Existují "obyčejné" lidské příběhy u jejichž poslouchání či čtení se několik lidí chytne za nos, jiní se dojmou, zapřemýšlí si nad hodnotami svými i hodnotami společnosti. Tady je jeden z nich! 

Od doby před sto lety se lidské hodnoty značně přesunuly. Dostáváme dárky na splátky, zavalujeme děti hromadou plastových panáčků, dokonalých Barbín, do detailu vypracovaných napodobenin autíček, žehliček, zbraní, PC her a plyšáků na baterky. A čím je čehokoli víc, tím beznadějně cokoli ztrácí na hodnotě. Věci se hromadí a málokterá má šanci zažít příběh. A pak se nám dostane do ruky předmět, který přežil staletí. Dotýkáme se ho s úctou a očekáváme tajemství. Komu asi patřil, jaké byly osudy lidí, kteří ho denně používali, a jak se podařilo onu věc uchovat a objevit?

Jednoho dne nám napsal do redakce majitel starožitnictví Antikvita v Dejvicích, pan Popelák:

„Mám pro vás zajímavou věc, prosím zastavte se u nás."

Když jsem zvědavě přešlapovala před pultem, pan Popelák na něj položil dřevěnou krabičku, dopis a několik fotek. Přinesla to jedna stará paní, povídá a podal mi obálku. V dopise stálo:

  Původní majitel domina byl Jaroslav Sejkora, narozený 20. 8. 1890 na Královských Vinohradech, Praha XII. Domino dostal k šestým narozeninám, protože už uměl počítat.
Měl dva starší bratry, a když společně hráli domino, mlátili se při tom dřevěným futrálem, až vespod popraskal. Jaroušek uměl také číst a z tatínkových novin se dozvěděl o Burské válce. Oznámil rodičům, že musí odjet do jižní Afriky, protože se chce stát burským vojákem, jelikož ti vojáci byli plnovousatí. Maminka mu dala za pravdu a odebrala se s Jarouškem do fotoateliéru, objednala tři pozice burského vojáka (plnovous atd. půjčoval pan fotograf) a Jaroušek byl dlouho šťasten.
Nového majitele domina zdraví Jarouškova dcerunka Jarunka, vetchá stařenka.

Pro účely sepsání článku mi pan Popelák celý balíček zapůjčil.

Foto: starožitnictví Antikvita

Přinesla jsem ho domů a zavolala syna

 Po chvíli se skutečně zvedl od rozehrané hry, kde rychlými stisky patřičných kláves vyřídil poslední protivníky a právě došlé vzkazy na facebooku a loudavou chůzí puberťáka se přišoural ke své nedočkavé matce. „Koukej", říkám tajemně a podávám mu krabičku. Zároveň začínám číst příběh malého Jarouška. Stejně jako on, i můj syn touží stát se vojákem, a stejně jako tenkrát Jarouškova maminka, ani já jeho nadšení nesdílím zcela bez obav. S tím rozdílem, že synovi je šestnáct a v době, kdy fotku pořídíte pohodlně mobilním telefonem, už ho asi převlekem a profi fotografií z ateliéru dlouho šťastným neučiním.

Prohlíželi jsme si sto let starou krabičku a domino vysypali na stůl

 Celý večer jsme si hráli s kostičkami, počítali puntíky a skládali hada. A já si představovala, že se každou chvíli zjeví malý Jaroušek s nalepenými vousy a řekne mému synovi: „Válka je blbost, radši hraj s mámou domino!" A pak celý balíček pošleme dál, aby už nikdo nikdy nechtěl být vojákem…

Foto: starožitnictví Antikvita