Sex s Lenočkou mezi plyšáky - už nikdy více!
Lenočka nebyla Ruska, ale česká Lenka. Dokonce ani neprotestovala, když jsem ji tak poruštěle začal v naší korespondenci oslovovat, napsala, že je to originální a že má ráda ruské spisovatele. A plyšáky!
Lenočka nebyla Ruska, ale česká Lenka. Dokonce ani neprotestovala, když jsem ji tak poruštěle začal v naší korespondenci oslovovat, napsala, že je to originální a že má ráda ruské spisovatele.
Tak trochu se děsím toho, má-li někdo na hlavní profilové fotce v seznamce kolem sebe příliš zvířat či dětí. Nikoli proto, že bych neměl rád zvířata či děti, ty mi nevadí v žádném množství, ale proto, že se v těchto případech může hledat pouhý tatínek či cvičitel zvěře. A zase, abychom si rozuměli, ani tak by mi nevadilo dělat tatínka či cvičitele, ale jde přece také o to, zda ta dotyčná vlastně potřebuje a chce chlapa jako partnera.
Jsou takové, které ze všeho nejvíce potřebují sponzora rodinného rozpočtu, případně chlapskou ruku k převýchově nezvedeného syna či psa, neřkuli k údržbářským činnostem. Já jsem chtěl být partnerem a pak třeba i náhradním tatínkem či cvičitelem zvěře. V tomto pořadí je to v pořádku, v opačném nikoli. A údržbářské práce raději někomu zaplatím.
Lenočka však byla na oné profilové fotce nikoli s dětmi (byla bezdětná), nikoli s živými zvířaty (neměla živá zvířata), ale s nespočitatelným množstvím plyšových zvířátek. Ačkoli to všem na fotce slušelo, chvíli jsem se zabýval myšlenkou, co by tak mohlo prozrazovat o patologii oné hezké blondýnky se sportovním, krátkým sestřihem, má-li potřebu se obklopit hejnem plyšových hraček a jako taková se předvádět světu.
Nechal jsem se uklidnit vzpomínkami
Byla učitelkou, což mne trochu uklidnilo, neboť jsem si vzpomněl na svoji sestru - učitelku a její dětské období. Je nesporné, že být učitelkou je jistá diagnóza, sám jsem z učitelské rodiny a moje sestra, když byla malá, si každý den v našem společném děcáku rozesadila všechny panenky, medvídky, pejsky, opičky a vše, co bylo v dosahu, aby je zkoušela, dávala jim známky a všelijak je napomínala a buzerovala. Do své domácí třídy dokázala postupně začlenit i živé morče, želvičky a andulku, občas okřikla i akvarijní rybičky, především skaláry, protože měla pocit, že na ni za jejími zády dělají ksichty. Do své třídy na nějakou dobu začlenila i mě, ovšem já jsem vyrušoval takovým způsobem, že mne většinou rychle ze třídy vykázala a nechala propadnout.
Všichni (i já) jsme měli speciální žákovské knížky, ty pro svoji malou dceru ve škole ukradla maminka (učitelka), a vyučování začínalo a končilo zazvoněním zvonečku po mém dědečkovi (učiteli), který sestra doslala od naší babičky (vedoucí školní kuchyně).
Tato má sestra však byla v tu dobu nezletilá, od puberty se pak začala normálně věnovat živým klukům a pak již přešla po studiích ke standardní péči o své žactvo a o své děti, tedy s plyšáky a panenkami pak už nikterak nekomunikovala a redukovala jejich počet v domácnosti na přijatelnou míru.
Plyšová talk show začíná
Lenočka, jak se mi svěřila, však toužila svůj kontingent neustále rozšiřovat. Činila tak pod nejrůznějšími záminkami, jako že třeba tenhle plyšový krokodýl jistě bude mít smysl pro humor a tento plyšový opičák má tak oduševnělý výraz, že s ním půjde dát řeč i o Franzi Kafkovi.
S plyšáky byla Lenočka schopna vést dlouhé rozhovory a polemiky. Tedy jak s kterými. Bylo je možno rozdělit do dvou základních skupin. Ta vhodná k pokecu a polemikám byla usazena na knihovně a kolem sedací soupravy, byla to jakási intelektuální větev, ve které byla nejčastěji zastoupena jména filozofů, spisovatelů, básníků a hudebních skladatelů. Na pomezí obou skupin byla parta plyšáků pojmenovaná po politicích, které vévodil a předsedal obrýlený sýček Klaus.
