V létě jsem byla na pár dní v Telči. Hotel trochu neosobní, ale budiž. Důležité, že měl dobrou polohu, a tak byl člověk stále v centru dění. Co mě ale vážně zarazilo, byla snídaně. Ne, to jsem se špatně vyjádřila, snídaně byla výtečná, jen hosté jako duchové. Jak jinak nazvat to, že když jsem vkráčela ráno do jídelny a hlasitě pozdravila "dobré ráno", odpověď nepřišla. Jen od stolu vlevo jakési zamručení, ale to jsem za odpověď vážně nepovažovala.

A tak mi dovolte vrátit se zpět do dětských let, kdy pozdrav patřil k základům slušného chování. A doma (ale i ve škole) jsem byla nabádána, že by měl znít vždy zřetelně, přátelsky a vstřícně. Kdeže loňské sněhy jsou? Já zdravení za přežitek rozhodně nepovažuji. A už vůbec mi nejde o etiketu. Prostě to dobré ráno nebo dobrý den rozzáří třeba i pochmurný den. A tím nemyslím jenom déšť. Když jsem žila ve Švýcarsku, lidé se zdravili i na túře. Rozdíl byl jen v tom, v kterém kantonu jste se právě nacházeli. Připadá mi to hezké, vyjadřuje to "jsme na jedné lodi" neboli na jedné túře… A jestli pronesu dobrý den, Grüezi nebo Bonjour je přece jedno. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Ale tím nechci házet všechny do jednoho pytle. Jsou i lidé, kteří to cítí podobně jako já. A tak někdo při vstupu do vlaku pronese jako samozřejmost: "Dobrý den, máte tu volné místo?" Jiný ovšem beze slova dosedne na sedadlo a neřekne ani búúú… Promiňte, ale je to tak. Když už jsme u toho vlaku, tak někteří cestující mají ve zvyku obsadit hned dvě sedadla. Jedno sami sebou a druhé svou taškou, bundou nebo jiným zavazadlem. A zatímco ostatní cestující stojí, pan dotyčný / paní dotyčná googlují ve svém chytrém telefonu, kam zajít večer do kina nebo jestli jsou ke guláši vhodné houskové knedlíky… Že sedmdesátiletou paní možná bolí nohy, když se nemůže posadit, to v Googlu zřejmě nehledají a ani to tam možná není.

Ale zpátky k tomu zdravení. Jeden čas jsem pracovala v takzvaném "open spacu". A jak mě to maminka a škola naučila, každé ráno jsem zarputile pozdravila. Pěkně nahlas a radostně. No, odpovědí bylo pomálu. Ještě že jsem měla spojence. Nebo vlastně spojenkyni. Ta mě nezklamala nikdy a vesele odpovídala. Když onemocněla, tolik mi její odpověď chyběla, že jsem si v duchu odpovídala za ni.

Možná na to máte jiný náhled. Doba se změnila a já patřím do starého železa. Jenže, to už pak můžeme zrušit i další slovíčka, jako je prosím nebo děkuji. No, nevím. Já prostě na zdvořilosti lpím. Slušné chování (a pozdrav k tomu patří) chápu jako důkaz náklonnosti, úcty a respektu vůči ostatním. Prostě je to slušnost. A ta lidi sbližuje. Jen si vezměte třeba takové jazykové učebnice. Hned v úvodní lekci najdete pozdravy. To znamená, že slušnost a zdravení se v civilizované společnosti stále vyžaduje. Kdysi jsem byla s kamarádkou v Českém Krumlově. Ve stánku se suvenýry se na nás smála pohádková postavička s nápisem: "Dobrý den, zoubky ven." Hezké ne?

A tak mi dovolte na závěr zase jeden citát. Je od Arthura Schopenhauera a zní: "Zdvořilost dělá s lidmi totéž, co teplo s voskem."

Tak vám všem přeji hezký den a zoubky ven ☺

Vidíte to stejně? Nebo jinak?