V Praze žije sedm let, ale na svůj ostravský původ je, stejně jako já, patřičně hrdá. Má v sobě zvláštní souhru samozřejmosti a pochybovačnosti, odzbrojující otevřenosti, nedořečenosti a tajemství. Za jejím ryzím autentickým projevem jako by se skrývaly stopy melancholie.

Po konzervatoři jste na HAMU vystudovala hudební management. Asi se vám ve vaší profesi takový obor sejde?

Je to určitě fajn, člověk se obeznámí s tím, jak některé věci fungují. Už se nenecháte tak snadno obejít. V rámci oboru jsem ale spíše teoretik. Na HAMU má tento obor velmi široký záběr, projdete sociologií, filozofií, dějinami kultury, ekonomií a tak dále. V době, kdy jsem na školu nastupovala, se bohužel ještě vyučovalo podle deset let starého sylabu, což považuju v tak rychle se vyvíjejícím oboru za zkostnatělé. Ale přes to všechno jsem moc ráda, že jsem ho vystudovala, bylo to velmi poučné.

Jste z múzické rodiny: samí herci, muzikanti, baletka, malíři, takže umění máte ze všech stran v krvi. Když to vezmeme úplně od začátku. Vy a hudba. Kdy to všechno začalo?

Jako malá jsem hrála na klavír, k tomu mě učila zpívat babička. Po nějaké době se zjistilo, že mi piano nejde tak dobře, jak by asi mělo. Přišlo se pak na to, že jsem zřejmě levák přeučený na praváka, což se u cella docela hodí, protože levá ruka dělá ten zásadní běh po strunách. Mamce, klarinetistce, se vždycky líbilo cello, protože jí přišlo hrozně romantické, takže se asi doma, hádám, řešilo, jestli budu hrát na klarinet, nebo cello. A protože pro dechové nástroje mám nulové předpoklady, zvítězilo cello. Začala jsem v osmi a první rok jsem ten nástroj nesnášela.

V čem je ten základní rozdíl v obtížnosti mezi hrou na klavír a violoncellem?

U klavíru nemusíte řešit, jestli ladíte nebo ne. U klavíru vám klávesy určují intonaci; jak je naladěný, tak budete hrát. U smyčců je to o tom, že se musíte doladit. Na celle nemáte pražce, takže se musíte naučit, kde je jaký tón. Do toho je důležitá fyzička, kterou u cella musíte mít, přece jen to není už nejmenší nástroj. Zvlášť u dětí je pak náročné to všechno zvládnout. Už se mi stalo, že jeden z mých žáků měl problém s palcem z toho, jak je člověk pořád v křeči. U violoncella prostě řešíte dvacet věcí najednou.

Kdy se to všechno zautomatizuje?

To je samozřejmě velmi individuální. Většinou je to tak, že to pořád zkoušíte, nejde to, pak přijde zlom, kdy to všechno najednou pochopíte, a pak už to máte napořád.

Absolutní sluch, trpělivost, fyzička... Jak si udržujete kondici?

Je to trochu složitější. Mám docela problémy s páteří, nosila jsem i korzet, to bylo "vtipné" období.

Máte bolesti?

Pár let to už bude.

Se zdravím a dobrou kondicí souvisí i určitý řád a pravidelný spánek. Jak to při vašem vytížení a hlavně při druhu vaší profese, zvládáte?

Musím. Od doby, co jsem přišla do Prahy, daleko víc řeším životní styl, stravu a pohyb. Prošla jsem vším možným, od všemožných očist, chlorell, raw stravy, zrovna teď jsem začala s čínskou medicínou. Chodím také do Centra pohybu Pavla Koláře. Hraní na hudební nástroj je jako vrcholový sport, musíte se o tělo starat. Když to dělat nebudete, tak vám službu vypoví. A jelikož mám vzhledem ke svým obtížím předpoklady k tomu, aby se tak stalo, musím se kondici věnovat o to víc.

Věnujete se klasice i moderně. Jak vnímáte oba tyto světy?

Klasickou hudbu miluju. Jsem ale hrozně vybíravá, co se týče toho, co budu poslouchat. Málokdo mi vyhovuje, v tomhle jsem opravdu rozmazlená.

V čem?

Mám ráda, když muzikant je hudebník hlavně srdcem. Ta hra nemusí být dokonalá, ale potřebuju, aby mě chytla za srdce.

Cvičíte na cello denně?

Měla bych. Ale nedělám to. Techniku cvičím čtyřikrát týdně. To musím. Zase je to jako ve sportu, když necvičíte, tak to prostě neskočíte...

Poznáte na sobě, když přípravu odbudete?

Samozřejmě. Ale je paradox, že někdy pomůže, když chvíli necvičíte, myšlenkově vám v tom mezičase něco dojde, pak to zahrajete a najednou vám to jde. Ale obecně je třeba cvičit pravidelně. Mám tu výhodu, že i učím, takže i osm hodin strávím při cvičení stupnic se svými žáky.

Jak často se teď věnujete klasice?

Je to až téměř vtipné, ale v současnosti ji nejvíc hraju na večírcích a eventech.

Komerční večírky. Neponižují vás? Určitě je tak mnoho hudebníků vnímá.

Registruju to, že spoustě muzikantům je to nepříjemné. I já jsem si tím prošla. Když jsem v šestnácti s Vladivojnou hrála poprvé na VIP akci, tak nás nikdo neposlouchal. Po letech mi došlo, že přesto všechno, že to vypadá, že vás nikdo neposlouchá, vždycky se najde aspoň jeden člověk, který vás poslouchá, a to velmi pozorně. A přijde za vámi a řekne vám to potom. Beru to jako super věc, protože si můžete zahrát něco, co máte rádi. Co si budeme povídat, na těchto akcích je hodně důležité i to, jak vypadáte, možná nejdůležitější. A když pak lidi slyší, že za tou formou je i nějaký obsah, jsou mile překvapeni.