Druhou větev tvořila zvířátka pojmenovaná především po hokejistech, například Džegr, Kabelka, Guma, Hašan a Voky, několik fotbalistů jako třeba Méďa, Čechíno a Bari, zastoupeni byli i atleti Usain Bolt (opičák) nebo Helena Fibingerová (medvědice). S těmito plyšáky bylo možno konzultovat sportovní výsledky či tréninkový proces, dokázali povzbudit (chce to prostě vůli a makat), na otázky zpravidla odpovídali, že je to „super", případně že je to věc trenéra, ovšem na velké rozpravy to nebylo, a to mi připadalo sympatické.
Zpočátku jsem se docela dobře bavil, ovšem přijdete-li ve dvě v noci s hezkou holkou do jejího bytu, nejdete tam na plyšáckou činohru či talk show, ale s úplně jinými myšlenkami.
Vášnivá noc mezi plyšáky
Dočkal jsem se až napotřetí, když dvakrát předtím mi bylo po talk show nabídnuto rozložení sedací soupravy v obývacím pokoji s odůvodněním, že je přece jen na sex moc „brzo". Když tedy bylo po třetí plyšácké činohře a sérii rozhovorů shledáno, že na sex už není „brzo", byl jsem zaveden do ložnice. Do té doby jsem měl zato, že všichni plyšáci jsou soustředěni v obývacím pokoji. Velmi jsem se mýlil.
Ložnička byla malinká, francouzské lůžko pro jednoho a půl člověka bylo od zdi ke zdi, což by sama o sobě asi nebyla žádná tragédie, kdyby v posteli nehnízdilo zhruba třicet dalších plyšáků. Těm jsem byl představen jen zběžně a ze strachu, aby nebyla opakována činohra i pro tento další zvěřinec, ale i z čisté touhy jsem Lenočku rychle přepadl.
Po aktu mi byla alespoň zběžně představena ložnicová plyšácká havěť, což mi vzhledem k nutnosti nabrání sil už ani tak moc nevadilo. O něco později už byli plyšáci Lenočkou upozorněni, aby se nedívali, a dostala se řada zase na mne.
Musím přiznat, že při tom milování se ta horda zvířátek dala ještě nějak akceptovat, sem tam se nám sice mezi naše těla někdo z nich vloudil a musel být od této spolupráce odstaven a umravněn, zvířátka mi ovšem začala překážet v okamžiku, kdy jsme se odhodlali k spánku. Velmi nenápadně, ale vytrvale, jsem po celou noc stěhoval plyšáky do svých nohou, abych se mohl alespoň nadechnout či pootočit, a tak to ráno u postele vypadalo jak u Verdunu.
Ráno na bitevním poli a rychlý ústup
Zvířátka se válela po zemi v několika vrstvách s maximálně vyčítavými výrazy a Lenočka, na místo aby po probuzení řekla cokoli milého, se zděšeně rozhlédla, zaklela, začala plyšáky svolávat jejich jmény, a když zjistila, kde se nacházejí, po čtyřech došla k hraně postele a začala je uklidňovat, sbírat a opět mne jimi obkládat. Předstíral jsem spánek, a tak netušila, že mi tím „sběrem" poskytuje poměrně utěšený pohled na své nahé pozadí, a kdoví, možná třeba tušila, ale já jsem se v tu chvíli rozhodl, že budu ukázněný.
Předstíral jsem probuzení a úlek nad tím, že zvířátka byla dokonce až pohozena po zemi, netušil jsem samozřejmě, jak se tam dostala, ale pomohl jsem je umístit na svá místa, omluvil jsem se jim co možná nejpřesvědčivěji, vypil jsem kávu bez cigarety, což je jedna z nejhorších zkoušek, které mne mohou potkat, poděkoval a vypadl.
Lenočka mi pak napsala několik mailíků o tom, co zvířátka říkala na tu moji poslední návštěvu. Pak mi psala, že se zvířátka těší, že zase přijdu a že už se na mne ani trochu nezlobí, ale mně se tak nějak do toho zvěřince a na ty činohry a plyšácké talk show už prostě nechtělo…
Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?
Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.
