Jsi nejlepší chlap, jakého jsem potkala. Rozvádím se!
Jsi opravdu, ale opravdu moc fajn! Nevím tedy, jak to máte vy, ale já, když slyším tuhle větu, nevybaví se mi nic jiného, než jak se někoho zbavuju, nebo jak se někdo zbavuje mě.
Jsi opravdu, ale opravdu moc fajn! Nevím tedy, jak to máte Vy, ale já když slyším tuhle větu, nevybaví se mi nic jiného, než jak se někoho zbavuju, nebo jak se někdo zbavuje mě.
Ani jedno, ani to druhé není tedy nic moc. Kdyby to neznělo tak funebrácky, řekl bych, že je to v duchu sloganu „o mrtvých jen dobře". Samozřejmě nemyslím ty skutečně mrtvé, jen ty, kteří se neuchytili v srdci svého partnerského protějšku natolik, aby tam mohli zůstat. A na svoji „poslední cestu" dostanou ... pochvalu!
Jsi nejlepší chlap, jakého jsem potkala!
Ne že bych párkrát sám taky nedostal pěkný kopačky, ale o cizím neštěstí se přece jen píše líp. Tak naposledy jsem si tuto zákonitost uvědomil, když mne pozval urgentně na pivo můj kamarád Michal. Musím uznat, že nevypadal dobře. K pivu objednal panáky, a to tedy běžně nedělal.
„Tak si představ, Honzo, že mi Jitka řekla, že jsem nejlepší chlap, jakého v životě potkala," podělil se se mnou o pochvalu od manželky. Samozřejmě mi to bylo trochu podezřelé, protože po patnácti letech manželství se takto oslavné věty zpravidla denně nepronášejí. Ale reagoval jsem bezelstně: „No tak vidíš, Míšo, jak ses vypracoval!"
„Taky mi řekla, že na mě byl vždycky spoleh, že si váží toho, že jí pomáhám s dětmi a že jsem na ní hodnej," pokračoval Michal ve výčtu pochval.
„No super, to ti jednou dá vytesat na pomník!"
Nenapadlo mne říct nic chytřejšího.
„Hm. Tak už dala. Už ho má pro mě hotovej!" vykřikl Michal. „Oznámila mi, že se budeme rozvádět. Že má jinýho chlapa a že se s tím nedá nic dělat."
„Jak to?" naštval jsem se solidárně. „Tak tomu kreténovi snad rozmlátíš tlamu, ne?"
„No to právě asi ne. Protože Jitunka mi řekla, že očekává, že pro ni budu mít dostatek pochopení. Tak už si ten pomník nebudu kazit," hodil se sebe Michal panáka a objednal si dalšího.
Před zakopáním pochválit!
I tak by se tenhle článek mohl jmenovat. Někdy si říkám, jestli to neřeší nejlépe ti, kteří se před rozchodem poperou, poškrábou a vynadají si do hajzlů, děvek a sviní, neb tito odcházejí rázně a nevratně, s pocitem zloby, nenávisti, a často i s útěchou poctivě vykonané vendety. Ale co my ostatní, kteří se taky rozcházíme a rozvádíme, ovšem chceme to provést „na úrovni". Když už jsme tedy jako homo sapiens. Neumíme se dostatečně nenávidět, abychom si dali pár facek, ale neumíme si ani na rovinu sdělit, že to nejde a proč to nejde, abychom se z toho třeba nějak poučili pro další vztah.
Třeba taková intelektuálka, když se mě chce zbavit...
...mi prostě neřekne, abych šel do háje, protože jsem pro ní starej, nebo se jí málo věnuju, nebo dostatečně nepokrývám její mandatorní výdaje. Ona mi řekne, že se nejspíše „rozcházejí naše existenciality". Ale než se sbalí, vychválí mě do nebes za spoustu mých bohulibých vlastností a skutků. A když se chci já zbavit jiné intelektuálky, samozřejmě jí neřeknu, že je hysterická koza, se kterou bych se klidu dočkal až v hrobě, ale nejspíše pronesu něco na způsob, že zřejmě máme „jiný způsob vztahovosti". A jistěže ji taky vychválím za všechno, na co si jen vzpomenu. Jiní lidé to řeší tím, že pronášejí věty ve smyslu: „Prostě to není úplně ono." „Cítím to tak nějak jinak." „Náš vztah mě nenaplňuje." A opět opouštěného partnera vychválí a … zmatou! Proč?
Proč mě opouštíš, když jsem tak fajn?
Výsledkem je jen to, že předrozchodově vychválený jedinec nepochopí (protože nechce), že ta pochvala byla jen takovým posledním pomazáním, anestetikem, aby to prostě tolik nebolelo, a začne se domáhat přecenění negativ, reparátů, prostě návratu. Požaduje další a další odůvodnění „rozsudku" a vznáší nároky na odvolání. Jako by nestačilo prosté sdělení, že nás někdo nechce. Kdyby nebyl můj kamarád Michal rozumný, jistě by vznesl kardinální dotaz: „A proč mě chceš opustit, když jsem nejlepší chlap, jakého jsi v životě potkala?"
Nechci naštvat nějakého Japonce, tedy pokud by se našel takový, který by četl tento článek, protože nevím, jestli si to pamatuju přesně. Ale kdosi mi kdysi vyprávěl, že když se někdo chce s někým v Japonsku rozejít, řekne jen jedno slovo. Myslím, že to slovo bylo „promiň". A tím je hotovo. Údajně proti tomu slovu není odvolání, nedá se reklamovat, přijímá se mlčky a s pokorou. Je-li tomu tak, možná bychom se od těch Japonců měli co učit…
Zajímají vás další Honzovy příběhy, názory, postřehy?
Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měl zajímat úspěšný humoristický román Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu" i jeho volné pokračování s názvem „Jak jsem (ne)našel ženu", které se právě chystá k vydání. Obě knihy si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám je rád zašle i s věnováním.
A jak to máte vy? Perete se před rozchodem, nebo útěšně chválíte? Napište o tom do diskuze!
--------------------------------------------------------------------------------
Kdy zajít do manželské poradny?