Jak ho přimět ke svatbě
Ať jsou dnešní slečny jakkoli moderní, při zmínce o bílé vlečce, snubním prstýnku a manželské lásce až za hrob se dojetí ubrání jen málokterá…
Ať jsou dnešní slečny jakkoli moderní, při zmínce o bílé vlečce, snubním prstýnku a manželské lásce až za hrob se dojetí ubrání jen málokterá…
„Ženská, která se nechce vdávat, je blázen! Sňatek je pro ni pojistka, že starostí o domácnost a děti nepřijde o všechno, pokud ji muž někdy opustí!" Takový byl názor našich maminek. A dodnes v nás nějak přetrvává. Proč tomu tak je? A je to vůbec dobře? Má se žena za každou cenu snažit přimět stálého partnera ke svatbě? A proč se mnoho mužů chomoutu tak urputně brání?
Rituály určují běh života
„Mnoho mladých párů se domnívá, že svatba je jen formalita a že na lásku není žádný úřední dokument zapotřebí. Jenže… já bych si tím na jejich místě nebyla tak jistá," krčí rameny pražská psycholožka Vlasta Svobodová. „Moderní doba čím dál víc odstraňuje někdejší zásadní rituály, ať už jsou to svatby, křtiny nebo pohřby. Je to škoda, protože se tím nevědomky ochuzujeme o životní milníky, které dávají naší cestě potřebný rozměr a řád. I když řeknete své ano třeba jen před paní z národního výboru, která pro vás nepředstavuje žádnou morální či jinou autoritu, je to závazné daleko víc, než když si vyměníte jen prstýnky z trávy. Třeba vám jednou tento právně závazný fakt pomůže překonat krizové období. Sbalit kufry, když mě nic neváže, je přece jen o hodně snadnější - a mohlo by vás to pak mrzet."
Přesto u mužů dodnes přetrvává ohledně svatby jakási atavistická obezřetnost. Jejich pohodlnost se brání oficiálnímu vztahu a odpovědnosti z něj plynoucí. Manželství představuje závazek, který podvědomě leká, zatímco ženy odpovědné za děti ho naopak vyžadují.
Vyvařuji a toleruji
Třeba produkční Johanka… Přestože je to žena veskrze moderní, která se dokáže sama velmi dobře uživit, patří k té části žen, která má jasno: chce blýskat zlatým prstýnkem a být oficiálně vdaná. Už jí minulo třicet a ráda by nejen miminko a tátu k němu, ale také alespoň zdánlivou jistotu, že založená rodina vydrží pohromadě.
A tak naprosto cíleně zvolila osvědčenou taktiku „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají". „Včera se zasekl v hospodě s kamarády, přišel až někdy k ránu načichlý kouřem, svalil se do čerstvě povlečené postele v tílku, které měl předtím celý den na sobě, a začal chrápat, ani mi nedal pusu na dobrou noc," popisuje. „A co já na to? Ráno jsem ho politovala, že ho bolí hlavička, uvařila mu česnečku a zeptala se, co by rád k večeři. Když poněkud zaskočeně přiznal, že sekanou, posháněla jsem na internetu nejlepší recept, utekla dřív z práce, nakoupila a napekla dřív, než přišel z práce…"
Nejdřív nechtěl on, teď už nechci já…
„No tak to má tedy svatou trpělivost a bude toho nejspíš hodně litovat, až si ten její mužský zvykne. Nebo ho to bude muset horko těžko odnaučovat," krčí rameny její kolegyně z produkce Vlaďka. Zkušená, rozvedená, s odrostlými dětmi a přítelem, kterého má upřímně ráda. Ale domů by si ho už nepustila.
„Když jsme se seznámili, byla jsem do něj bláznivě zamilovaná. Zbožňovala jsem i zvuk jeho zubního kartáčku ráno v koupelně. Toužila jsem se probouzet v jeho náruči, dýchat stejný vzduch… Jenže on se bál, že by všechny ty úžasné věci mezi námi úřední papír zkazil. Několik dlouhých let mě to strašně mrzelo. Pak jsem si však na pohodlí spojené se samostatností zvykla. Když nemám chuť, nevařím. Po ránu běhám po bytě v pohodlném vytahaném starém tílku, ze kterého mi kouká půlka zadku, a neřeším, jestli tím pohled na mě zevšední. Když chci být sama, prostě zamknu dveře zevnitř. Dokud jsem nenápadně naléhala,
přítel se jen smál. Jenže minul bod zlomu a já nemám už tu potřebu. Netoužím po něm utírat zastříkané umyvadlo, žehlit košile a obden myslet na to, co dobrého udělat k večeři. Vím, že teď by se ke mně rád nastěhoval, ale já už si to neumím představit."
