Velkou část naší redakce tvoří tatínkovy holčičky. Každá z nich se proto rozhodla, že využije tuto cestu a vzkáže tátům něco, co se obvykle moc neříká.

Chcete se přidat? Napište vzkazy pro své táty dolů do komentářů. Nejzajímavější zveřejníme a i vy tak budete mít šanci tátovi poslat virtuální vzkaz.

Anna Nosková:

"Můj táta není úplně klasický český táta své generace: Ačkoliv si vzal mámu ve dvaceti (jako skoro každý v té době) a dodnes jsou spolu (docela vzácnost), jinak spíš připomíná prvorepublikového gentlemana. Až na to, že kromě právnické kariéry vaří, miluje umění a módu. Moje nejhezčí vzpomínka na něj je každý den, protože mě nehodnotí ani nekritizuje. Vyprávíme si, co zajímavého jsme zažili, co se chystáme vařit nebo jakou výstavu je třeba vidět.

K mým klukům byl vždycky přátelský, ačkoliv oni ho často právem vnímali jako nedostižný vzor. Až můj současný partner se z tátova stínu vymanil, v lecčems se podobají, ale také liší, což je zdravé pro všechny."

Veronika Vlachová:

"Byla jsem na vrcholu puberty, když jsem svého otce považovala za nejprapodivnějšího chlapa na světě. Hrála jsem tehdy v kapele, ráda chodila do klubů, pila pivo a zkoušela své první cigarety. A když náš tehdejší kapelník rozhodl, že s námi bude hrát i můj táta, protože ovládal trombón jako nikdo ze známých široko daleko, šla jsem do mdlob. Jenže po pár zkouškách se ukázalo, že i v tom podivínovi, za kterého jsem ho celou dobu měla, je ukrytý malý rebel a chápající kamarád.

Dodnes ráda vzpomínám na naše důvěrné hovory nad pivem po zkouškách s kapelou nebo sdílenou nervozitu před samotným vystoupením, které nás sblížily a prolomily bariéry mého pubertálního věku. Proto díky, tati, za to, žes dokázal odhodit svou rodičovskou masku plnou výchovných rad a varování a ukázal mi pro mě přijatelnější výchovnou cestu přátelského pochopení, které teď předávám dál svým vlastním dětem."

Zdenka Tomis:

"Hodně dlouhou dobu jsem si to neuvědomovala, ale dnes bezpečně vím, že jestli mě někdo miluje naprosto čistou láskou (a já jeho), je to můj táta. Taťka. Přitom to bylo vždycky tak jasné. Když mě mamka posílala nakoupit, vždycky jsem tátovi něco přinesla. Jednou jsem mu chtěla koupit nanuka, a až doma jsem zjistila, že mi prodavačka místo vanilkového dala jahodový. Ale taťka jí jenom vanilkovou zmrzlinu. Taková tragédie! Rozbrečela jsem se, přestože táta hrdinně ten růžový sliz jedl.

Vždycky jsem všude chtěla chodit s ním, nemohla jsem se dočkat, až se vrátí z práce domů. Pamatuju si, jak mě i jako malou dojalo, když mi táta odněkud z Německa, kde byl pracovně, poslal domů pohled. Jen mně! A podepsal se táta. Nejvíc.

Později mi mí kluci, když jsem je brala k nám domů, říkali: 'Víš, že se táta vždycky úplně rozzáří, když tě vidí?' Nosím jeho fotku pořád u sebe. Vypadá jako Charles Bronson a je nejhezčí taťka na světě. Ani to neví. Já naopak už vím, jak strašně nefér to bylo kvůli mamce. Muselo jí to být líto. Promiň, mami. A díky vám oběma."

Terezie Kovalová:

"Ahoj Táto, tady je tvoje dcera, Vevera. Poslyš, on je prý den otců. Stejně mě mrzí, že se to neslaví o chloupek víc. Já vím, máma dá život, stará se, je prostě nejlepší (to ty jsi mami), ale táto, bez tebe, co já bych dělala? Kdo by mi četl Alenku v říši divů a dělal různé hlasy a recitoval Žvahlava? Kdo by mi hrál Šípkovou růženku na kytaru a posílal mě do říše snů? Kdo by mě škrábal fousama a dělal se mnou Sumo?  Kdo by se mnou debatoval o věcech, které nerada říkám všem okolo, jen tobě? Bez tebe táto, bych nebyla tím, kým jsem dnes.

Pamatuješ si, jak když jsem byla menší, měla jsem noční můru, že vás někdo zabil (trochu brutální, já vím)? Ty asi ne, ale já jo. Strašně jsem to prožívala, protože to byl první moment, kdy mi můj mozek naznačil, že jednoho dne tu nebudete. A prožívám to dodnes, když koukám na filmy, kdy holčičky ztrácejí svoje rodiče a tatínky a slzím až běda. Jsem to ale depresivní kvítko co. To filozofování mám po tobě, ostatně, jak rád tvrdíš všechny špatné vlastnosti mám po tobě. Nevím, jestli jsou všechny špatné, upřímně o tom pochybuju. Vždyť i ty špatné mají svoje kouzlo, ikdyž se nad tím vztekám já, máma, kdokoliv. Protože není špatných vlastností bez dobrých, není smíchu bez pláče. Domnívám se, že to po tobě jsem zdědila takovou přirozenou bipolaritu, kdy z momentu na moment propadám na dno či skáču po vrcholcích. Neříkej, že to neznáš, že se taky nepropadáš do svojí hlavy a řešíš někde vzadu všechno. Rádi si přemýšlíme, rádi si plujeme na myšlenkách. Možná i proto jsem ti tak šťastně a dobrovolně sedla na lep se všema knihama, hudbou a filmy, které jsi do mě tlačil ještě v době, kdy jsem z toho nemohla mít rozum. Asi jsem někde uvnitř věděla, že to všechno tu moji šílenou emo stránku bude rozvíjet ještě dál. Bude mě to nutit přemýšlet, hledat další věci, které mě budou nutit se rozvíjet. A taky mě to bude nutit brečet, prožívat životy druhých za plentou, bude mi to tříbit názory a ždímat sebe a svoje hranice na maximum. 

Tati, poslyš, vydrž tady ještě chvíli jo? Potřebuju tě, i když jsem už dospělá. Potřebuju naše telefonáty každý den, kdy si říkáme, co jsme zažili, jak venčíme naše psy, jen tak, povídání o ničem a o všem. Slib mi to, prosím. Slib mi, že neodejdeš jen tak. Ikdyž vím, že tohle se slíbit nedá. Já ti na oplátku slíbím, že budu dál volat každý den, budu ti stále říkat, že nevypadáš blbě bez vlasů (protože najednou mám za tátu Bruce Willise, no kdo by to nechtěl?), slíbím ti, že se budu o sebe starat, protože vím, jak tě vytáčí, když neodpočívám, slibuju, že se budu dál rozvíjet, že budu dál pracovat, že toho prostě nenechám. Protože jsem Kovalová. Ty víš, co to znamená. A já už taky. Díky táto za vše."

Foto: archiv Terezie Kovalové