Manžel má nižší vzdělání i sebevědomí. A komu to vadí?

Ještě pořád je v mnoha lidech zakořeněný názor, že žena, která má vysokoškolského vzdělání a zastává vysoký post, by si měla najít muže na stejné "úrovni". A byla o tom přesvědčena i Katka, která si pro své postoje vysloužila pověst mrzuté staré panny.

Foto: Profimedia.cz

23. 10. 2012

Ještě pořád je v mnoha lidech zakořeněný názor, že žena, která má vysokoškolské vzdělání a zastává vysoký post, by si měla najít muže na stejné "úrovni". A byla o tom přesvědčena i Katka, která si pro své postoje vysloužila pověst mrzuté staré panny.

Už věta: "Pocházím z intelektuální rodiny," musí spoustě lidem nahánět hrůzu, ale tak to prostě je! Matka je lékařka, dnes sice v důchodu, ale celé město ji zná, protože to vždy byla paní doktorka s velkým P. Dopracovala se až na místo primářky v krajské nemocnici, ale po celou dobu si udržela "svou" ordinaci i u nás na menším městě, aby tak mohla stále sloužit lidem, které znala, znala jejich děti i vnoučata. Proto si jí každý vážil a váží dodnes.

Otec je pro změnu vysokoškolský profesor, který je známý jako zásadový muž s velkým citem pro spravedlnost a lidskost. Jeho žáci z vysoké školy ho stále zdraví s velkou úctou. Toliko pro představu, v jakém (lékařsko-akademickém) prostředí jsem vyrůstala.

Bratr je Ing., já budu JUDr.!

Abych završila kvarteto oborů zastoupených v naší rodině, zcela přirozeně jsem si vybrala práva - s jasnou představou: vlastní právní kancelář, která bude prosperovat a mít (zaslouženě) dobrou pověst. To se mi do pěti let po získání titulu JUDr. podařilo realizovat a dnes jsem takzvaně dobře situovaná právnička se slušnou pověstí a stálou a stále se rozšiřující klientelou.

Skřípaly vždy a pouze vztahy!

Již v postpubertálním věku jsem vnímala, že moje představa o partnerovi je jaksi odlišná od představ mých vrstevnic. Byly jsme na střední, a tak byl kontakt s chlapci především otázkou sexuálních zážitků, tedy alespoň u mých spolužaček a kamarádek. Já jsem si vždy potrpěla na dobrou pověst kluka, s kterým jsem chodila, na jeho dobrých mravech, chování i solidním zevnějšku.

"Co to s tebou je Káčo," naléhaly na mě kamarádky a spolužačky ze střední, když mi nadbíhal playboy celého ročníku a já nejevila zájem, protože jsem byla přesvědčená, že si mě tenhle týpek, který byl idolem snad všech mých kamarádek - nezaslouží. Že mi nesahá ani po kotníky!

Copak se já - dcera svých rodičů - můžu zahazovat s někým takovým?

A tak to se mnou šlo i na vysoké škole, kde byl přeci jen širší výběr potencionálních partnerů. Přesto jsem si zanedlouho vysloužila pověst "staré panny", protože se po kolejích začala šířit pověst, že mi žádný není dost dobrý. Já jsem se realizovala alespoň ve studiu, pochopitelně jsem vystudovala s červeným diplomem, jakožto nejlepší student ročníku, což mi na pověsti netykavky zrovna nepřidalo. Panna jsem sice nebyla od devatenácti (letní brigáda), ale jinak jsem byla stále sama.

Měla jsem kamarády, chodila takzvaně pařit, prožívala jsem studentský život se vším všudy - jen jsem se bránila vztahu. Neuměla jsem si představit, že domů přivedu sice studenta, ale bez prestižního zázemí v rodině, bez garantované budoucnosti, zkrátka chlapíka, který nepůsobí na první pohled jako anglický gentleman, s titulem a vy/budovanou kariérou.

Katko, prober se!

Po škole se třetina zamilovaných spolužaček vdala, třetina otěhotněla a třetina se vrhla na právnickou kariéru, nedbajíc na svou pověst ani pověst milenců. Jen já se stále držela při zdi a soustředila se na rozvoj své právní kanceláře. Jen srazy se spolužáky mi vždy připomněly, že žiju staropanenský život bez partnera a s pošetilými představami o panu dokonalém. Bylo mi 31 a já se pomalu začala ošívat a dokonce jsem i záviděla spolužačkám jejich "obyčejné" chlapy, kteří je dokážou uspokojit - sexuálně i jinak!

