Něco nebo někoho odmítnout je třeba každý den procvičovat. Ale pozor! Je to jeden z nejnáročnějších fitness tréninků na světě. Své o tom ví lektorka emoční inteligence Jitka Ševčíková.

Jsem chronický neumětel v odmítání kohokoliv a čehokoliv. Jak na sobě zapracovat?

Začala bych s tréninkem odmítání u sebe. To bývá zpravidla nejtěžší ve zdánlivě banálních situacích jako odolat výhodné slevě v obchodě. Blikne nám obálka v mailu a my máme zrovna rozdělanou jinou práci, a hned se podíváme, co to přišlo… zkontrolovat lajky na Facebooku, jít si do ledničky pro druhou (třetí, pátou, poslední…) porci zmrzliny? Z načatého sáčku mandlí si nevzít jen pět, ale sníst ho celý? Kolikrát denně nedokážeme odolat nutkáním, kolikrát denně neřekneme NE, přestože vnitřně cítíme, že právě toto je ten základní trénink? Trénink vůle je (po)citová posilovna. Takže je nutné začít u sebe. Znamená to vždy zpomalit, nebo se úplně zastavit a zeptat se ANO, nebo NE? Opravdu NE? Tak prostě NE.

Druhý level je odmítání cizích lidí: "Té šunky je 18 dkg, mohu to nechat?" NE. Chtěli jsme přece patnáct. Ale což, naše ústa už říkají ano, i když vnitřně jsem trochu na rozpacích, když jí řeknu, že jsem chtěla 15 dkg, nebude se na mě dívat divně? Tak ať. Další výborná posilovna. Nechcete přispět na opuštěné pejsky? Jasně že nechci! Dva mám doma, sbírám starý papír a oblečení po dětech dávám sousedce. A tu se najednou přistihuji, jak vyndávám dvacku a kupuji si jakéhosi plyšáčka… zase mě dostali. Výhodná akce kosmetické značky, koupíte-li si dva produkty, máte tuto krásnou toaletní taštičku k tomu zdarma… "Ta polévka je studená, pane vrchní. Ne, opravdu ji jíst nebudu." Odmítání cizímu člověku (číšníkovi, prodavačce, známému…) je už vyšší liga. Co si o mně pomyslí? Neplivnou mi do kávy?

A nejvyšší meta v odmítání jsou naši nejbližší: děti, partner, pes, maminka, dědeček, kamarádky, kluci z volejbalu. To už je skutečně maturita, ne-li státnice v odmítání. Obzvlášť máme-li k nim citové pouto skutečné pevné a jsme na nich (jakkoli – nejen emocionálně, ale třeba i materiálně nebo časově) závislí. Babička nám například hlídá dítě, kamarádka zalévá kytky v době dovolené, partner by mi snesl modré z nebe. Ale i těm je potřeba někdy říci jasné laskavé NE. Například když nemám čas, chuť, energii, nebo prostě jen NECHCI.

Nejdražší ingrediencí je čas, říká majitelka první niche parfumerie v Česku, Ivana Rudićová

Krása

Jak dokázat nedělat výjimky? Příklad: Řeknu si, že už nebudu brát další práci, protože na ni nemám kapacitu. Ale blízká kamarádka mě požádá o službu... a já nedokážu odmítnout, protože je to TA kamarádka, která by pro mě skočila do ohně... ale pak přijde další... U cizích to jde lépe.

Tady nejde o to, NEDĚLAT výjimky. Klidně je dělejte. Není to o tom, odmítat a priori. Je to o odmítnutí ve chvíli, kdy odmítnout chci a potřebuji. Nemusím být "věčný přikyvovač", který vše odkývá, všem vždy vyjde vstříc i za cenu vlastního popření. Stejně nemusím být věčný "negáč", který je proti všemu. Důležité je projít si ten pocit, zda momentálně chci, anebo momentálně nechci. Buďte upřímní k sobě i k ostatním.

Jak říct NE a posléze sám sebe nezpochybňovat? 

