Kousání, plácání, lechtání, infantilizace. To vše jsou prvky, které v sobě obsahují BDSM praktiky, a podle počtu prodaných výtisků románu Padesát odstínů šedi (a návštěvnosti v kině) by se dalo odhadovat, že lidi (či hlavně ženy) nějakým způsobem lákají a přitahují. Světové výzkumy navíc odhalily, že praktiky způsobující bolest mohou být prospěšné pro naše zdraví - můžeme tak zažívat pocity svobody a přítomnosti a zbavit se stresu a napětí.

Podle australského výzkumu se jemnější i drsné sexuální praktiky jako naplácání, svazování nebo bičování nepojí s poruchami mysli, naopak - lidé, kteří tyto metody používají, mají relativně dobré duševní zdraví. Výzkum udává, že jsou méně neurotičtí, žijí více v přítomnosti, nejsou tak citliví na odmítnutí a jsou více otevření. Studie z roku 2013 zase udává, že lidé, kteří v posteli nepraktikují jen "vanilkový sex", tedy ten pravidelný a běžný, říkají, že jsou obecně šťastnější než zbytek populace. Mají tak praktiky BDSM potenciál zlepšovat náladu a duševní zdraví, nebo je prostě jen praktikují lidé, kteří jsou od přírody mentálně odolnější?

Plácá mě přes obličej i zadek, vše je o důvěře

"BDSM je velmi široké pole aktivit a zdaleka sem nepatří pouze sado-maso a dominance-submisivita. Má řadu rozměrů a dnes už některé takzvaně normální praktiky jako třeba hluboký orální sex nebo anální sex vykazují prvky z oblasti BDSM. Hranice mezi takzvaným vanilkovým sexem a kreativnějšími formami erotického vyjádření už není dávno daná manuálem psychiatrických poruch. Je na každém člověku, co vnímá jako přijatelné a atraktivní a co je už podle něj za hranou," vysvětluje sexuální koučka Julie Gaia Poupětová a vyvrací tak například tvrzení následovníka Sigmunda Freuda Wilhelma Stekela. Ten spojoval sadomasochismus s kanibalismem, kriminalitou, vampirismem a masovými vraždami.

"Přítel mě plácá přes zadek nebo obličej a občas používáme bičík. Častěji plácá on mě, občas ale i já jeho, záleží na náladě," popisuje dvaatřicetiletá Martina, která si přeje zůstat v anonymitě. Se svým přítelem žije rok a byla to ona, která praktiky iniciovala. "Řekla jsem mu, jestli mě nechce plácnout přes zadek, tak si mě položil na nohy a začal plácat. Do té doby jsem zažívala jen občasné plácnutí po zadku při sexu, teď je to ale intenzivnější, protože má přítel s těmito praktikami více zkušeností. Dřív by mě nenapadlo, že bych si nechala dát facku. Když jsem ale cítila, že můžu svému příteli důvěřovat, že vnímá, jak se cítím, je z počátku jemný a ptá se mě, jestli jsem v pořádku, zeptala jsem se ho, jestli nezkusíme i tohle," dodává.

Bolest jako možnost se uklidnit 

Martina v těchto praktikách nevidí jen zdroj sexuálního vzrušení, ale také způsob, který jí pomáhá se uvolnit. Zažívání mírné bolesti jí údajně pomohlo prohloubit vztah k sobě samé a rovněž i ke svému partnerovi. "Cítím se naprosto v přítomnosti, soustředím se jen na své tělo a na bolest, kterou zažívám. Ta nemusí být vždy velká, sama si udávám její intenzitu. Redukuju se jen na tělo, vypouštím z hlavy úplně všechno. Pak se cítím jako znovuzrozená, třeba jako po sportu," popisuje mladá žena, která pracuje v biochemii.

