Už ani nevím, jestli jsme někdy měli období, kdy bychom se vůbec nehádali. Možná měsíc nebo dva na začátku. Než jsme se poznali, oťukali a přestali se vzájemně slepě uctívat. Pak už jsme si postupně začali dovolovat s druhým nesouhlasit a říct to nahlas.

Po pár měsících chození to vypadalo, že se prostě musíme každou chvíli rozejít. Nikdo našemu vztahu nedával sebemenší naději, protože neuplynul den, kdy bychom neměli alespoň jednu menší neshodu. A zhruba tak jednou týdně pravidelně přicházela (a vlastně přichází dodnes) jedna velká scéna.

Scéna, která začala kvůli naprosté banalitě, ale skončila půldenní nenávistí a nekomunikací. Ze začátku to vlastně nebyl jen půl den, ale možná i celý den nebo dva. Ještě jsme totiž ty hádky neuměli zvládat.

Mlčet neumíme

Dnes už víme, že hádky jsou prostě náš způsob jednání a fungování. Naučili jsme se s nimi žít, a alespoň minimálně je ovládat. Samozřejmě když vás něco naštve, nebo vám něco vadí, nelze si říct: "Kašli na to a mlč!" Ale když už neumíme mlčet, umíme si věci vyčítat nebo s druhým nesouhlasit tak, abychom na něj nebyli zlí.

Zkrátka se rychle pohádáme, za chvíli nás to přestane bavit a jdeme dál, jakoby se nic nestalo. Naopak jsme na sebe pak ještě milejší, protože si asi chceme tu hádku vynahradit.

Dnes jsme spolu už pět let a známe se dokonale. Víme, co nás rozhodí, víme, na jakých místech lze s největší pravděpodobností očekávat hádku. Třeba návštěva nákupního centra se bez ní nikdy neobejde.

Hádky jsou naše výhoda

Ale vlastně mi to vůbec nevadí. Pohádáme se, přítel zaleze do kavárny a já si v klidu můžu obejít všechny obchody, do kterých bych s ním nikdy jít nemohla.

Hádky většinou s jistotu přijdou v sobotu ráno, když vstáváme a vymýšlíme, co podnikneme o víkendu. To většinou bývá jedna z těch větších scén, protože to, co vymyslím já, snad ještě nikdy neprošlo, takže už mám pocit, že mi to dělá naschvál.

Nicméně taková sobotní hádka má tu výhodu, že než se zase usmíříme a vymyslíme nějaký kompromis, jdeme si každý po svých a stihneme tak uklidit celou domácnost. No řekněte, není to idylka?

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE! >>

Někdy se kvůli nějaké malichernosti, která se třeba ani nemusí týkat nás dvou, ale třeba politiky, pohádáme i odpoledne, když přijdeme z práce. Někdy, abychom hádku ukončili, sbalíme si věci na cvičení (on na plavání) a jdeme sportovat. Takže se vlastně díky hádkám udržujeme ve formě.

Naučili jsme se to brát jako zcela běžnou věc, ne jako problém, s nímž se nedá žít, nebo který je třeba ustavičně řešit. Vždyť venku také pořád jen nesvítí sluníčko, ale občas i prší nebo padají kroupy, a nikdo se kvůli tomu nehroutí. Úplně stejně normální je tedy i náš vztah.

A po všech těch bouřkách si navíc toho sluníčka mnohem víc vážíme...

Co si o tom myslíte vy?

Umíte si představit, že by váš vztah dobře fungoval, i kdyby ho každý den "kořenily" hádky? A jak často se vlastně s partnerem hádáte vy?

Podobný příběh bude již zítra tématem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1. 

Foto: Žena

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Neberte si mobil do postele, budete tam ve třech!

Bývalá vašeho partnera: Jak moc je nebezpečná?

Sebeláska? Nic špatného na ní není

--------------------------------------------------------------------------------

Jak na partnerské vztahy?