Co všechno na takových akcích hrajete?

Od Bacha přes Massive Atack, Coldplay až po hru s DJem.

Zmínila jste vzhled. Vy sama jste vyhledávanou modelkou. Jak k tomu došlo? Holčičí sen?

Tohle ještě v žádném rozhovoru nezaznělo: Mě našel scout na Líbímseti.cz.
V té době mi ale řekli v agentuře, že musím zhubnout. Měla jsem za sebou problémy se štítnou žlázou, ale tak jsem po tom toužila, začala jsem hubnout, dvakrát denně jsem se vážila. Měla jsem velkou touhu si dokázat, že na to mám. Takže jsem zhubla, přijela jsem tam a oni mi řekli: Jste nezdravě hubená. Za dva roky jsem přijela znovu a zase mi řekli: To už je moc. Ale dáme vás aspoň do komerční kategorie. A já jsem se probrala, nechala jsem se potetovat, řekla jsem všem čau a téma modelingu jsem uzavřela. To mi bylo osmnáct. Ve dvaadvaceti jsem dělala rozhovor pro Harper's Bazaar, ke kterému mě nafotili. A od tohoto okamžiku se všechno hnulo směrem k modelingu. Ještě o pár let a pár editorialů později se mi ozvala jedna agentura, že by se mnou rádi spolupracovali. Jsem ráda, že kývli na to, že už nebudu muset hubnout. 

V roce 2015 jste šla první přehlídky na Prague Fashion Weeku?

Ano, šla jsem Petru Balvínovou, Lukáše Lindnera, Zuzana Kubíčkovou...

Letos na jaře půjdete znovu?

Nevychází mi to. Mám už v té době koncerty v Sofii, Záhřebu a Rize s Vivaldiannem.

Jak vnímáte modeling dnes?

Momentálně už jako splněný sen a zábavu.

Proč si myslíte, že máte jako modelka takový úspěch, i když modeling vlastně děláte jen tak mimochodem?

Nevím, asi je to tím, že jsem celé dětství vyrůstala jako kluk; až teď objevuju své ženství a modeling mi to umožňuje. V rámci focení na vás dávají oblečení, které vy pak zhmotníte svými pocity, a všechno se pak promítne do té fotky. Pořád mě ale překvapuje, že někomu připadám zajímavá.

Jak berete módu při hraní na cello?

Mám ráda šaty, sukně... Ale oblékání za violoncello je dost specifické, protože třeba u akustického cella zakryjete při hraní osmdesát procent oblečení. Vždy je třeba si předem vyzkoušet, jestli to bude fungovat na jevišti.

Co podpatky?

Ty mi vadí hodně, když v nich hraju, po nějaké době mi trnou nohy. Už se mi i stalo, že jsem ztratila cit v nohou a po vstanutí jsem spadla, jak se mi podlomily nohy. Kromě toho už vyšší být nepotřebuju.

Co vy a móda v soukromí?

Mám moc ráda barvy, ale moc je nenosím, protože to je, jako byste na mě dala reflektor, s barvami je to na mě s mojí bílou hlavou příliš. Obvykle nosím pohodlné věci, street casual, džíny, mikiny, šedá, černá, bílá.

Jste tváří nějaké módní značky?

Spolupracuju s Vans, H&M, se značkou Komono a čerstvě začíná spolupráce se značkou Baťa.

Které české návrháře máte ráda?

Chatty, La Formela mě moc baví, Lukáš Macháček se mi líbí. Moc fandím Josefíně Bakošové a Ester Geislerové s projektem Pepieta, Petru Balvínovou a Odivi mám ráda, Martina Špetlová je skvělá. Pavel Brejcha mě fascinuje. Když ho vidím, mám pocit, jako bych se potkala s Yves Saint Laurentem.

Jak stíháte soukromý život?

Blbě. Ta profese ovlivňuje soukromí hodně. Ukáže se, kdo jsou opravdoví přátelé. Mám to štěstí, že moji nejbližší mou práci respektují a nic mi nevyčítají.

Co partnerství? Je výhodou mít vedle sebe člověka z branže?

Jak v čem. Rozhodně je to plus, že člověk, který to zažil, vám nebude vyčítat věci, které ten člověk nezažil: že jste večery pryč, víkendy pryč, pořád se stýkáte s novými lidmi. Pohybujete se mezi cizími lidmi, v mém případě mezi muži, musíte se konfrontovat s tím, že za vámi občas chodí lidi, že je na vás upřena pozornost...

Asi je ve vašem případě těžké potkat někoho, kdo z oboru není?

Je, protože všeobecně nechodím moc ven. Jsem buď v práci, nebo doma. A to se pak těžko potkává někdo mimo branži.

Oslovují vás muži? Třeba na sociálních sítích?

Ne, hádám asi proto, že se bojí. Doba emancipace je velmi silná a ve chvíli, kdy nějakým způsobem vypadáte, asi nejste úplné tele, máte nějaké ambice a jste veřejně známý člověk, tak to pak není ideální kombinace k seznamování. Obecně tolerance povolání je pro mě základní předpoklad pro partnerství, bez ní to nemůže fungovat.

Mnoho lidí obdivuje vás, koho obdivujete vy?

Matky. To jsou největší hrdinky.