Zneužíval mě vlastní otec. Dokázala jsem mu odpustit

Když bylo Judy van Niekerk pouhých šest let, její dětství prakticky skončilo. Nejprve ji a jejího otce opustila máma, a poté ji otec začal psychicky i fyzicky týrat a později i zneužívat.

Foto: Isifa/Thinkstock

4. 2. 2015

Když bylo Judy van Niekerk pouhých šest let, její dětství prakticky skončilo. Nejprve ji a jejího otce opustila máma, a poté ji otec začal psychicky i fyzicky týrat a později i zneužívat. Bil ji, znásilňoval, donutil ji podstoupit nebezpečný domácí potrat... Přesto mu dokázala odpustit.

Jak sama Judy říká, musela tátovi nahradit jeho manželku, a to se vším všudy. Když vzdorovala, nebo táta nebyl spokojený, bil ji - ostatně stejně jako předtím její matku. Malé Judy zlomil několik kostí a jednou ji dokonce postřelil. To se pak odhodlal ji propustit z domácího vězení a vzal ji do nemocnice. Musela ale tvrdit, že si zranění způsobila sama.

"Když vzpomínám na své dětství, mám i pár hezkých vzpomínek. Třeba na to, jak mě otec kdysi učil plavat. Většina z nich je ale spíš ošklivých. Začínají zhruba v době, kdy mě v šesti letech začal učit boxovat. Chtěl po mně, abych ho porazila, přestože jsem na to neměla sílu a bolelo mě to," svěřila se online deníku Daily Mail Judy, která se teď rozhodla konečně o celé záležitosti promluvit.

Nahradila manželku

"Nutil mě prát prádlo v ruce, jako kdybychom neměli pračku. Vyhrožoval mi nožem. Když mi bylo 11, donutil mě sdílet s ním jednu ložnici. Byla jsem dítě, když mě začal znásilňovat, takže jsem potom trpěla obrovskými bolestmi. Byla jsem zmatená a připadala jsem si naprosto bezcenná.

Zakázal mi chodit do školy, protože doma mám prý práce dost. Kromě domácnosti jsem se totiž musela starat o svých pět sourozenců. Oni nikdy neviděli, co mi otec dělá, stejně jako netušili, že jsem ještě ten rok otěhotněla a naštěstí pro otce samovolně potratila," vypráví Judy, které je dnes 46 a žije v Londýně.

Když jí bylo 13, otcovy násilnické pudy přinesly první zlomenou kost, a také začal vyhrožovat tím, že ji zabije. "Tvrdil, že si nezasloužím jeho lásku a to, aby pro moji záchranu obětoval svůj život." O rok později ji skutečně postřelil.

Domácí potrat

Ani v nemocnici si však netroufla nikomu říct, co doma prožívá. Protože nechodila do školy, neměla žádné přátele, kterým by se mohla svěřit, neměli ani žádné blízké sousedy, kteří by si mohli něčeho všimnout.

Pak otěhotněla podruhé. "Chtěla jsem si to dítě nechat, protože jsem celé dny byla sama zamčená v domě, a tak bych aspoň měla na koho mluvit. Jenže táta nechtěl riskovat, že se někdo něco dozví. A tak mě několikrát udeřil do břicha, nutil mě dávat si horké koupele, abych potratila. Nakonec provedl potrat ramínkem na šaty."

O dva roky později otěhotněla ještě jednou, a to už ji otec povolil jít na potrat do nemocnice. Lékařům samozřejmě musela říct, že ji do jiného stavu přivedl její přítel. "Dokonce jsem se tátovi tehdy omlouvala, že jsem zase těhotná. Měla jsem pocit, že je to moje chyba. Úplně mi vymyl mozek."

Judy se svým otcem krátce před jeho smrtí. | Foto: judyvanniekerk.com

Teprve až když jí bylo dvacet, odhodlala se naplánovat útěk. Kontaktovala pracovní agenturu, aby jí pomohla sehnat práci, zajistila si kreditní kartu, sbalila si věci a také drahokam z náhrdelníku, který jí otec jednou věnoval. Utekla v noci, kdy nebyl dům tolik zabezpečený, přespala v penzionu a hned ráno sedla na letadlo do Londýna, kde se vyučila na účetní.

Jenže ani v Londýně si nepřipadala dostatečně daleko, a tak po čase odcestovala až do Jihoafrické republiky. Tam také poznala svého budoucího manžela Tinyho van Niekerka. Teprve on jí pomohl si uvědomit, že to celé nebyla její chyba, a že by měla otce žalovat za to, co jí provedl.

V roce 2000 byl pak Judyin otec Noah Walsh skutečně odsouzen k 15 letům vězení. Během soudního řízení v Dublinu se s ním Judy zase po dlouhé době viděla tváří v tvář. Promluvili spolu ale až o čtyři roky později.

Stále ho miluji

V roce 2004 totiž Judy obdržela zprávu, že její otec umírá na rakovinu plic, a tak se rozhodla ve vězení navštívit. "Měla jsem pocit, že mu musím říct, že mi to není jedno. Byla jsem stále vděčná, že mě některé věci naučil. Ať už plavat nebo být silná."

"Nedělalo mi dobře vidět, že trpí, a on měl naopak radost, že mě vidí. Říkal mi, že vůbec nerozumí tomu, jak jsem ho popsala policii, že takový přece vůbec není. Necítila jsem žádný vztek, nechtěla jsem ho už soudit. Řekla jsem mu, že ho miluju, protože je to můj otec, a on řekl mně to samé."