Že prý abych předvedl nějakou ukázku z té mé nové knížky Jak jsem (ne)našel ženu, píší mi čtenářky a čtenáři. Ale ono to není jen tak. Ta předchozí knížka byla povídková a kašpařivá, tak to s těmi ukázkami bylo jednodušší.

Nová knížka je románová, a to je složitější. A taky toho nechci zas tak moc prozradit. Možná tedy tuhle kapitolku… A to ji ještě budu muset, tu kapitolku, trochu upravit a zkrátit a okomentovat, abych čtenáře uvedl do děje…

Má jediná osobní zkušenost s Moravankami

Možná si už jen tím samotným názvem kapitoly na sebe pletu bič v podobě čtenářského očekávání nějakého mohutnějšího uchopení Moravanek, Slezanek či představitelek dalších subkultur usazených na moravském území.

Jak moji čtenáři zaznamenali při četbě předchozí knihy Hledám štíhlou ženu, má jediná osobní zkušenost s Moravankami se projevila jejich jednočlenným zastoupením v osobě Majky, ano, té nepříliš vkusně oblečené diktátorky s neoholenýma nohama, která si naporoučela seznam propriet, které jsem jí musel koupit v nočním hypermarketu, než se mnou vlezla do postele, aby mi hned druhý den zakázala kouření a vyhotovila pro mne dlouhý seznam sebepolepšujících činností, které jsem měl začít bez prodlení vykonávat, abych si ji zasloužil. Tato jinak celkem pohledná a sexuálně vstřícná teroristka

Majka ale namouduši neměla být žádným zobecňujícím mustrem mého chápání „ženy z Moravy". Byla jen náhodnou příhodou, setkáním s jednou konkrétní ženou, které se jeden může jen pousmát na útěku, tedy nechce-li být lapen a drasticky polepšován. Bylo to setkání se ženou, která mohla klidně být Západočeškou, Dánkou či Mexičankou, neb teroristky fungující pod heslem Dám ti, ale budeš na slovo poslouchat! jistě produkují v dostatečné míře i ostatní světové oblasti.

Křivda a bezpráví na moravských ženách

Jenže „moje" Majka byla ausgerechnet z Moravy a mně hned po vydání knihy začaly z Moravy přicházet desítky osvětových, mírně varovných i výrazně výhrůžných e-mailů, že tedy ne, že takto moravská žena nevypadá a nekoná, že jsem se na moravských ženách dopustil křivdy, bezpráví a zločinu. U mnoha méně militantních e-mailů pak byly jako nezvratné důkazy připojeny fotografie vesměs velmi úhledných žen s hlaďounkými lýtky, vkusně oblečených (některé i do krojů), když nechyběly ani nabídky k osobní konfrontaci.

Výzvy a nabídky jsem si ukládal do složky Nevěsty z Moravy. Na tyto e-maily jsem tenkrát odpovídal podobným vysvětlením, jako jsem učinil zde (tedy že Majku nechápu jako jakýsi prototyp moravské ženy), které jsem doplnil slušným poděkováním a konstatováním, že kdybych nebyl zamilován do své Terezky, určitě bych moc rád osobní konfrontaci vykonal. A teď přišla vhodná příležitost.

Útěk před vzpomínkami na Terezku

Čtenářům této ukázky na tomto místě nutno sdělit, že Terezka je hlavní hrdinka té nové knížky, žena, do které se autor zamiloval jako blázen (jak jinak), ona se na něho vykašlala (jak jinak) a on se snažil na ní zapomenout (jak jinak). A tak si vzal tento opuštěný a nebohý autor k ruce složky, kam si dříve třídil své nápadnice, a přemýšlel, do které se tedy pustit v hledání nové lásky.

Jistěže jsem mohl v rámci útěku před vzpomínkami na Terezu volit jinou složku. Logisticky nejpřijatelnější se třeba jevily příslušnice složky Nevěsty z Prahy. To jistě. Já jsem však potřeboval utéct. Už jsem se viděl, jak se někde procházím s nějakou holkou z Prahy (po Praze, samozřejmě), a stejně budu všude očima hledat Terezu.

