Bylo to jedno z těch příjemných setkání. Kromě toho, že jsme si v mnoha tématech notovali, na mě režisér Rudolf Havlík udělal dojem i tím, jak vystupoval a mluvil: se zvláštní směsicí ryzosti a ambicí, pragmatismu, ale i snílkovství. Věřím, že díky své nenápadné cílevědomosti a vnitřní poctivosti úspěšně zrealizuje všechny své tvůrčí plány.

Pocházíte ze Sokolova. Co jste vystudoval?
Vystudoval jsem střední průmyslovou školu grafickou v Praze.

Jak jste se dostal k cestování?
Jednoduše. Dělal jsem šéfgrafika pro českou firmu, která vyrábí sportovní oblečení. A oni vyráběli v Asii. Později jsme si s kamarádem založili vlastní firmu na outdoorové oblečení. Já jsem oblečení navrhoval, pak jsem musel produkty kontrolovat, a protože jsme vyráběli právě v Asii, začal jsem tam létat. Tím začalo moje cestování.Trvá to už skoro patnáct let.

Co se stalo s vaší firmou?
S kamarádem jsme se po letech rozešli každý svou cestou. Já chtěl tvořit a rozhodl jsem se, že se pokusím být tím, čím jsem si vždycky přál. Filmařem.

Co všechno vás ještě láká vidět?
Těžko říct. Nebyl jsem na mnoha místech. Láká mě vidět všechno. Člověk se dostane někam, kam ani dopředu neplánoval jet, a pak, když na tom místě jste, tak se vám tam může strašně líbit. My jsme takhle byli nedávno s Michalem Hrůzou na Špicberkách natáčet jeho klip, a bylo to tam krásné. Samotného by mě nenapadlo tam vyjet, ale dostal jsem ten impuls. Obecně tíhnu k teplejším zemím. Rád surfuju.

Jak se vám pak vrací zpátky do Česka?
Vracím se rád. Někdy míň, někdy více, asi jako každý. Myslím si, že nám tady spousta věcí ztěžuje, abychom to tady měli rádi. Ale kdybych mohl srovnávat, myslím, že máme velké štěstí na místo, kde žijeme. Je tu krásná příroda, lidé také nejsou úplně k zahození a stejně jako všude na světě je tu spousta věcí, které by mohly být lepší, ale máme krásnou zemi a naštěstí si to pomalu uvědomujeme.

Vystudoval jste grafiku, to znamená, že máte blízko k vizuálnímu umění. Jaká byla vaše cesta od outdoorového oblečení k filmu?
Odmala jsem si rád maloval, byl jsem velký filmový fanda a spal jsem s obrázkem Rockyho vystřiženým z ABC pod polštářem. A v okamžiku, kdy jsem začal cestovat, tak jsem začal víc psát. A protože ty texty měly docela úspěch, tak jsem si řekl, že to zkusím posunout dál. Tak jsem napsal scénář filmu Zejtra napořád, ten jsem dal kamarádovi, který to dal přes další kamarády přečíst producentovi. Ten řekl, že se jde hned točit. Byl jsem překvapený, jak to šlo rychle.

Pak se to samozřejmě zkomplikovalo, protože se zjistilo, že pan producent nemá věci úplně pod kontrolou. Film se podařilo roztočit, ale museli jsme natáčení zastavit, protože se zjistilo, že nějak nejsou peníze, a trvalo rok a půl, než se věci nějak srovnaly a já získal spolehlivého producenta, který za určité kompromisy a změny ve scénáři film dokončil. Je to vlastně jeho zásluha. Film jsme dokončili, získali silného distributora a měli jsme premiéru v Karlových Varech na festivalu. Film poté prošel několika festivaly, získali jsme i nějaké ocenění a film se dostal do nabídky HBO, takže ve výsledku jsem s debutem dokázal pomyslné maximum.

A po vašem komplikovaném debutu přišly Pohádky pro Emu, které běží právě v kinech. Jak těžké bylo sehnat na tento film peníze?
To už složité nebylo, protože jsem se potkal se správnými lidmi, kteří dělají filmy profesionálně, a získal jsem zázemí, díky kterému jsem měl prostor na přípravu a mohl jsem znovu pracovat s lidmi, kterým věřím. Byl jsem tentokrát připravený na všechny možné průsery, ale všechno šlo hladce.

Ve filmu Pohádky pro Emu hrají Ondřej Vetchý a Anna Geislerová, což jsou naši nejvytíženější herci. Myslel jste na ně už při psaní scénáře?
Ne, ale Ondrovi jsem dával scénář číst hned, když jsem ho napsal. Ondrovi se líbil a řekl mi, že do toho půjde. Byla to skvělá zpráva, protože pracovat s takovým hercem je prostě něco, co se neděje každý den. A když Anna řekla ano, trochu se mi rozklepaly kolena, protože jsem tušil, že mám k dispozici skvělé lidi. Emičku, která hrála Emu, jsme v castingu našli po třech týdnech a byla bezvadná.

