Napíše-li žena do inzerátu, že má zájem o motosport, překládám si to tak, že se dívá na formuli, kde má vyhlédnutého nějakého metrosexuálního pilota, kterému drží palečky. Možná tomu tak ve většině případů skutečně je. Bára však byla jiný kalibr.

Na fotce, kterou mi bez dlouhých okolků poslala, stála hrdě u jakéhosi znetvořeného auta neodhadnutelné značky. Řidička však znetvořená nebyla a v kraťasech vypadala dokonce velmi slibně.

Na první rande mne pozvala do jakéhosi motorestu v Dolních Chabrech, kde měli sraz ti, kteří si takto znetvořují auta. Rozhodl jsem se tam svým autem nejet, protože jej nemám nikterak znetvořené, a navíc si pak člověk nemůže dát ani pivo. Jel jsem tedy metrem a autobusem asi hodinu a půl, přestože je to stále ještě Praha. Byla sobota a spoje na pražských periferiích jezdily poskrovnu. Za tu dobu bych byl autem v Krkonoších.

Parta "úchylných" dospěláků

Kemp se jasně identifikoval hlučnou hudbou. Došel bych k němu od autobusové zastávky uličkami mezi rodinnými domky i poslepu. Po vstupu jsem procházel řadami nablýskaných a na všechny způsoby pomršených aut. Člověk se s tím občas na ulici setká. Vidí auto a netuší, co je to za značku. Spojlery, křídla, různě předělaná světla, stříšky, sportovní kola. Tuto úchylku jsem celkem chápal u osmnáctiletých hochů, tady však kupodivu převažovali dospělí lidé v nejrůznějším věku a obojího pohlaví.

Bára stála v debatním hloučku u jedné zvláště povedené zmršeniny, z jejíhož kufru se ozýval ohlušující řev. Přijala mě věcně a pravděpodobně mne představila ostatním. Neslyšel jsem ani slovo. Pak jsme šli na kafe.

Zezadu dobrý! A ta lýtka...

Když mne zaváděla mezi chatkami do kempové hospůdky, prohlédl jsem si ji zezadu. To bylo velmi uspokojivé. Ze sportovních kraťasů vykukovala opálená, štíhlá stehna, která pokračovala úhledně vymodelovanými lýtky. Ženské lýtko je úžasná věc, je-li povedené. U mnoha žen dostane správnou podobu až na podpatku.

Prsa v normě!

Jirka tvrdí, že ženské nohy není možno vyfotit v jiné poloze, než když žena stojí na špičkách, jinak jsou to nohy chlapa. Bára měla však nohy ženy i v teniskách. Zadíval jsem se tak pozorně, že jsem dokonce zakopl a musel se Báry zachytit. Nejen zezadu, ale ani z druhé strany nebyla Bára žádnej průšvih. Dlouhé tmavohnědé vlasy, v nich zapíchnuté drahé sluneční brýle, trochu nevýrazný obličej s drobounkými pihami, malým nosem a hezké modré oči. Prsa jsem u takovéhoto sportovního typu holek nikdy moc nepotřeboval, a i kdyby, mohly mně být nabídnuty maximálně dvojky. Prostě v normě.

Polokuna s postavou dokonalé kuny!

Bára byla něco mezi kunou a polokunou, a to mě celkem rajcovalo. S estéty Jirkou i Lumírem jsme se už kdysi shodli na tom, že se některé kuny se svojí jednoznačnou a prvoplánovou krásou dost rychle „přečtou", a pak už jaksi není do čeho se začíst a zakoukat. Není co zkoumat a objevovat. Zkrátka se rychle očumí. Na zdařilé polokuně je ale pořád co objevovat. Bára byla polokuna s postavou dokonalé kuny. Rozhodně jsem nebyl zklamán. A Bára se tvářila také celkem přívětivě.

Do jisté míry jsem přivítal, že téma bylo dáno

 Nejsem zas univerzální žvatlal, abych dokázal mluvit o ničem, jen aby se něco dělo, a s děvčaty malé sdílnosti či mdlého ducha mi někdy chvíli trvalo, než jsme našli nějaké společné téma. Nechal jsem se informovat sice o něčem, co mne vlastně vůbec nezajímalo, ale když už se člověk omylem dostane někam, kam by dobrovolně v životě nevlezl, měl by se zajímat alespoň ze slušnosti. Vždyť jak milé mi bylo, když jsem čas od času zabrousil s nějakou holkou na fotbal, když dotyčná dokázala rozlišit hosty od domácích a byla ochotna rozpoznat, zda padl gól do té správné branky.