Brad Sagarin, profesor sociální a evoluční psychologie na Northern Illinois University a zakladatel vědy, která se zabývá BDSM, přirovnává prožívanou bolest při takových praktikách k pocitům běžce při tzv. runner’s high, tedy k momentům, při kterých sportovec cítí euforii a má zvýšenou toleranci k bolesti způsobené dlouhým během. Podle něj se pro praktikující BDSM svět redukuje na okamžitou přítomnost, všechno kromě tady a teď se zdá bezvýznamné, rozpouští se stres každodenního života a ti, kteří se potýkají s mentálními problémy, mohou najít místo, kde konečně cítí uvolnění.

Myšlenky na to, co musíte ještě zařídit, se vypaří

Terminologicky se tyto stavy mysli nazývají subspace a domspace, při praktice svazování zase ropespace. "Stav jako tento jsem zažila mimo provazy jen málokdy. Sama sebe vnímám jinak a po dobrém vázání se často cítím jako po tvrdém restartu," vypráví Češka, která vystupuje pod uměleckým jménem Joan von Brook, šest let vede v Praze workshopy bondáže zvané shibari a v roce 2018 si otevřela vlastní studio. Podle ní v takovém stavu nacházíme nové souvislosti, protože se ocitáme v harmonii s tělem. "Kdykoliv a kdekoliv vám hlavou běží miliarda myšlenek o tom, co musíte zařídit, popisujete, co vidíte, hodnotíte a vlastně neustále plánujete. V provazech pro některé lidi zbude jen vnímání těla a mizí ten hlas v hlavě, který říká 'já myslím, že…', 'já vidím…'," říká von Brook. Ta ale také upozorňuje, že vázání není pro každého, a i když na její workshopy chodí lidé s psychiatrickými diagnózami, jako je deprese, panické ataky, stavy úzkosti nebo posttraumatický stresový syndrom, znají obvykle své hranice, které si dokážou obhájit.

"Obecně se nedá stanovit, co už je překážkou vázání. V případě psychické nemoci bych ale určitě doporučila se jako první obrátit na svého lékaře nebo terapeuta, stejně jako kdyby se jednalo o tělesné onemocnění," dodává von Brook.

Při BDSM musíte vnímat a důvěřovat

Joan von Brook i Julie Gaia Poupětová poukazují na to, že praktiky BDSM mohou v páru posunout intimitu a vybudovat tak vzájemnou důvěru, ať už jde o plácání po zadku, nebo svazování. "Při vázání musí být naprostá důvěra. Lidem chybí blízkost, a ne pouze tělesná, ale opravdová, emoční. A to vše můžete provazem zprostředkovat. Jeden z vázajících partnerů se totiž doslova odevzdává tomu druhému, který jej pozorně sleduje. Na začátku si nastavíte hranice, které nebudou překročeny a o kterých se učíte komunikovat. Mluvíte o sobě, o vztahu vás dvou, o způsobu řešení v případě nějakého problému," vysvětluje Joan von Brook.

O budování pocitu hluboké důvěry a intimity, kterou do té doby v jiných vztazích nezažila, mluví také Martina. "Když mi přítel poprvé naplácal, poté mě pevně objímal a hladil. Uvědomila jsem si, že jsem mu dala důvěru v tom, že se před ním ukazuju zranitelná, a že toho nezneužije, že to bude dělat s láskou," popisuje Martina, která nicméně dodává, že měla z počátku smíšené pocity při hře s bičem.

"Bylo to asi tím, že se ve hře objevil nástroj, který mám primárně spojený s násilím. Říkala jsem si, že přece nejsem nějaký kůň, proto jsem partnerovi sdělila, že tohle je už možná příliš. On mě s ním začal jemně hladit a dal mi prostor si ten pocit zpracovat, nespěchal na mě a mohla jsem kdykoliv říct dost. Tato zkušenost mě otevřela, protože jsem zjistila, že jsem měla v sobě jen předsudek, který mám možná i v jiných situacích."