Kam ale utéct? Do ciziny? Ne, na Moravu!

Do složky České nevěsty z ciziny, která jistě zaručovala dostatečnou sanitární vzdálenost od Terezky, jsem neměl odvahu se pustit, ačkoli jsem měl pozvání od řady Češek ze tří kontinentů. Ale odleťte si do Irska, na Floridu nebo do Sydney na rande, setkejte se tam u kávy s někým, s kým si třeba vůbec nepadnete do oka, a leťte zase hezky pěkně zpátky domů.

To by se můj život a má kniha mohly podobat pilotnímu deníku, nad to by investice do letenek nepochybně znemožnily vydání knihy (víte, co stojí vydat si knihu?). A tak zvítězila představa, jak si pokuřuju na nějaké milé terásce nějakého milého, moravského venkovského domku (s bazénem) a zamyšleně hledím na vinohrad, kde pro mne má milá trhá hrozny, které mi již zpracované (je to jen fabulace!) přináší v oroseném džbánku, hladí mne po tváři trochu chladnou rukou (od toho džbánku) a ptá se, zda je všechno v pořádku, zda se mi celý den dobře přemýšlelo a nicnedělalo a zda si přeju sex a chutnou večeři, kdy a v jakém pořadí. A bylo rozhodnuto.

Trochu fanfarónsky jsem si vybral hned tucet nejhezčích Moravanek ze složky, oznámil jim, že už jsem zase singl a pozval je na víkend do Prahy (ty od Brna jsem tedy zval do Práglu). S jistou nadějí jsem na sobě pozoroval, že mi přece jen už trochu odtrnulo, že už snad budu zase nějak dobyvatelsky fukční. Začal jsem se těšit na ty víkendy strávené s těmito hladkolýtkými, štíhlými a milými krasavicemi, a byl jsem odhodlán v nich pokračovat tak dlouho, až si s jednou z nich padneme do náruče na doživotí.

Výsledky moravského tažení

Začaly přicházet odpovědi. Jediné globální pozitivum, které mohu přiznat účastnicím mého moravského tažení, bylo to, že mi odepsaly všechny. Ale: Hned polovina vyvolených mi napsala, že to teda né. Jejich odmítavé zprávy si dokonce byly velmi podobné. Tyto ženy mi psaly, že když mi nebyly dost dobré hned, když jsem je zradil s jakousi Terezkou (pražskou nafoukanou doktorskou mladicí), tak ať si ju včil nechám.

Své stanovisko tento půltucet moravských nevěst nezrevidoval ani v okamžiku, kdy jsem zopakoval, že bych si ju i nechal, ale že si ta namyšlená pražská doktorská mladice prostě nenechala mně. "Tak to si asi nějaké divné kořeň, dyž ťa nakopala," nelenila mi dokonce zatelefonovat jedna z dotčených.

Nevěsta ze swingers párty

Další nevěsta, která mi někdy před rokem napsala bizarní příběh o tom, jak jí manžel rok přemlouval, aby s ním jela na jakousi swingers párty, a když se podrobila ročnímu nátlaku a konečně se spolu za kolektivními radovánkami vydali, rozvedl se s ní odůvodněním, že mu byla nevěrná (ona na rozdíl od něho na té párty nejen vzbudila značný zájem, ale také pohlavně fungovala).

Tak tedy tato další nevěsta, která mnou chtěla zalepit volné místo po manželovi natolik odhodlaně, že mi poslala fotku v odvážném korzetu, se kterým na té hanbaté akci sklidila takový úspěch, tak tato mi sdělila, že už to není možné, protože se k ní během mé odmlky manžel vrátil a už ju zase přemlouvá, aby s ním jela do nějakého swingers klubu. Tedy že toho má včil moc a že musím včil počkat zase já na to, jestli ji po další swingers akci manžel zase obviní z nevěry a opustí, či nikoli.

