Nemůžu si najít chlapa. Jsem moc ukecaná

Odmalička jsem byla ukecaná, ale nikdy by mě nenapadlo, že je to problém. Až teď mi začíná docházet, že právě to je důvod, proč jsem ve svých sedmadvaceti ještě neměla vztah delší než tři měsíce.

Foto: Isifa/Thinkstock

30. 1. 2014

Odmalička jsem byla hodně ukecaná, ale nikdy by mě nenapadlo, že je to problém. Až teď mi začíná docházet, že právě to je zřejmě důvod, proč jsem ve svých sedmadvaceti ještě neměla vztah delší než tři měsíce.

U nás doma bylo vlastně normální hodně mluvit. Byly jsme čtyři ženské oproti jednomu tátovi. Moje nejstarší sestra z toho "vyvázla" nejlíp - protože je mezi mnou a naší další sestrou velký věkový rozdíl, vyrůstala v podstatě sama s rodiči, a tak je z nás nejklidnější.

Umět zavřít uši

A o to víc meleme já a moje druhá, jen o rok starší sestra. Jsme zvyklé říkat nahlas cokoli nás napadne, ptát se, vyprávět, přemýšlet nahlas. Nikomu to nikdy nevadilo. Tatínkovi možná jo, ale zase uměl takzvaně zavřít uši a prostě nás neslyšet.

Až mnohem později jsem přišla na to, že mezi mnou a touhle sestrou je jen jediný rozdíl - ona se před svými partnery chová automaticky jinak. Normálně. Když je s klukem, který se jí líbí, najednou není to hlasité třeštidlo, naopak je nesmělá a umí mlčet. A dělá to přirozeně, aniž by se musela snažit.

Narozdíl ode mě. Já když jsem nervózní, mluvím tím víc. Mám pocit, že jakékoli ticho je trapné ticho, a tak se snažím mluvit, jen aby nenastalo.

Energie musí ven

Celkově mám v sobě strašně energie, která musí ven. Občas mám pocit, že jsou ve mně dva lidi, jejichž energii musím vyčerpat jen já sama. Proto pořád něco dělám. Sportuju, kreslím, a i když už mám po škole, chodím na jazykové kurzy, abych se zabavila. Nevydržím jen tak sedět.

Například miluju filmy, ale kino je pro mě utrpení. Nemůžu tam u filmu dělat něco dalšího, nemůžu u něj mluvit. Až do nedávna mi tohle všechno připadalo normální a moc jsem to neřešila.

Čtěte také: Manžel mě ničí: při sexu nezavře pusu... A co říká!

Sice si ze mě kamarádky občas dělaly legraci, že je nepustím ke slovu, ale kamarádit se se mnou nepřestaly. A sice mě štvalo, že se tolik líbím klukům, a že mi všichni říkají, jak je to super, že jsem tak akční, a přitom se mnou žádný z nich nevydržel, jenže mě nenapadlo, že by to vlastně mohlo mít přímou spojitost.

Vyčerpáváš mě

Dokud mi to jeden z nich neřekl: "Víš, Baru, ty jsi strašně super, žádná jiná holka by se mnou nešla hrát fotbal a nešplhala po skalách, jenže po každém dni s tebou jsem úplně vyšťavený, a rozhodně to není fyzickou námahou. Potřebuju mít občas klid."

Prostě ho moje mluvení vysávalo. A zřejmě nebyl jediný. Když jsem se s tím svěřila kamarádkám, jedna mi prozradila, že jeden z mých ctitelů se jí zmínil o tom, jak je to moje mluvení únavné a že si nedokáže představit, že by s někým tak ukecaným doopravdy žil.

Takže teď zpytuju svědomí a pokouším se od základů změnit. Myslím na to, že příliš slov může být lidem na obtíž, a tak se učím mluvit "vhodně". Nebo spíš nemluvit za každou cenu. A zatím mi to jde, pár lidí už si všimlo, že jsem najednou nějaká jiná. Občas přemýšlím, zda to jsem vůbec ještě já, ale beru to jako další životní výzvu.

Občas je asi potřeba se sebou něco udělat, když chcete být v životě šťastní ve všech ohledech.

Bára

A co si o ukecaných lidech myslíte vy? Vadí vám, nebo jsou vám naopak sympatičtí? A dovedete si představit, že byste se s někým rozešli kvůli tomu, že moc mluví? Nebo už se vám to snad dokonce stalo? Podpořte naši čtenářku svými vlastními příběhy a zkušenostmi.