Namísto toho, aby se cítila ponížená, se Martina nakonec cítila posilněná. "Připadala jsem si silná a mnohem více žensky. Zjistila jsem, že cítit se zranitelně nebo nepříjemně neznamená být slabá. Byla jsem to totiž já, která to měla celé pod kontrolou. Já jsem ta, která říká dost," popisuje Martina, která dodává, že to není tak, že by měli pokaždé sex s nádechem BDSM praktik.

Není to žádná hra na kočku a myš

Martina poukazuje na paradox BDSM praktik, který si podle Julie Gaii Poupětové spousta lidí neuvědomuje. Podle sexuální koučky lidé v podřízené nebo přijímací pozici zažívají mnohem větší pocit osvobození. "Někdy je to způsob, jakým lidé prostě přijímají lásku, svobodu, osvobození. Nebo lidství, prožitek opravdového bytí člověkem. Obrovskou roli tu ale hraje taky element přijetí toho, kým jsem a co cítím," vysvětluje Poupětová.

Aby byl takový zážitek příjemný či přínosný oběma stranám, je podle ní důležité nastavit si tzv. emoční schéma celého prožitku. "To znamená, jaké pocity při hře jsou pro aktéry vzrušující. Pak má teprve smysl se bavit o tom, co kdo komu bude dělat," vysvětluje sexuální koučka a upozorňuje na dodržování tzv. pravidla SSCC, tedy safe, sane, consensual, communication (v překladu bezpečí, rozum, dohoda a komunikace). "Jednoduše řečeno oba musí mít možnost jasné komunikace, jakkoliv, verbálně i nonverbálně," podotýká Julie Gaia Poupětová.

BDSM tak rozhodně není žádná hra na kočku a myš a podle Poupětové je dokonce extrémně nebezpečné pohlížet na tyto hry jako na případ, že tomu druhému dáváte důvěru, aby vám ublížil. "Pokud do toho člověk jde s tím, že mu bude ublíženo, koleduje si přinejmenším o velké emoční problémy. Musíte si důvěřovat navzájem i v tom, že mi partner či partnerka dá signál, když se bude hra vyvíjet špatným směrem," upozorňuje.

Schopnost koncentrovat se na partnera přetrvá

Podle Poupětové si je pak důležité uvědomit, že žádný učený z nebe nespadl. Nejčastější chybou, kterou páry dělají, je představa, že všechno bude hned na poprvé perfektní a vzrušující. "A když ne, je to tím, že mě ten druhý nemiluje nebo 'to tam nemá'. Oba partneři se přitom mohou začít učit, že spousta věcí není v sexu tak samozřejmá, jak si myslíme, a že se dají docela dobře učit. Prožitek, který se povede, pak může mít hodně stmelující roli," dodává sexuální koučka. 

Joan von Brook zase přiznává, že měla dříve problém s důvěrou a právě díky vázání se naučila v běžném životě důvěřovat nejen sobě, ale také partnerovi a dalším lidem. "Ta schopnost se na partnera naprosto koncentrovat, vnímat jej celou bytostí, pak zůstane i mimo vázání. To, myslím, není málo materiálu k rozvoji osobnosti i vztahu, který vám pak přispěje k lepšímu životu," říká mladá Češka. 

Martina dodává, že se při těchto praktikách cítí svobodně, což je pocit, který jí během roční pandemie schází. "Je to stav, při kterém cítím rebelii a nonkonformitu, že mi nikdo nebude říkat, co můžu a co ne. I když je jen v hlavě, pomáhá mi to zvládat každodenní zoufalé pocity z toho, že nemůžu nic dělat," odpovídá tím možná na úvodní otázku, proč BDSM praktiky mohou lidi dělat šťastnějšími a otevřenějšími. Zároveň to neznamená, že takovéto metody jsou pro každého. Někdo má holt rád cukr a bič a někdo zůstane raději jen u cukru. 

Mohlo by vás zajímat: Vyhonit ďábla - sex souvisí se vším