Pavlína Němcová: Sním o miminku a bílých šatech
Pavlína Němcová je až nadpozemsky pozitivní člověk. Při setkání s ní člověk žasne, že někdo, kdo si prošel stejným peklem jako ona, může mít takovou radost ze života a chuť neustále zkoušet něco nového.
Modelka, herečka a nově také návrhářka šperků Pavlína Němcová je až nadpozemsky pozitivní člověk. Při setkání s ní člověk žasne, že někdo, kdo si prošel stejným peklem jako ona, může mít takovou radost ze života a chuť neustále zkoušet něco nového.
Dlouhých dvanáct let bojovala dvaačtyřicetiletá modelka se svým bývalým manželem o syna. Žili tehdy ve Francii a ona jako mladá cizinka živící se modelingem neměla před tamními soudy mnoho šancí. Teprve když bylo Alanovi čtrnáct, mohl se sám rozhodnout, s kým chce žít. A vybral si maminku, která mezitím vystudovala práva, herectví a stala se uznávanou topmodelkou.
Pavlínu tenhle životní příběh nepoložil, naopak ji posílil a zdá se, že i díky němu má pocit, že zvládne úplně všechno, co si jen usmyslí. A je pravda, že se jí to celkem daří.
V životě jste si prošla lecčím. Jak se máte teď?
Nejhorší životní období je snad za mnou. Ne snad, určitě! Syn už je velký, ten už má svůj život, a já jsem konečně klidná a začínám si užívat života.
Na veřejnosti se většinou ukazujete sama nebo se svým synem. Jste kvůli nevydařenému manželství ve vztazích opatrnější?
To ne, já jsem věčný snílek a pořád věřím na velkou lásku. Vůbec mě to neodradilo, naopak. Člověka, jeho základ a podstatu nezměníte. A já se vždycky řídila a řídím srdcem. A to, že se na veřejnosti neukazuju se svým partnerem, je jen proto, že on se ukazovat nechce a já to respektuju. Důležité je, že jsme spolu šťastní.
Jste taková optimistka pořád? V práci, ve výchově…
Jo, furt (směje se). Nikdy jsem třeba nepocítila závist a jsem za to moc vděčná. Závist lidí užírá a kvůli ní jsou potom nešťastní. Naopak přeju. Vždyť přej a bude ti přáno. Úspěch někoho jiného je pro mě motor. Říkám si, jak je to úžasné a doufám, že se mi to povede taky. Mám to tak odmala, byla jsem k tomu i vedená rodiči, i když takový přístup v sobě asi člověk musí mít, buď ho máte nebo nemáte.
Váš současný vztah je tou velkou láskou, o které jste snila?
Tak v životě nikdy není nic přesně tak, jak si to vysníte. Život je i o spoustě kompromisů. Hlavně ve vztazích je to podle mě jeden kompromis za druhým, ale pro mě je podstatné to souznění duší. A to když ve vztahu je, stojí za spoustu obětování. Každý si vždycky musí určit, co mu za to ještě stojí a co už ne.
Tak v čem jste naposledy udělala kompromis?
To je spousta věcí, které bych nerada rozpitvávala. Ale třeba to, že nám není dáno být spolu úplně pořád.
Žila jste v Paříži, kde teď žije i váš syn, v Hollywoodu, a přesto jste nakonec přece jen skončila v Čechách. Proč?
Mě to sem vždycky táhlo, nic jiného mi nikdy nepřirostlo k srdci tak jako Praha. Vždycky jsem byla jinde trochu nešťastná a těšila jsem se, že se vrátím a odtud budu vyjíždět ven, ne naopak. Takže teď nastal ten ideální stav, kdy svoji základnu mám víceméně tady a odtud jezdím za pracovními povinnostmi. A samozřejmě velkou roli hraje rodinné zázemí a partnerský život.
Syn nepřemýšlí, že by alespoň nějakou dobu žil v Praze?
On asi zatím sám neví. Teď studuje čtvrtým rokem práva v Paříži a chce studovat dál. Ale je narozený v Paříži, je Francouz, takže jeho domov je tam. Ale také sem rád jezdí, tak kdo ví, třeba si najde ženu odtud a přestěhuje se sem.
Umí česky?
Umí, ale stydí se mluvit, protože ví, že nemluví úplně dokonale, ale když je tu déle, rozmluví se a pak už mu to nedělá problémy.
Četla jsem, že plánujete miminko. Je to pravda?
Chtěla bych to ještě stihnout, ale necháváme to osudu.
Nezanevřela jste kvůli prvnímu manželství na svatbu? Budete se ještě vdávat?
Z legrace teď říkám, že bych chtěla ještě stihnout dlouhé bílé šaty, než budu úplně za zenitem (směje se). Ale co, přežiju to kdyžtak i v krátkých bílých. Jsem prostě stará škola.
A nejdřív miminko nebo svatba?
To asi spíš nechám osudu, jak to připraví, ale asi se teď víc soustředíme na to miminko.
I kvůli tomu, abyste dostala do péče svého syna, jste se rozhodla vystudovat práva na Sorbonně, vystudovala jste i herectví… Jste pořád takhle houževnatá? Že co si umanete, to se vám povede?
Jak říkám, jsem věčný snílek, a co mám v hlavě, za tím se vydám. Předtím to byly práva, pak to herectví a teď mám svoji kolekci šperků.
Kde se vzal nápad začít navrhovat šperky?
