Mám teď chuť jít do neznámých vod, říká herečka Divadla Kampa Petra Bílková
Herečka Petra Bílková si vás získá, ať chcete, nebo ne. Kromě hereckého talentu je skvělá hudebnice, sportovkyně a nově ještě řezbářka, ale přesto je naprosto skromná a přirozená. Určitě si nenechte v Divadle Kampa ujít její autorskou novinku Kabaret Pepe, budete nadšeni.
Dvorní scénou herečky Petry Bílkové je Divadlo Kampa, které mám moc ráda, protože jakmile na jeho "půdu" vkročíte, cítíte se tak nějak svobodně, pohodově a je jedno, jestli jste dospělý divák nebo dítě.
A stejně jako Divadlo Kampa na mě působí i sama Petra, manýry celebrit u ní rozhodně ani náznakem nespatříte. Je přirozená, milá, zábavná a jakmile se jí dostane do ruky jakýkoli hudební nástroj, nebo začne zpívat, je prostě skvělá. Vřele doporučuji její autorskou novinku, představení Kabaret Pepe, kde to "rozbalí naplno", ale pokud máte doma děti, určitě neváhejte a vezměte je na jakékoli dětské představení, ve kterém Petra hraje - vždy je to zážitek.
Petro, je vůbec něco, co neumíte - jste skvělá herečka, hudebnice, výtvarně nadaná a ještě k tomu sportovkyně! Všechny ty dary jste získala od rodičů?
Je pravda, že občas slýchávám dotazy typu: "Co ty vlastně neumíš?" Neumím háčkovat, plést, uvařit svíčkovou, pohladit si myš a ještě by se toho mnoho našlo. A to, že toho jakože "umím" víc, je asi tím, že mě prostě věci baví. Už od dětství, nepamatuji si, že bych se někdy nudila. Myslím, že jsem trpělivá, a když mě nějaká činnost nadchne, vydržím u ní dlouho a baví mě se zlepšovat pořád o kousek dál. A to asi potom způsobilo, že těch dovedností je prostě víc. Z rodičů nebyl ani jeden hudebník nebo divadelník, tuto uměleckou touhu jsem prostě objevila sama v sobě. Po tátovi jsem zdědila možná kus toho sportovního nadání. A v dospělosti jsem pak zjistila, že k životu potřebuji tvořit, a proto asi dělám to, co dělám. Nějak to všechno zaklaplo.
V Divadle Kampa hrajete v mnoha dětských představení a velmi často malé chlapce, neštve vás to, nechtěla byste být někdy třeba princezna?
Princezna ne, to tedy opravdu ne. To si ani nedovedu představit při svém vzhledu. I při vhledu do svého nitra. Když jsem koukala v televizi na pohádky, vždycky mě lákalo hrát nějakého toho královského šaška, který princeznu rozveselí, když bude smutná, panu králi dá nějakou tu moudrou radu, udělá kotrmelec a vyvede nějakou lumpárnu. No, a nakonec to dá zase do pořádku a všechno dobře dopadne. A ano, v divadle hraji hodně role malých chlapců. Nikdy mě to neštvalo. Mám ráda dětskou duši, dětský pohled na svět a svobodné upřímné konání dětí. A mám v sobě chlapeckou energii, a tak mě ti malí kluci baví. Ale je pravda, že bych se teď chtěla malinko posunout dál. Ochutnávat i nové divadelní škatulky.
Horkou novinkou ve vašem životě je autorský hudebně divadelní večer Kabaret Pepe. Povíte nám k němu něco bližšího?
Povím a ráda. Je to pro mě právě krok někam dál. Před nějakou dobou jsem zjistila, že mi chybí zkoušet nové věci a že mám momentálně v životě chuť i odvahu jít do neznámých vod. Asi dva roky si píšu písničky - jen tak. Prostě, jak ke mně přicházely, tak jsem je tvořila a ukládala do šuplíku. A letos na jaře jsem ucítila potřebu ten šuplík otevřít a zkusit udělat takový svůj večer - kombinace hudby, písní, slov, nápadů, divadelního pojetí. Prostě takový autorský kabaret.