Do toho se přidala kritika ze strany rodičů, kterou jsem nesla obzvlášť nelibě. Byli to právě rodiče, kteří mi předali "gen" touhy po dokonalosti. "Katko, jsme na tebe s tátou pyšní a ty to víš! Co nás ale trápí, je tvoje samota. Já vím, že dnes je doba jiná, ale tobě bude 32 a chlapa jsi domů nepřivedla od střední, co je s tebou? Potřebuješ snad takového, který bude pan dokonalý, všichni ti ho budou závidět, ale nebudeš s ním šťastná?" naléhala na mě máma a mně bylo jasné, že má pravdu. Jenže, jak se to dělá? Jak mám slevit ze svých nároků, když s takovými představami žiju od puberty?

Andělé nepadají z nebe?

Stalo se to týden před mými 32. narozeninami. Najala si mě prestižní internetová firma a já jsem jednou týdně dojížděla do jejího sídla v Praze na konzultace. Když jsem zajížděla do podzemních garáží, bezmyšlenkovitě jsem zahnula na "své" parkovací místo a nevšimla jsem si, že tam stojí na štaflích jakýsi dělník. Skřípění brzd, náraz do štaflí a dělník na kapotě.

Okamžitě jsem vyskočila z auta a hnala se ke svíjejícímu se muži, který se držel za vykloubené rameno. Ještě než jsem stačila cokoliv vyslovit, zvedl hlavu, podíval se na mě, usmál se a trochu naštvaně a napůl odevzdaně pravil: "Já si vždy myslel, že andělé padají z nebe," čímž mě absolutně odzbrojil. Navíc mi byl na první pohled sympatický. Udělaný chlap v montérkách, strniště, veselé a chytré oči. Přes jeho protesty jsem ho naložila do auta s uraženým zrcátkem a okamžitě ho odvezla do nemocnice. Ten den už jsem žádné konzultace ve firmě nestihla...

Zato večeři s Radkem ano!

Musela jsem se mu přece nějak revanšovat. Radek byl majitelem nevelké elektrikářské firmy a jako správný majitel a šéf se občas chopil řemesla sám, jako zrovna v osudný den, kdy probíhala celková revize osvětlení ve firmě, která mě co týden povolávala na konzultace. Na večeři sice nepřišel v obleku (jak bych ještě před týdnem požadovala), zato s kytkou a širokým úsměvem. Od první chvíle jsem byla ztracená, ty tam byly moje požadavky na pana Dokonalého! Odzbrojil mě svou přirozeností, šarmem, vtipem a přirozeným intelektem. Mnoho z těch manažerů a papalášů i velevážených klientů, kteří mi do kanceláře posílali květiny a dárečky, mu nesahali ani po kotníky. A navíc... byl to úžasný a pozorný milenec!!!

Stydí se - naštěstí!

Radek to měl a má v hlavě srovnané. Můžu to potvrdit, protože už jsme spolu dva roky a za necelé dva měsíce se nám narodí malý Ráďa. A jestli má nějakou chybu? Ano, odmítá se mnou chodit na zdvořilostní návštěvy k mým právnickým kolegům, vždy odmítal i účast na večírcích a party mých klientů... asi se stydí, že nemá dostatečné vzdělání, možná by se cítil méněcenný. Nechá mě organizovat dovolené a jednat s úřady, protože "na to máš přece školy ty".

Už jsem si zvykla na komentáře mých kamarádek: "Tak kdy nám ukážeš pana tajemného," naléhají a já se jen usmívám. Vlastně jsem docela ráda, že mám doma nesmělého chlapa, jen já totiž vím, že je to nejlepší milenec na světě, můj skvělý manžel a jsem přesvědčená, že i nejlepší otec pro našeho syna, u kterého zcela jistě nezůstane. Konečně pořádný chlap v mém životě a já si ho od kamarádek nehodlám nechat okukovat. Ano - já - mrzutá můra a bývala stará panna - žárlím na elektrikáře ze štaflí. Často se tomu směju a jsem šťastná!

A rodiče?

Ti jsou z Radka naprosto nadšení, s tátou i mámou si padli do oka okamžitě, a když jsem jim přišla oznámit, že čekáme dítě, rozplakali se dojetím. Někdy si říkám, jaká jsem to byla kráva, když jsem si myslela, že pořádný chlap musí být mistr etikety, s nejméně jedním titulem a prestižní zaměstnáním, ještě lépe s rozjetou firmou.

Bůhví, jak bych dopadla, kdybych tehdy v garážích zabrzdila včas.

Co si o tomto tématu myslíte vy?

Taky si myslíte, že protiklady se přitahují? Nebo souhlasíte s názorem, že partneři by měli být na stejné intelektuální úrovni? A myslíte si, že člověk bez vysoké školy nemůže soupeřit s vysokoškolákem v intelektuální zdatnosti? Zkrátka: Záleží ve vztahu vůbec na vzdělání?

Podobný příběh navíc bude již zítra tématem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.