K tomu všemu ostatnímu mě vždycky bavil design. Ten sleduji od raného mládí, je to moje další vášeň. Jak design interiérů, tak design věcí, šperků, prostě všeho. A před pár měsíci jsem se probudila, malovala jsem si nějaké návrhy na papír, a když už jsem těch papírů a modelů na nich namalovaných měla víc, řekla jsem si, že bych se mohla jít podívat za nějakým zlatníkem, jestli by to šlo vyrábět, a udělat si tak vlastní značku šperků. Takže jsem si našla českého zlatníka, který dodržuje klasické zlatnické řemeslo, všechno vyrábí ručně a ještě navíc se mu moje návrhy strašně líbí a vždycky se snaží najít technologii, aby mohl moje nápady zrealizovat.
V Paříži jste založila svoji produkční společnost a pracujete na filmu podle knihy Victora Huga. O co přesně jde?
Ano, to je pravda. Je to film podle románu Devadesát tři, který vypráví o tom vůbec nejčernějším období Velké francouzské revoluci v roce 1793. A jde o to, že jako herečka bych na tu svoji roli snů mohla čekat až do smrti a nemusela by nikdy přijít, tak si ji holt musím zkusit vytvořit sama. Už na tom pár let pracuju a znalci oboru mi už tehdy říkali: Připrav se na dlouhou cestu, bude to boj. A skutečně sehnat na to finance je hodně těžká věc, už začínám chápat, o čem mluvili. Ale pořád to běží, pořád se to vyvíjí. Tak třeba se mi to fakt jednou povede. A když ne, budu vědět, že jsem to aspoň zkusila.
Proč jste si vybrala zrovna tuhle tématiku?
Dlouho jsem hledala látku, podle které bychom ten scénář napsali, aby to byla kvalitní věc. Známí mi řekli o tomhle díle, tak jsem si přečetla českou i francouzskou verzi a nadchlo mě to. Je to silný příběh, navíc Hugo je kvalitní a celosvětově známý autor, filmy podle jeho knih se pořád promítají všude po světě a díky tomu může být snadnější realizace. Důvodem je ale i to, že hlavní ženská role je až po třech mužských. Postavit film na hlavní ženské roli, kterou bych měla hrát já, a ještě mít toho nejlepšího režiséra a nejlepší herce, a uhájit si ho, by bylo mnohem těžší než v tomhle případě, kdy hlavní tři herci jsou muži a až po nich je ženská postava.
Máte ještě něco, co byste si po filmu a špercích ještě chtěla vyzkoušet?
Uvidíme, ono určitě ještě něco přijde. Mám ještě spoustu snů, tak uvidíme, který se začne dřív nebo později realizovat.
Jste ambasadorkou soutěže Elite Model Look, což znamená, že jste teď během dubnových castingů hledala nadějné modelky a modely. Podle čeho je poznáte?
Je to vícero kritérií. Například fotogeničnost, štíhlost, protože modeling je o té štíhlosti, a dívka, která není přirozeně štíhlá, by raději do modelingu neměla chodit, protože tím bude akorát sama sebe trápit, držet šílené diety a to je špatně. Důležitá je také samostatnost. Modeling je o tom, že jste všude úplně sama, takže musíte být silná, a také mít něco, co z vás vyzařuje. Nesmí to být jen ta hezká šlupička a za ní prázdno. Všechny světové topmodelky jsou velké osobnosti, jsou to ženský, který jen tak něco nepřekvapí, každá je něčím jiná a něčím zvláštní.
Několikrát jste se nechala slyšet, že vás práce modelky vlastně moc nebaví. Změnilo se to v průběhu času? Užíváte si to třeba teď, kdy to děláte jen občas, víc?
Jo, teď už si to užívám, člověk na to na starý kolena kouká trochu jinak. A říkám si, že dokud mě za to někdo chce platit, byla bych hloupá, kdybych to nebrala.
Čím to je, že o některé modelky přestane být v jejich pětadvaceti zájem a jiné jsou žádané i na stará kolena?
Určitě dnešní dobou. Klienti už nechtějí, aby krém proti vráskám propagovaly dvacetileté slečny. A také nás, které jsme začínaly v devadesátých letech, bylo mnohem míň než kolik je modelek dnes. Byla to éra prvních supermodelek jako Cindy Crawford či Naomi Campbell, které vzaly žezlo do té doby kralujícím hollywoodským herečkám a místo nich se staly ikonami. Dnešní modeling se zase vrátil k té monotónnosti a k takzvaným rychlokvaškám, je mnohem těžší se v modelingu udržet delší dobu.
Existuje nějaký trend v kráse? Jaké modelky jsou dnes nejvíce žádoucí?
Trendy jsou vždycky a samozřejmě se mění. Teď se to vrací ke klasičtější kráse, musí to být trochu panenka, ale pořád něčím zvláštní, atypická. Ale ten trend je širokosáhlý, netýká se třeba jen blondýnek s modrýma očima, je to všehochuť.
A u mužů?
To je pro mě pořád trochu neznámá. Když vidím dnešní modely, vždycky se lehce vyděsím. Stylově jsou takoví zvláštní, jiní. V devadesátých letech to byli takoví hezouni, byl v nich trochu chlap, dnes tam toho chlapa hledám jen těžko.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Filip Sajler: Přesvědčí vás, abyste jedli lépe?
Taťána Kuchařová: Ve vztahu potřebuji svobodu
Petr Havlíček: Jak jíst zdravě ve fast foodech?
