Přítel se nechce rozvést. Jak ho mám přesvědčit?
Takových je, říkáte si možná. Ale myslím, že můj příběh je přece jen něčím výjimečný. Právě proto si asi nevím rady. Co byste dělali vy?
Takových je, říkáte si možná. Ale myslím, že můj příběh je přece jen něčím výjimečný. Právě proto si asi nevím rady. Co byste dělali vy?
Abyste rozuměli, já mám svého muže doma. Dennodenně spí v mojí posteli, už celých osm let. Ve skříni visí jeho obleky a košile, přispívá na domácnost, a štědře, jezdíme na dovolenou a v posledním roce jsme přivítali první vnoučata od svých dětí z obou stran. Tak v čem je problém, zeptáte se jistě.
Nejlepší léta mého života
Problém je v tom, že můj muž - přítel, chcete-li - je ženatý. Jeho manželství nefungovalo už celá léta. Já vím, tohle přece říká každý, jenže Petr se po necelém roce tajných schůzek skutečně od manželky opravdu odstěhoval a začali jsme žít spolu. Se vším všudy, se společnou kasou, společnými zájmy, společnými přáteli.
Ti nás taky před osmi lety dali dohromady. Nebyli jsme, jak už jste určitě pochopili, žádní zajíci, mně táhlo na čtyřicet a byla jsem několik let rozvedená. Petr je ještě o pár let starší.
Čtěte také: Příběh: Umělé oplodnění? Už nikdy! Čekám na adopci
Musím říct, že právě s ním však začala nejlepší léta mého života. Užívali jsme si, ale řešili jsme společně i problémy s dospívajícími dětmi a stárnoucími rodiči. Podporovali jsme se i pracovně - oba máme zajímavá a slušně placená povolání. A ano, milovali jsme se a máme se opravdu rádi i teď, o tom nepochybuji. Vlastně by bylo všechno naprosto ideální, kdyby...
Nejde mi o papír
Až na to, že můj muž vlastně patří jiné. Já vím, zní to jako ze staromódního románu, ale já to tak cítím. "Úředně" je někde zaznamenáno, že má manželku, ale já to nejsem. Samozřejmě nejsem tak hloupá, aby mi šlo jen o ten papír. Jenže ten pocit mě ničí, a čím dál víc.
Proč, proč se nechce rozvést? Vždyť by si mě nemusel brát, o to vůbec nestojím. Jen bych si přála, aby v našich vztazích byl pořádek. Děti jsou dávno velké, finanční problémy nejsou, jeho žena také nestrádá a okolí nás bere jako naprosto stabilní dvojici.
Nechce o tom mluvit
Jenže když s ním na to téma občas (občas! ne často) zavedu řeč, ústa se mu semknou do tenké čárky a propadne se do mlčení. Naléhání nemá cenu, natolik ho znám, a tak vždycky změním směr hovoru. Ale přesto mě to trápí, a hrozně.
Náš tip: 10 věcí, které mohou dělat jen muži
Nenapadá mě žádný důvod, proč by měl zůstat formálně ženatý s jinou ženou, když ve skutečnosti a ve všech ohledech jsme pár my dva. Zato mě napadá spousta komplikací, které mohou nastat. Nejsme nejmladší a stát se může cokoliv. Co když jeden z nás onemocní? Komu budou lékaři předávat informace? Co když dokonce jeden z nás zemře? A nemyslete si, že tím myslím Petra. Spíš naopak: kam by šel, kdyby se něco stalo se mnou? Co by bylo se společným majetkem, který jsme si pořídili?
Muži nechtějí nic řešit
Těch problémů, které současné neuspořádané vztahy mohou přinést, je hodně. Vím, že mě Petr má rád stejně jako já jeho, dokazuje to dnes a denně. Možná by mi vyhověl, kdybych na něj začala pořádně tlačit. To ale nechci. Tak co mám tedy vlastně dělat, když takhle to vést dál už taky nechci? Co byste na mém místě dělali(y) vy?
Popravdě by mě zajímaly i názory mužů. Třeba by mi osvětlily, co se v hlavě toho mého děje, že dělá mrtvého brouka. Opravdu muži nechtějí nic řešit a nechávají problémy "vyhnít"? Jenže to může skončit hodně nepříjemně. A toho se bojím.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Chlamydie: Mikrobi, kteří mohou za všechno?
Táňa Pauhofová: Učím se mít ráda sama sebe
Jedno jablko denně. Anorektička si problém nepřizná