Pár nesmyslů k tomu

Po krátké Bářině přednášce jsem tedy věděl, co jsou to bodykity, chameleonové laky, kočičí oči a další nesmysly. Dozvěděl jsem se, že se dokonce soutěží v několika disciplinách. Jedna z nich byla soutěž audio souprav, kterých měla některá auta plné kufry a které vydávaly obrovský řev. Prý sto čtyřicet decibelů i víc.

Dostalo se mi tedy lekce na téma tuningu a pochopil jsem, že vytunit auto znamená vyházet z normálního auta kola, nárazníky, sedačky, volant, výfuk, zrcátka a spousty dalších věcí a nahradit to něčím, co vypadá jinak. Pak koupit za sto tisíc tu šílenou audio soupravu, která by ozvučila sportovní halu, a tou si napěchovat celý zavazadlový prostor tak, že se do něj nevejde už ani lékárnička. Pak vše nablýskat a najet se předvádět a soutěžit na takovéto srazy.

Bára vyprávěla a vysvětlovala...

... a sotva jsme vypili kávu, hned mne hnala ven na odbornou prohlídku. Když jsme se procházeli po areálu kempu mezi vystavenými auty, připadal jsem si jak v jiné galaxii. Všechny posádky se tvářily přátelsky, řidiči i spolujezdci a spolujezdkyně vážně konzultovali a radili se, jak ta svá znetvořená auta znetvořit ještě více a zásadněji.

Nakonec jsem se ke svému velkému údivu dozvěděl, že všechny tyto nejrůznější vozy jsou škodovácké fabie. Poté, co jsem si vypočítal, kolik taková úprava zhruba stojí, vyšlo mi, že nejvíce zdeformovaná auta, která byla „vytuněna" nejen ve svém vnějším obalu, ale dokonce i uvnitř (vytunit se dá i motor, brzdy, pérování a snad skoro všechno), stála na svých úpravách tolik peněz, že by se dal touto investicí pořídit nový superb.

Byl jsem za superBlbce!

Když jsem toto užitečné zjištění ve skupince těchto „tuněním" postižených osob vyslovil, podívali se na mě všichni jako na mimozemšťana. Pak mi jeden z účastníků přátelsky řekl: „No, to máš recht, ale víš, ty vole, co by stálo ,vytunit' superba?"

Pochopil jsem, že tito lidé by nesedli do normálního auta ani za nic, že by nevyjeli z garáže bez spojlerů a dalších volovin a že by je nebavilo cestovat s vozem, ve kterém si nemohou pustit 140 decibelů do svých hlav a těmi decibely ještě děsit chodce na chodníku. U chlapů bych to ještě tak nějak bral, ale u holek?

Rozvedená, nerozvedená Bára

„Jezdili jsme na srazy s manželem, no a teď jezdím sama. Potkám se vždycky s nějakýma známýma," vysvětlila mi Bára. „On se tím manžel živí," dodala ještě.
„A čím?"
„Upravuje auta."
„A proč jste se rozvedli?" zeptal jsem se věcně.
„Ještě jsme se nerozvedli, ale už píšu, že jsem rozvedená. Vytunil jedný slečně bavoráka a teď v něm s tou slečnou jezdí," konstatovala Bára a v její tváři se náhle objevil docela bojovný výraz.
„Když jsem byl ženatej, neříkal jsem nikomu, že jsem rozvedenej," namítl jsem.
„A je to snad tělesná vada, že nejsem ještě rozvedená?" odvětila Bára trošínku podrážděně.

Uklidnil jsem ji, že jsem na ní žádnou tělesnou vadu neshledal. Bára však byla z těch, které si byly vědomy svých předností i bez mužských komplimentů. Nepředváděla se, ale rozhodně se nechovala přehnaně skromně.

Chci chlapa, sex, všechno!

Pojal jsem podezření, že Bára patří do kategorie „opláceček". Manžel jí trochu zvlčil a ona se mu potřebuje revanšovat. „Oplácečky" jsou ideální milenky na jedno použití. Jakmile oplatí a potrestají, stáhnou se. Jsou-li v „oplácecí říji", jdou do toho okamžitě a rozhodně se nenechají přemlouvat. Bára mi to vzápětí potvrdila.
„Já chci chlapa, sex, všechno, ale vona to není pro ženskou žádná sranda se jen tak nechat rozvést."

Foto: Žena

Je to přesně tak, jak konstatoval jeden známý psycholog. Přesně popsal, co je tohle „nenechat se jen tak rozvést". Žena prostě neopouští muže, který do ní investuje, i když má milenku, dokud nenajde jiného, který do ní bude investovat ještě více. Přemýšlel jsem o tom, co by se mnou musela udělat tahle pohledná polokuna, abych ji vyplatil z jejího manželství.

