Odstartuji to takto: Já, Terezie, se upřímně doznávám k tomu, že jsem se provinila falšováním reality na místě zvaném sociální sítě. Dobrovolně jsem servírovala lži jak svému okolí, tak sobě.

Uvedu tři situace, které by mohly aspoň trochu vykreslit danou problematiku. Začnu vzpomínkou na debatu pro projekt "Generation What?", protože při jedné jeho debatě padla zajímavá otázka, jejíž výsledek mě mírně řečeno překvapil: "Dovedli byste si představit svět bez internetu / svého telefonu?" V hlavě mi běželo: "No ježiš, vždyť to by nebylo přece žádné drama, zvládli jsme to docela dlouhou dobu bez toho a…" a v tu chvíli začalo padat z mých kolegů, že nedovedou. Že by to nezvládli. Paradoxem toho faktu je, že všichni jsme bez internetu vyrůstali. Přesto jsem byla jediná z celé skupiny, která si to představit dovedla.

Co když nám něco utíká?

Co vy, dovedli byste si to představit? Jaké pocity to ve vás vyvolává? Pro spoustu lidí to znamená nějakou úzkost a paniku, že nebudou mít přístup k "tomu svému". Někdo z ještě mladší generace by si pak bez mobilu jistě připadal jako bez nohy. Tak vzniká generace závisláků na virtuální realitě a ordinace psychologů se plní lidmi, kteří mají pocit, že jim "něco" utíká, že jim "něco" v životě chybí.

Vzpomínka druhá je na můj první výlet na festival Sziget, či lépe řečeno na návrat z něj. Živě si pamatuju, jak na hranicích zapínám data a projíždím. Projíždím asi hodinu. Z pocitu absolutní svobody a pohody, kterou jsem si nasbírala za ten týden bez přístupu k internetu, zbyl za hodinu jen pocit prázdnoty a že nestíhám. Že nestíhám život, že jsem úplně mimo, že nejsem vůbec v kolektivu, že nejsem oblíbená, zkrátka že nejsem "dost". Jak často tohle zažíváte vy? Že máte pocit, že vaše okolí fičí radostněji a lépe než vy? 

Třetí vzpomínka je nejčerstvější. Můj kolega z kapely se mě jednoho dne zeptal: "Poslyš, jste v pohodě?" Míněno já a můj partner. "Já jen, že dáváš hrozně moc fotek a všude ho 'taguješ', to vůbec nejsi ty!" Jaká asi byla odpověď? Či lépe řečeno, jaká byla pravdivá realita? Taková, že náš vztah v pohodě nebyl, řešení toho, jak se prezentuju na sociálních sítích, bylo jedno z našich témat a přehnané vypouštění fotek vzniklo z mé strany jen proto, že mému partnerovi vadilo, že nedávám dost najevo, že už nejsem single. Mně to sice tak nepřišlo, ale co všechno dokážeme dělat pro toho druhého, že?

Na Instagramu jsi málo zamilovaná

V tu chvíli mi to docvaklo. Vždyť já jsem tomu vlastně taky propadla! Místo toho, abychom si přiznali, že něco není ok a že to nějaké posty na Instagramu nezmění, tak píšeme na internet vtipné historky o tom, co jsme spolu zažili, píšeme uvědomělé komentáře o lásce pod fotky a mně se z toho točí hlava. Proč? Protože vím, jaká je realita. Že ten pár, co veřejně píše, jak skvěle se spolu pořád mají, vlastně moc šťastný není, ví to všichni kolem nich, ale pro všechny, kdo je neznají osobně, se kdo ví proč potřebují prezentovat jinak. Že kluk, co píše uvědomělé zamilované komentáře, svoji holku podvádí, kde může. Smutné na celé věci je, že se jedná o "známé" lidi, tedy ty, ke kterým ostatní vzhlížejí. Když pak prožívají vlastní hnusy, dívají se na ty slavné a přemýšlejí, jak to dělají, že mají tak dokonalý život bez problémů. 

Dobře to znám. Můj (asi je již jasné, že bývalý) partner mi vyčítal, že se neprezentuji dostatečně "zadaně". A po našem rozchodu se začalo ukazovat, že v podstatě jen otáčel zrcadlo na mě, abych já neviděla na něj a na jeho zálety a lži. 