Foto: Žena

Nechtěně těhotná potřebuje tatínka

A další moravská nevěsta mi napsala, že nechtěně otěhotněla a rovnou mi sdělila, že pokud bych si ju vzal, nebyl by pro ní problém, aby na ten víkend přijela. Že má staré rodiče, kteří ji i přes svůj vysoký věk a doposud projevovanou rodičovskou starost a lásku nejspíše zabijí, pokud jim řekne, že si v osmatřiceti uštrykovala miminko bez otce.

I když tato nevěsta relativně demokraticky netrvala na svatbě hned ten první návštěvní víkend, v tomto případě jsem se zachoval zbaběle. Především poté, když mi vysvětlila, že budoucí otec toho dítěte, jakýsi temperamentnější Slovák, nastoupil již poosmé do výkonu trestu za násilnou trestnou činnost, jednoduše jsem se zalekl toho, že bych měl za nějakých patnáct let, na prahu důchodového věku, krotit geny nějakého druhého Jánošíka.

Kvarteto moravských maminek s ratolestmi

Zbývající čtyři nevěsty již děti měly. Dohromady jich bylo devět, tedy těch dětí, a právě ty ratolesti se v převážné míře staly důvodem, proč za mnou ani jedna z nevěst nemohla v dohledné době přijet. Všechny nevěsty si ale chtěly psát. Nejvíce o těch dětech. O tom, jak jedno marodí, a pak hned i to druhé (případně třetí), o tom, jak mamka nechce opatrovat, protože děcka ju zlobí, každodenní reportáže mne spravovaly nejen o tom, co se děckám vařilo a peklo, ale i jak kterému děcku chutnalo, byl jsem informován zcela detailně, které děcko bylo na školním výletě a zda zmoklo či nezmoklo, ztratilo peníze, čepici, či se dokonce samo ztratilo a muselo být celou třídou v rojnici hledáno kdesi u Rožnova, dostával jsem hlášení, která děcka, se kterým hudebním nástrojem a s jakou skladbou se umístila v hudebních soutěžích i která vykazují inteligenci téměř již umožňující vstup do dětské Mensy.

Po několika omylech, kdy jsem pozdravoval děcka jiných jmen, jsem si vytvořil schéma, abych už napříště věděl nejen to, jak se konkrétní děcka té konkrétní maminky jmenují a jak jsou stará, ale i to, které děcko má bezplepkovou dietu a které si přineslo ze školy poznámku, tedy je v maminčině klatbě a nesmí se koukat na televizi, na která děcka a kolik platí či neplatí jejich otcové a proč.

Neúspěch na všech stranách

Uběhlo několik týdnů pilné česko-moravské korespondence, která mé nevěsty/maminky zřejmě plně uspokojovala, jen se pořád nemohly za mnou dostavit, a já za nimi vlastně také ne, protože:  Jedna maminka měla maličký byt, ve kterém bych musel spát na palandě se synem, zatímco maminka spí na dolním lůžku s dcerou, která by bez ní neusnula. Druhá maminka sice bydlela ve velkém domě, ale vládli v něm tvrdou rukou její rodiče, kteří byli odhodláni své bouřlivě rozvedené dceři preventivně zabránit v jakémkoli styku s jakýmkoli kořeněm.

Do dalšího domu, ve kterém bydlela má třetí nevěsta a maminka hned tří děcek, jsem sice byl mile pozván, tento dům byl ale zase z poloviny obydlen čerstvě bývalým manželem a jeho fungl novou přítelkyní (prý s umělýma kozama) a dle všech indicií, které jsem zaznamenal, měla má návštěva spíše demonstrovat vendetu ve stylu „když ty, tak já taky", než aby se stala romantickým startem k doživotní lásce. Čtvrtá maminka pak se svými děcky bydlela v jednom pokoji jakéhosi ostravského azylového domu, kam mají nejspíše víkendoví milenci omezený přístup, a soudila se s manželem o byt.