Dlouho jsem tento malý sen v sobě nosila, ale teprve když jsem zjistila, že můžu psát své vlastní písně, přišla chuť tento sen zhmotnit. Kabaret Pepe je pro mě večerem, kde jsem na jevišti já - hraji, zpívám, vyprávím a v hledišti jsou diváci. Ale ten večer - hlavně jeho atmosféru - tvoříme všichni dohromady. Vnímám to jako hodně "společný" večer, který bude plný radosti ze života, tvořivosti, smíchu i ticha. A je moc zajímavé, kolik mi toho Kabaret Pepe dal i do života mimo divadlo. Když se člověk nebojí a roztočí to kolo, roztočí se i kolečko vedle a pak další a další… a už to jede. A já budu moc ráda, když lidé budou mít chuť se projet na horské dráze Kabaretu Pepe se mnou. Kabaret se bude hrát v Divadle Kampa každý měsíc a od Nového roku vždy přijde i nějaký zajímavý host. A já jsem sama zvědavá, kam dojedeme.
Divadlo Kampa na mě dělá dojem hodně otevřeného a svobodného prostoru. Které představení kromě Kabaretu Pepe v něm patří k vašim "srdcovkám"?
Nejvíc prorostlá jsem inscenací Škola Malého stromu. Je to krásný, moudrý, dojemný i humorný příběh o malém indiánském chlapci. Hrajeme ho s Ivetou Duškovou už 14 let a to už je prostě součást života - a krásná. Tento příběh mě nutí (v tom dobrém slova smyslu) jít dovnitř. Sama k sobě a k pravdivé a důležité podstatě věcí. Může mě dělat lepším člověkem a to je pecka! Takovéto výzvy já v životě miluju!
A druhou srdcovkou je Edith Piaf: Dnes nechci spát sama. Tu jsme v režii Ivety Duškové nazkoušely vloni s Vandou Hauserovou. Edith mám moc ráda, její život je obrovská studna emocí, příběhu, letů nahoru i strmých pádů k zemi. Její životní příběh je pro divadelní zpracování velice lákavý. A já si tady užívám ten veliký prostor, který můžu na jevišti vyplnit - přestože hraji všechny "vedlejší role". Mám ráda, když takzvaně z mála uděláte moc. Na jevišti jsme dvě. Vanda coby Edith a já - jako její sestra Momonka, asi deset milenců jako hudební doprovod… atd. Vanda má pro ztvárnění Edith obrovské přirozené předpoklady. Skvěle zpívá, umí francouzsky, váží 40 kilo i s postelí a parukou a hraje ji moc hezky. A já ten základní kámen doplňuji mozaikou mnoha dalších barevných kamínků. A zatím nám to, myslím, hezky zapadá. Užíváme si to a diváci asi také. Protože se k nám vrací a od premiéry hrajeme pokaždé pro plný sál a to by bylo, aby to nebyla srdcovka!
Co je pro vás v soukromí aktuálně největším relaxem?
Jednoznačně dřevořezba. Před dvěma roky jsem začala navštěvovat řezbářské kurzy Magmé, které vede skvělá Magdaléna Mézlová a od té doby je to moje největší hobby. Kdybych mohla, stojím u řezbářského ponku pořád. A když nemůžu být u ponku a musím něco pracovně konat - malý každodenní relax získávám díky svému pejskovi, kterého mám už skoro 11 let a ten mě donutí každý den z toho shonu na chvíli vystoupit a jít se zkrátka jen tak projít do přírody. A snažím se taky více potkávat s přáteli, které mám ráda, jen tak, s jediným důvodem - že se prostě chceme vidět a že nám to dělá radost.
Už spřádáte plány na příští rok, nebo si počkáte, čím vás překvapí?
Mám své sny, touhy, přání, myšlenky, ale taky někdy cítím, že vlastně "nevím", co přesně chci. Snažím se nebát toho, že nevím. Chtěla bych být v životě spokojená a cítit uvnitř radost a klid. Ale co mě k tomu dovede? To sama nevím. Čím dál víc si v životě uvědomuji, že jediné, co můžu dělat (i pro tu budoucnost), můžu udělat jedině teď. Nikdy jindy. Tak se snažím to své bytí co nejvíc soustřeďovat právě do toho teď. A pak se jen koukám, jak mě to "TEĎ" krásně vede dál.