kombinaci s pivem nemusí udělat dobře, ale pít po kvalitní tankové plzni jakékoli jiné pivo jsem nemohl. Zítra je Štědrý den.
Vánoce jsem miloval jako dítě i jako dospělý „táta od rodiny". Ty svátky znamenaly jakési automatické rodinné příměří, kdy jsem byl doma a jen doma, a tedy pod kontrolou, kdy jsem v doprovodu eskorty dětí šel koupit ryby a pak ty ryby pustil do vany pro dětskou potěchu a radost a pak je nerad pozabíjel a s úlevou předal manželce. A pustil se do bramborového salátu tak, jako ho dělával můj otec. Do vánočního salátu se nesměl dávat žádný salám či uzenina, zelenina se nekupovala v hotové směsi, ale vařila a krájela na kostičky a salát se dochucoval sardelovou pastou a dělal se ve velkém množství. A já jsem ho pak jedl až do silvestra.
Byl jsem vděčný, že si manželka vzala české Vánoce za své. Na sníh si poprvé sáhla ve dvaceti, do té doby znala tyto svátky jen z překladů francouzských knih, aniž by cokoli tušila o jejich české podobě. Sama měla ty pravé „Vánoce" na konci lunárního roku, kdy odlétala přes Paříž a Dubaj daleko na východ, tam, kde v tento svátek jedí slané zelené koláče z lepkavé rýže plněné fazolemi a vepřovým masem, zabalené do velkých zelených listů a převázané bambusovými třískami. Tam, kde se na domácí oltáříčky s fotografiemi zesnulých předků, vonnými tyčinkami a umělými květinami pokládá přesně pět druhů čerstvého ovoce…
Hrůza a děs posledních Vánoc
Poslední dva roky bych Vánoce nejraději škrtl a vypustil ze života. Vlastně jsem si je ani nedokázal bez rodiny představit a strávil jsem je dobrovolně sám. Mamince jsem lhal, že mám s kým být. Jakkoli bych byl u stolu, kam zasedá s rodinou mé sestry, upřímně vítán, ačkoli se máme rádi a navštěvujeme se, na Štědrý den bych si tam připadal nějak nepatřičně.
V porozvodovém období jsem se nejprve snažil vsugerovat si, že žádné Vánoce nejsou. Žádné výzdoby, žádný stromek. A pracovat. Dělat cokoli, co s těmito svátky nemá vůbec nic společného. Až když na Štědrý den dopoledne přilétla Gábinka nebo Simča popřát, a výměnou za rychlé pomilování jsem obdržel krabičku cukroví ukradeného z jejich rodinných stolů, uvědomil jsem si při pochrupávání těch sladkostí, že už jsou opravdu zase Vánoce. A večer jsem seděl a nebyl schopen dělat vůbec nic a myslel na to, jak kousek za Prahou sedí u vánočního stolu má bývalá žena a děti. Vlastně jsem tam byl stále s nimi.
Minulý Štědrý den mne vlastně pozvala také Renata. Ne k sobě, ale dokonce k její mamince. Že by měla radost. To jsem s poděkováním odmítl, protože návštěva u maminky je zavazující, natož o Štědrém dnu. A taky jsem věděl, že s Renatou by ty svátky nebyly ani šťastné, a už vůbec ne veselé…
Vánoční příměří se nekoná
V období Vánoc bývalá manželka standardně neodpovídala na e-maily a nebrala telefon. Děti mi do telefonu říkaly, že by chtěly přijít, ale bez souhlasu mamky nemohou.
„Vždyť víš, jakej udělá čurbes, když ji neposlechneš. Musíme se domluvit na jindy, až budu mít školu a budu moct říct, že jdu za kámošem," řekl mi Honzík. Dceru jsem neviděl víc než půl roku. Měla z maminky ještě větší vítr. Prostě i děti byly žárlivě střeženy a rozvodový rozsudek byl mojí bývalou ženou chápán jako vyvlastňovací dekret, kterým mi měly být vlastní děti vymazány z mého života. Nejsem z těch otců, kteří si pro děti chodí s policajty. Odnesly by to především ony.
Skončilo období, kdy alespoň na Vánoce vládlo příměří. „Tatínek odešel, protože měl určitě někde nějakou ženskou," říkalo se. Děti věděly, že to není pravda, ale raději mamince vše odkývaly, aby měly doma klid. Věděly, kdo tatínkovi balil kufr. A možná, narozdíl od své matky, už tenkrát tušily, že bude-li tatínek nazýván donekonečna kurevníkem, jednou s tím permanentně sbalovaným kufrem skutečně odejde a už se nevrátí.
Sedím tu sám...
Chtěl jsem se opít a spát dva dny. Zaspat ten Štědrý den. Ale nešlo to. Víno mi drhlo v krku. „Tak dneska sám?" položil mi barman zbytečnou otázku a vyměnil mi popelník. Přikývl jsem.
Za poslední rok jsem u tohoto baru seděl snad s deseti, snad s patnácti ženami. Možná mě tu měli za gigola nebo sňatkového podvodníka. Nebyl jsem zvyklý si povídat s barmany a barmankami. Když jsem šel do hospody nebo baru sám, chtěl jsem mít klid. Vadilo mi, když si někdo přisedl a chtěl jen tak nezávazně žvatlat.
Alkohol mi někdy pomohl srovnat si věci v hlavě, jindy přinesl nápad. Nikdy jsem ale nebyl schopen s alkoholem v krvi cokoli slušného napsat. Doma jsem alkohol nepil. Jen když někdo přišel nebo když jsem čekal na někoho, kdo nešel a nešel, i když přijít měl. A to byla vlastně jenom Beáta.
Poslední příležitost nezůstat sám
Povšiml jsem si, že u jednoho stolku na konci baru sedí dvě mladé ženy. Obě byly hezké. Jedna z nich se po mně několikrát podívala. Nepochybně byly svobodné nebo rozvedené, všechny ostatní v tuto chvíli vytahují z trouby poslední plechy s cukrovím. Třeba ty dvě udělaly poslední pokus, aby měly s kým strávit Štědrý den.
Uvědomil jsem si, že nemám ani chuť, ani sílu něco vymýšlet. Lahev jsem nedopil. Zaplatil jsem, personálu popřál hezké svátky a odporoučel se.
Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?
Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.