Říkejme jasné ANO, jasné NE. Bez "možná, snad", pokud už vnitřně víme. Přímá komunikace (férové jednání) eliminuje domněnky z druhé strany a šetří čas i energii oběma stranám. Posiluje naši schopnost vyjádřit vlastní názor. To je ta nejlepší posilovna. Mentální, verbální i neverbální. Říci jasné ANO i jasné NE, pevným hlasem a laskavým pohledem, je skutečně diplomatické umění. Laskavé NE se dá mnoha opakováními nacvičit. Nám to posiluje sebevědomí a v druhých lidem posiluje mínění, že jsme féroví hráči. Vědí, na čem s námi jsou, a přestávají se bát nejistoty, změny a nepřijetí. Vždy jasně a napřímo řekněte, co cítíte, zda ano, nebo ne, případně že potřebujete čas na rozmyšlenou. Máte na něj právo.

Pokud však už vnitřně víte, nemlžte. Nepodceňujte sebe, ani druhé. Takové to vyčítání: "No co jsem tak od tebe (od sebe) mohla čekat…" Je potřeba ubezpečit druhého, že neodmítáte jeho jako člověka, ale jen jeho požadavek (na práci přesčas, hlídání dětí, zalévání kytek, venčení psa, práci navíc…). Můžete říct svůj důvod, proč NE, ale nemusíte. Rozhodně se za své NE neomlouvejte. Máte na ně právo. Stejně jako máte právo změnit názor. Ovšem s rozmyslem a pečlivou úvahou. Znovu se vracím k otázce: "Jak to cítím?" Tento pocit je důležitý, ne argumenty. Mozek nám totiž vždy vymyslí deset pro a deset proti, pokud se o to budeme chvíli snažit.

Na čem se říkat NE nejlíp učí?

Nevím, zda existuje nějaký univerzální recept. Pro každého je to asi individuální. Znovu bych asi podotkla, že začít člověk musí u sebe. Přestat sebou manipulovat, nutit se do situací, kdy vnitřně nechce a mozek velí opak. Například: "Musím umýt okna." (Přestože mě škrábe v krku, nebo prostě okna mýt nechci). "Měla bych jít s kamarádkou na kávu." "Musím mu přece vyhovět." "Musím" je obrovský tlak.

Učím lidi říkat jasné laskavé NE věcem, lidem i činnostem, které ve svém životě mít nechceme. Často míváme při odmítání pocit viny. Přece nás učili, že musíme všem vyjít vstříc. Laskavému odmítání nás neučili. Už v dětství nás maminka kárala: "Půjč mu tu lopatičku, jsi přece hodná holčička." A my jsme tu lopatičku půjčili, přestože vnitřně v nás to křičelo NE. Jsme přece hodné děti a musíme vyhovět. Tím se ale v našem mozku vytvořil jakýsi precedens. Pak se jasné a laskavé NE učíme na drahých seminářích. Nenaučili jsme se to v mateřské škole.

Jak si neujíždět na NE a říkat i ANO?  

Je to pořád ten stejný princip. Je potřeba jít z podvědomých automatických reakcí do VĚDOMÝCH. Tedy zastavit se, prodýchat se, rozmyslet se, vše procítit. V době zrychlujícího se světa chceme všechno hned. I rychlé odpovědi ANO nebo NE. Buďme trochu hraví, dejme si čas na rozmyšlenou, když to jde. I pár vteřin.

Bojíme se, že svým rozhodnutím NE zkomplikujeme druhému život. Jsme zmítání obavami, strachy, pocity úzkosti… z nepřijetí, z toho, že nás druhý taky odmítne, že nám to oplatí. Někdy jsou tam i prvky zištnosti (Co když i já od něho budu někdy něco potřebovat?). Míváme výčitky svědomí, bojíme se odsouzení. Naše odpověď ANO/NE plyne i z obavy o ztrátu lásky druhého člověka. (Například říkáme ANO milování, když se nám do milování nechce.) Nebo říkáme NE, když chceme druhého "potrestat" a lásku mu odepřít. Uvědomme si, že nejsme zodpovědni za nespokojenost druhého člověka. Pokud budeme sami spokojeni se sebou, se svými rozhodnutími, budeme féroví i k sobě. A to je úplně nejvíc. Ať už je to ANO, nebo NE.