Kdysi to bylo o něco jednodušší, slavní si prostě nepouštěli novináře k tělu, manažeři urputně upláceli bulváry a my se o tom, jak je vlastně život slavných úplně normální, když přijde na vztahy, dozvíme v podstatě až ve chvíli, kdy slavní zemřou (nebo je jim to už úplně jedno) a natočí se o nich dokument, kde dojde k velkému odhalení, jak nedokonalý život vlastně žili.

Za život, jaký je

Skvělé na této situaci je, že se už najdou - většinou tedy - ženy, nebo mi to tak aspoň přijde, které se pustí do celé problematiky a snaží se ukazovat život, jaký je. Že je normální nebýt v pohodě, ať už to manifestují tím, že postnou fotku bez make-upu (i když prohnanou filtry), či statusem, že se se svým milým mírně porafali - jak jsem už řekla, je to normální jednou začas pro náš všechny, nejsme přece stroje. 

A to je možná celý problém. Být šťastný. Být dokonalý. Mít všechno a ideálně naráz. Paradoxem je, že si asi ve finále stejně nejvíce vážíme lidí, kteří se nebojí ukázat svou slabost, protože to z nás dělá lidi. Musím říct, že z pozorování svého okolí můžu vydedukovat jeden poznatek (který, prosím, neberte jako směrodatný, nejsem matematik, abych uměla vypočítat algoritmus na štěstí) - čím spokojenější pár, tím menší potřeba to hlásat do světa. A když už, tak s humorem, s mírným sarkasmem.

Přijde mi, že asi nejšťastnější lidé jsou ti, kteří tohle vůbec neřeší a sociální sítě ani nemají. Netrápí se tím, co si o nich myslí ostatní, protože moc dobře vědí, že i ti ostatní občas nemají své dny, lezou do vztahů, které jim dávají pořádnou sodu, a sem tam se chtějí zahrabat do země, protože se ráno probudili "zadkem hore". A můžu vám říct, čím dál tím víc lidí v mém okolí si "fejsbuk" prostě smazalo. 

Dokonalost neexistuje, sociální sítě ji přinášejí

Abych se zpátky vrátila k sobě. Já úplně chápu tu touhu po dokonalosti, snažíme se jí dosáhnout, co svět světem stojí. Je to vnitřní motor nás všech, zažívat dokonalost v tom, co považujeme za podstatné. A jedinou útěchou pro nás všechny může být zjištění, že ať děláme, co děláme, dosáhnout se nám jí nikdy nepodaří. Přesto jsme si vymysleli skvělý nástroj, jak tu dokonalost můžeme úspěšně předstírat.

Sama za sebe se chci raději zaměřit na jiné věci, které se svým myšlením můžu dělat - uvědomit si, jak dobře se mám, i když mi není dobře. Uvědomit si, jak je vzácné, že mám dobrý vztah se svojí rodinou. Uvědomit si, jak je vzácné být zdravý, mít střechu nad hlavou, co jíst a v čem se umýt beze strachu, že mě to zabije. A věřte tomu, když jezdím po světě, zjišťuju, že daleko větší problém než naše touha po dokonalosti je vědomí, že nás nic jiného nezajímá. Raději se budeme věnovat svým sociálním sítím a jinak je nám všechno prostě jedno. Jen hodíme "lajk" na články rozebírající to, jak jde svět do háje, ale tím to v podstatě končí. Protože jako jedinec přece nemám šanci cokoliv změnit.

Na závěr si dovolím citát z mého oblíbeného filmu Big Short: "Pravda je jako poezie. A většina lidí absolutně nesnáší poezii."

PS: Malý dodatek k mému negativismu. Sociální sítě používám každý den, díky nim jsem ve spojení se svou rodinou a přáteli po celém světě. Díky nim se dozvídám o spoustě zajímavých akcí a samozřejmě je já sama používám jako propagační kanál. Jako každá věc má i tohle své plusy a minusy. Faktem je, že i kdybychom se z toho "zvencli", tohle už projednou existuje a už to nebude jinak. Tuhle rozjetou mašinku už nemáme šanci zastavit. Pokud teda nedorazí Skynet s Terminátorem. Ale je fajn dívat se na ni se střízlivým nadhledem.