Pavlína Kourková se narodila na Vysočině, kde byla odmalička obklopena přírodou a s láskou pozorovala květiny. Ačkoliv malířství nevystudovala, od dětství velmi ráda kreslila, a jak přiznává, velkou inspirací pro ni byl její děda, sám aktivní malíř.

Od přírody se však neoddělila ani během svých studií, nejprve absolvovala biologii a výchovu ke zdraví na Karlově univerzitě a poté zahradní a krajinnou architekturu na České zemědělské univerzitě. "Zde jsme museli také malovat -různé návrhy, pohledy zahrad a podobně," říká. Právě druhý zmiňovaný obor ji poté zavlál pracovně do Velké Británie, kde si malovala spíše pro radost.

Souostroví je přitom jednou ze zemí, kde se takzvané botanické umění těší velké přízni a nad mnohými výstavami přebírá záštitu dokonce britský následník trůnu princ Charles. "Dokonce by se dalo říct, že je takovou kolébkou botanického umění. Je zde spousta vynikajících malířů a asociace, která je sdružuje, je nejstarší na světě. Když jsem zde viděla jejich díla a s některými se i osobně setkala, byla jsem nadšená," vzpomíná umělkyně.

Chvíli po návratu do Česka se proto rozhodla vsadit jenom na malbu květin. "Když jsem se vrátila z Anglie do Česka, ještě nějakou dobu jsem pracovala. Ale malování mě přitahovalo čím dál víc. Malovala jsem brzy ráno, než jsem šla do práce, a když jsem se vrátila, znovu až do noci. Bylo jasné, že mě čím dál víc přitahuje ta malba. A tak jsem nakonec zkusila uživit se samotným malováním," vypráví. Přiznává však, že to na začátku nebylo vůbec jednoduché.

Vlastní volná tvorba mě těší nejvíc

"Nejdříve jsem začala pracovat a malovat pro firmy, které vyrábějí různé bylinné produkty, například čaje nebo tinktury. A do toho jsem se věnovala dál své vlastní volné tvorbě. Postupně, jak rostl zájem o moje obrazy, jsem se vlastnímu malování věnovala víc a víc a dnes už se živím až na výjimky vlastní volnou tvorbou. To mě také těší nejvíc," říká.

Velkoformátové botanické ilustraci se v Česku věnuje jenom hrstka lidí, Pavlína Kourková pracuje především s akvarelovými barvami a nad jednou květinou vydrží sedět i čtyři týdny, než ji dokončí.

"Nejobtížněji se malují středy květů, třeba uspořádání pestíku. Občas to jsou nervy. Nejdříve dávám barvu, vodou ji pak rozpíjím. Musím si také vyhrát se stíny. Když jsem malovala šeřík, který má hodně drobných lístečků, musela jsem si dávat přestávky. Čím je květina drobnější, tím je časově náročnější. Já tu složitost ale miluji," popsala v dřívějším rozhovoru pro Aktuálně.cz.

"Každý obraz je cvičením na ten další"

Nejraději má luční květiny, jako jsou sedmikrásky nebo zvonečky, jednu dobu ale také ráda malovala pivoňky nebo kosatce, právě proto, že jsou složité.

"Květiny maluji o hodně větší, než ve skutečnosti jsou. Kolikrát si při malbě všímám detailů, které běžně očima, třeba při procházce, nezaznamenám," říká s tím, že každý obraz je pro ni zároveň učení: "Každý obraz je nejen novým originálem, ale zároveň i 'cvičením' pro ten další."

Vybrané květiny si také fotí, aby měla k dispozici detaily čerstvé rostliny. Fotografie jí umožňují zaznamenat květiny tak, aby je mohla namalovat věrohodně dávno poté, co uvadly.

Zároveň připouští, že si nedovede představit malování bez toho, aniž by květinu viděla naživo. "Potřebuji si k té květině vytvořit vztah, který se pak v obrazu promítne," uvedla dříve. I kvůli tomu tak stále nenamalovala řadu rostlin, jako třeba orchideje. "Na ty se už dlouho chystám. Mám tolik nápadů a druhů, které bych chtěla ztvárnit, ale ještě jsem se k nim nedostala," přiznává.

Expedice na Saharu i výstava v Soulu

Česká malířka má na svém kontě také řadu pozoruhodných zahraničních zkušeností. V roce 2007 a 2008 se zúčastnila projektu na Západní Sahaře, kde se skupinou vědců mapovala v terénu formou perokreseb léčivé rostliny používané zdejším etnikem Saharaui. Vyhotovila také kreslené mapy ke knize Exploring The Upper Dulong River a vystavovala v Londýně, New Yorku, a dokonce v jihokorejském Soulu.

"V Anglii je botanické umění populární i díky tradici a historii. V Londýně se koná i každoročně největší výstava botanického umění na světě s názvem Plantae, které jsem se dvakrát se svými obrazy zúčastnila. Jsou zde zastoupeni malíři z celého světa a bývá tu vystavováno více než 400 obrazů. V Jižní Koreji je zase vidět, jak moc mají Korejci a Asijci rádi květiny a přírodu jako takovou. Líbí se mi jejich jemný a křehký styl malování a také nadšení, se kterým k tomuto uměleckému oboru přistupují," říká.

Její tvorba byla k vidění také na putovní výstavě v New Yorku, která následně zamířila do dalších amerických měst, za což je Kourková nesmírně vděčná.

Kromě toho je také členkou Americké asociace botanických umělců a Společnosti botanických umělců Anglie a Walesu. "Být členem takovýchto asociací je vlastně takové potvrzení kvality vaší práce. Třeba dostat se do Společnosti botanických umělců Anglie a Walesu je přáním každého botanického malíře. Je to taková tak trochu meta v botanickém umění," tvrdí.

Cesta do společnosti však vede přes náročné výběrové řízení s přísnými kritérii. "Když se pak stanete členem, máte možnost a právo vystavovat své obrazy na různých výstavách, zúčastňovat se akcí, které asociace pořádají, jste v kontaktu s kolegy a podobně," dodává.

"Kresba je pro mě dobrodružství"

Pavlína Kourková stále spolupracuje s firmami vyrábějícími bylinné produkty a ilustrovala také dětské knížky. Jejím přáním je, aby její ilustrace jednou vyšly také knižně. Nebrání se ale ani spolupráci na učebnicích. Ale hlavní pro ni zůstává touha neustále se zdokonalovat v malování.

"A aby mé obrazy dělaly lidem radost, těšily je, a abych jim mohla prostřednictvím své tvorby předat krásu květin tak, jak ji vnímám a sama zažívám," říká.

Na své práci má podle svých slov nejraději to kouzlo tvorby. "Když vám v podstatě z ničeho na prázdném čistém papíru začne pomalu vyrůstat a vznikat něco nového. Pro mě je to vždy velké dobrodružství a objevování nových hranic a možností. A samozřejmě mám ráda svobodu a volnost, kterou mi moje práce přináší," dodává.

Když odloží pera, štětce a barvy, užívá si výlety do přírody. "Je to pro mě velký relax procházet se třeba v lukách, u řeky nebo v lese. Často si domů něco přinesu, pár lístků, květů, které mi padnou do oka a jejichž krásu bych ráda také zachytila. Problém je, že si tím pak vlastně nosím domů další práci, nedá se to vše stihnout, a tak jsem si zavedla ještě malý skicák na rychlé perokresby," přiznává.