"Panický strach ze smrti mi komplikuje život a ničí manželství," začíná svůj příběh Mirka. Co se stalo tak vážného, že je plná obav a nemůže normálně fungovat?

Strach z jízdy v autě, neklid v letadle, neustálé pozorování srdce a nezvladatelné obavy z toho, že brzy umře. To vše Mirku ovlivňuje a ona se snaží přijít na to, jak se nepříjemného strachu zbavit.

Nikdy jsem se tolik nebála

"Moje panika nastoupila asi před sedmi lety. Nikdy jsem se ničeho nebála, bylo mi 24 a já si ani nepřipouštěla, že také jednou umřu. Když jsem s manželem dorazila na pohřeb jeho dědečka, vše se změnilo. Smutných rozloučení jsem se už několikrát zúčastnila, ale tenkrát bylo vše jinak. Manželova babička mě čapla za ruku a řekla: Pojď se mnou dozadu se s Václavem rozloučit, chci ho vidět a nechci jít sama. Představa, že budu stát nad otevřenou rakví, mě vyděsila, ale odmítnout jsem nemohla. Poprvé jsem viděla člověka, který vypadal, že spí, ale nedýchal. Od té doby jsem začala uvažovat nad tím, že jednou zavřu oči i já, přestanu dýchat a už nic neucítím, neuvidím a ani neuslyším."

Čtěte také: Vydržel jsem na mateřské jen 3 měsíce, píše tatínek

Všechny myšlenky se od základu změnily. Když viděla staré lidi, chtělo se jí brečet, nemohla sledovat filmy, kde herci umírají, ani vkročit do nemocnice, aby neviděla nemocné, či snad položit kytku na hrob své babičky.

Tváří v tvář smrti

Změnu Mirčina stavu viděl i manžel, který jí doporučil, aby navštívila nějakého odborníka, ale v tu dobu návštěva psychiatra nepřicházela v úvahu.

"Nejvíc jsem svého muže naštvala, když mi daroval dovolenou v Thajsku a já ji odmítla, protože se hrozně bojím lítat. Představa, že nemohu svůj osud nijak ovlivnit, mě děsila. Navíc, když letadlo spadne, tak je jasné, jak to dopadne. Po mém dlouhém naléhání dovolenou zrušil a já ho poprosila, abychom cestovali jenom tam, kam dojedeme autem. Nadšený z toho rozhodně nebyl, ale věděl, že se jinak zblázním strachy," píše Mirka.

Antidepresiva, nebo rozvod

A jak nám napsala Mirka, život s ní nebyl jednoduchý. Nechtěla dělat nic, kde by hrozil i ten nejmenší úraz. Raději příliš nevycházela ven. Neustále se kontrolovala a při každém píchnutí sprintovala k doktorovi. Představa, že má rakovinu či podobnou nemoc, jí nedala spát.

"Věděla jsem, že už jde do tuhého. Manžel se mi začal vyhýbat a zůstávat déle v práci. A já konečně vyrazila k odborníkům, kteří mi samozřejmě předepsali antidepresiva. Nejprve jsem je nebrala... a víte proč? Bála jsem se, že v kombinaci s léky na tlak a na štítnou žlázu mi mohou ublížit. Ale nakonec, když mi manžel řekl, že buď léky, nebo odchází, jsem je začala užívat. Úzkost a strach se zmírnily, ale rozhodně nezmizely," dodává Mirka.

Autem jezdit nebudu

Pravidelné návštěvy psychiatra a vhodná medikace Mirku trochu uklidnily, ale ne na dlouho. Stačilo 30 minut nepříjemného zážitku a strach se do jejího života opět připlížil.

Náš tip: Doktoři ze mě dělají blázna. Nutí mi antidepresiva

"Když jsme se vraceli z dovolené v Maďarsku, těsně před hranicí se Slovenskem jsme se přichomýtli k jedné vážné dopravní nehodě. Z protisměru k nám přilétlo auto přes svodidla a zahučelo přímo pod kamion, za ním bylo jedno auto a pak už my. Naštěstí jsme to včas dobrzdili. Strhl se šílený zmatek a já ani nevím, jak jsme se s manželem ocitli u sešrotovaného auta, on s několika lidmi páčil dveře a já s jednou paní odnášela malého chlapce, který vylétl předním sklem. Byla to tragická nehoda, dva dospělí a jedno dítě na místě mrtví, otec a další dítě umřeli v nemocnici. Na živu zůstala jen jedna holčička. Situaci na místě jsem zvládla dobře, ale pak jsem se sesypala," vzpomíná Mirka.

Strach na každém kroku

Dodnes má tyto vzpomínky v živé paměti. Už je to šest let, kdy poprvé pochopila, že je člověk smrtelník. Už vůbec nikam nechce jezdit. Do auta sice sedne, ale celou cestu se třese a bojí. Panika ji ovlivňuje nejen psychicky, ale už se objevují i fyzické problémy.

"Když jedeme déle jak hodinu v autě, je mi vážně špatně, bolí mě hlava, mám křeče v žaludku. Celý ten stres se podepsal na mém zdraví. Každý týden chodím na fyzioterapii, protože se mi při těchto nepříjemných pocitech dělají jakési spazmy na žebrech a hrozně to bolí. Antidepresiva beru dál, ale pořád se strašně bojím. Poskočí mi srdce, já se můžu zbláznit, cestování zvládám jen vlakem, a když slavím narozeniny, chce se mi brečet, že už mám opět blíž ke smrti. S manželem se hádáme, nezvládá mě pořád utěšovat a přizpůsobovat se mé panice. Ráda bych věděla, jak to všechno změnit a hodit za hlavu..."

Co byste Mirce poradili? Máte podobné zkušenosti s tak velkým strachem? Jak se má člověk smířit a vyrovnat se smrtí? Své zkušenosti a rady pište.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Žena bez půlky těla: Normální život s dětmi a manželem

Manželé žijí v botě a vy se můžete ubytovat také

Trendy dávají keramice nový rozměr