Všiml jsem si, že je Bára nervózní, jako by vytušila, o čem přemýšlím. Každopádně by stála za hřích a jako „oplácečka v říji" je nepochybně ochotna ten hřích spáchat i za cenu, že bych se jí nikterak zvlášť nelíbil. Být pouhým nástrojem pro akt pomsty se mi nějak příliš nezamlouvalo. Přemýšlel jsem o tom, že bych to vzdal.
„Za chvíli začne soutěž, takovej orienťák, pojedeš se mnou," chytla mne zcela neočekávaně za ruku.
„Ty nemáš žádnýho jinýho spolujezdce?"
„Kdybych ho měla, tak bych tě sem nezvala."
„Ale já nesnáším orienťáky, a to jsem v mládí absolvoval asi jen tři orientační běhy."
„Dostaneš itinerář a budeš mi jen říkat, je to jednoduchý, pojede se jenom tady po okolí," snažila se mě uklidnit.
„Jsem tu poprvé v životě!"
„To nevadí."

Budu teď vypadat jako jelito...

Nasedli jsme do Bářiny vytuněné fabie, dostali číslo a zařadili se do fronty závodníků. Na startu jsem obdržel papír se spoustou jakýchsi značek a údajů.
První kontrolu jsme našli. Bára hbitě odpověděla na tři kvízové otázky, dostali jsme razítko a jeli dál.

Pak jsem to na jednom kruháku asi popletl. Prostě ty značky pořádně neznám. Jezdili jsme jako diví sem a tam. Ze Sedlece do Zdib a zpátky. Jednou tak, pak jinudy a pak ještě další cestou. Někde u Sedlece měla být druhá kontrola. Netušil jsem, kde jsme, ani co bych měl dělat. Bára prudce zastavila, vytrhla mi itinerář z ruky a zoufale v něm hledala. „No tady," zabodla prst do značky kruhového objezdu. „Tady jsme měli ject třetí doprava a jeli jsme druhou."
„Říkal jsem ti, že to neznám a že nesnáším orienťáky," bránil jsem se s úsměvem.
„Máš vysokou školu?" řekla mi Bára skoro jedovatě.
„Jo, a dělal jsem státnice jen ze samých kruhových objezdů."
„Tohle se mi s Martinem nikdy nestalo, to ti tedy řeknu," řekla Bára plačtivě, podívala se na hodinky a bouchla rukou do volantu. „Jsme v prdeli! Totálně v prdeli!"
„No tak to nebude na věnec!" snažil jsem se ještě zažertovat.
„Vždyť jsi to úplně podělal!" podívala se na mě Bára smrtelně vážně. Slzy jí rozmazaly řasenku.
„Promiň," snažil jsem se skutečně omluvit a zároveň pochopit, jak někdo může tohle nesmyslné ježdění podle nějakých debilních značek brát tak vážně. Notabene je-li to při příležitosti prvního rande.
„Budu teď vypadat jako jelito. Přede všema!" pokračovala však Bára prudce vyčítavým tónem.

Rozmazané oční líčení lze celkem dobře tolerovat u ženy, která pláče z opravdového smutku. To vytahuji kapesník, opravuji a konejším. U ženy, která brečí vzteky, mi tatáž událost přijde esteticky nepřijatelná. Odporná. Ne nadarmo řekl Napoleon, že je pro muže velké štěstí, že ženy své největší zbraně, kosmetiku a slzy, nemohou používat současně. Bára použila.

„Jdu se zastřelit do rybníka,"

řekl jsem, odepnul čtyřbodový bezpečnostní pás a opustil Bářin vytuněný vůz. Když jsem se ohlédl, Bára na mne koukala bočním okénkem vykulenýma, rozmazanýma očima. Zamával jsem jí a vydal se polní cestou k rybníku. Už jsem se neohlížel.

Až po značné chvíli jsem uslyšel zvuk „vytuněného" výfuku a zavřeštění pneumatik. Bára se vydala dohánět manko a já jsem se při pohledu na hladinu rybníka uklidnil a už jen propočítával, kolik tak asi zaplatím za taxíka a jak šťastlivci, který bude mít takové rito, popíšu svoji geografickou polohu.

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak... Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.

Vstoupit do galerie | 16 Yes nebo děs? S. J. Parker vyhublá na kost

Vstoupit do galerie | 10 Desetileté modelky v bikinách: skandál, nebo trend doby?

Vstoupit do galerie | 29 Módní úlety hvězd - šokující, nebo kouzelné?