Konec košaté multikorespondence

I přes přehledné (o další poznámky neustále košatící) a plně funkční schéma, do kterého přibývaly informace o svátcích, narozeninách, ale i očkování menších dětí a blížících se přijímacích zkouškách starších dětí, jsem se jednoho dne rozhodl ukončit roli dálkového hromadného partnera a dopisovatele, nejen proto, že tato každodenní multikorespondence mi zabírala už téměř veškerý čas, který jsem měl věnovat psaní této knihy, ale i proto, že bych si u těchto čtyř jistě úžasných a obětavých maminek musel na setkání zřejmě ještě řadu let počkat. A já jsem byl rozhodnut nejen k tomu, že do poloviny roku knihu dopíšu, ale i k tomu, že skončí nevymyšleným, reálným happyendem. A takový happyend se dálkově vykorespondovat nedá.

Přestože mi rozhodnutí o opuštění kvarteta moravských maminek a hejna jejich dětí přineslo jistou úlevu a spoustu času potřebného k tvorbě, měl jsem pocit jistého provinění, ke kterému si všechny maminky postupně přiložily svá polénka výčitkami ve stylu: "Hlavně že si sa vytahoval, jak máš rád děcka! A už ani nepíšeš!"

Chlapi to nemusí mít vůbec lehké

Vzpomněl jsem si při této smutné příležitosti na muže v některých arabských státech, kde Alláh ještě přihmuřuje oko nad víceženstvím a povoluje až čtyři manželky, a uvědomil si, že to asi tito chlapi nemusí mít vůbec lehké. To povolení totiž obsahuje i řadu povinností, mimo jiné i dodržení rovnocenného postavení všech manželek.

Když jsem si vypočítal, kolik úsilí a času jsem věnoval čtyřem ženám a jejich dětem jen při tomto dálkovém styku, opustil mne i poslední štipec závisti směrem k mužům, kteří to všechno nadělení mají nejen v jednom domě a na jedné výplatní pásce, ale musí to se vším všudy (a ještě symetricky) obhospodařit.

Hned po této lekci, kterou jsem vlastně potupil nejvíce sám sebe, jsem si musel nadělit další potupu. Vzpomněl jsem si na to, co jsem před několika měsíci řekl Tereze a co jsem prostě zřejmě vůbec neměl vyslovovat nahlas: Jak jsem šťastnej, že už si nemusím dávat žádné seznamovací inzeráty…

Ale co má dělat muž, který se rozhodl sedět doma na zadku a psát prostě do té doby, dokud tu knížku nedopíše? Který si maximálně zajde sám či s kamarády na pivo do hospody, do takové hospody, kam ženy moc nechodí, či na nákup do Billy či Tesca, kde se u pokladen setkává převážně s ženami, které na pokladní pásy vykládají mohutné nákupy pro své muže a děti?

A zase rozhazuji sítě!

A tak jsem si napsal další inzerát o hledání nehloupé, štíhlé a emočně vlídně uspořádané ženy, ze kterého, na rozdíl od těch předchozích inzerátů, vyplynulo, že mimo té dvanáctky Moravenek v této kapitole velmi letmo popsaných (jak také popsat někoho, koho jsem nikdy nepotkal) už zřejmě v této knize nebude účinkovat žádná další žena moravské provenience, natož v některé z hlavních rolí. Udělal jsem, co jsem mohl, a musel si přiznat, že prostě nemám ani čas, ani trpělivost na dálkové vztahy. Tak jsem na konec inzerátu zcela pragmaticky uvedl: „Jen Praha a okolí".

Na inzerát mi jako první odpověděla Majka (zase Majka!) z Hodonína. Jako druhá Eva z Českých Budějovic, která si však nebyla jista, zda je dostatečně vlídně emočně uspořádaná. Jako třetí napsala Andrea z Prahy, které stačily pouhé tři věty k tomu, aby bezpečně prokázala, že není nehloupá. Pak Tereza z Prahy, bohužel ne ta „moje", ale úplně cizí (na fotce vypadala jako parní válec). A pak Jarunka…

A o Jarunce tedy až v té knížce…

Zajímají vás další Honzovy příběhy, názory, postřehy?

Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měl zajímat úspěšný humoristický román Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu" i jeho volné pokračování s názvem "Jak jsem (ne)našel ženu", které se právě chystá k vydání. Obě knihy si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected] , který vám je rád zašle i s věnováním.