Měly Pohádky pro Emu nějaký předobraz ve skutečnosti? Jak jste na ten příběh přišel?
Kdysi jsem byl v Číně a nějaký manželský pár si posílal děti vlakem z jednoho města do druhého. Ale děti vystoupily dřív, na nádraží, na kterém jsem zrovna byl. Bylo jim asi pět a deset let. Snažil jsem se jim pomoct, ale ten den už se je na vlak posadit nepodařilo. Dohodl jsem se s jejich matkou a noc strávily u mě v hotelovém pokoji. A oni po mně v tom hotelu chtěly vyprávět pohádku. Zapotil jsem se. A tam vznikl ten moment, který mě začal bavit a který jsem pak rozvinul do scénáře.

Jaké filmy máte rád vy osobně?
Vyrůstal jsem na Spielbergovi, Scorsesem a Zemeckisovi. Ta stará poctivá filmařina je na těch jejich snímcích hrozně vidět a je to pro mě taková učebnice. Některé filmové novotvary současnosti mě dost děsí. V současné době je čím dál tím víc jedno, že film nedává moc smysl, což mi trochu připomíná čínskou kinematografii, kde filmy často nemají žádné návaznosti a publikum je zvyklé na jiný přístup. A ten přístup se podezřele začíná přizpůsobovat i na Západě.

Mám pocit, nejen u filmu, že dneska převažuje ve všech uměleckých disciplínách (ale i v jiných sférách) forma nad obsahem.
To souhlasím. Mně osobně to hodně vadí, ale běžným divákům to tak nepřijde. A možná je to tím, že všechno vzniká hrozně rychle. Často se stává, že lidé začnou natáčet prvotní verze textů, protože na to mají peníze a neinvestují do dramaturgie a přípravy, která je popravdě otravná, ale nutná. Někdy je zkrátka lepší netočit, ale to se dá těžko hodnotit. Žijeme stále ve svobodné zemi a tak je dobré, když už vznikne jakýkoliv film, protože je to minimálně zkušenost. Poslední roky se kvalita českých věcí zvedá. Současní mladí filmaři už zase točí pěkné věci a věřím v dobrou budoucnost.

Závislost na tetování je určitě reálná, říká přední český tatér Lukáš Poláček číst článek

Krása

Jaký jste typ režiséra? Kamarád, diktátor, necháváte hercům i místo pro improvizaci?
Doufám, že kamarádský. Herci u mě určitě mají prostor pro diskusi. Někdy se nechám i ukecat, pokud mi to směr vyprávění umožňuje. Když jsme točili Pohádky pro Emu, Ondra Vetchý si přepsal závěrečnou scénu. Přizpůsobil si dialog tak, aby mu seděl, a protože ho ten příběh bavil, hledal v tom další poselství a mně se to líbilo. Tak jsem do toho šel. Celý večer Ondřej chodil po chodbě, učil se to a hrozně mu na tom záleželo. Ten smysl tam zůstal a forma, kterou on tomu dal, byla skvělá. Myslím, že jsem udělal správné rozhodnutí, protože jsem si řekl: Ten člověk má takové zkušenosti, talent a ještě si s tím dal takovou práci. Je to vždy otázka rozhodnutí. Buď to cítíte, nebo ne. Celkově si myslím, že je nejdůležitější, abych byl na každý natáčecí den připravený. Příprava je základ. Natáčení je už potom za odměnu.

Co teď připravujete?
S Radkou Třeštíkovou jsme dopsali scénář podle její knihy Bábovky, které budu režírovat. Je to zase jiný svět. Svět žen a jiný způsob vyprávění a práce.

Jak se píše v tandemu, zvlášť u takových individualit, jako jste vy a Radka Třeštíková? 
S Radkou nás spojuje stejný smysl pro humor. Můj je samozřejmě lepší, ale ona také není špatná. Dohadujeme se, oba jsme argumentačně zdatní, takže vyhrát spor o scénu je někdy těžké, ale dává to smysl. Máte k dispozici oponenta a spojence zároveň – a to je velká deviza. Máme na věci někdy rozdílné pohledy, ale v tom je to právě super, protože dokážu lépe vycizelovat situace, které třeba ženská mysl nechápe a mně přitom připadají srozumitelné. Bábovky naše kamarádství upevnily a já jsem rád, že můžu psát s někým, kdo má takový talent. Slíznu si pak smetanu. (smích)

Tíhnete spíše ke komediím, nebo vás zajímá i jiný žánr?
Netíhnu nikam. Baví mě měnit vody. Komedie jsou skvělé, protože se člověk prostě nasměje, už když je vymýšlí, a já mám rád humor. Zároveň je to těžká práce. Ale teď třeba připravuju scénář podle knihy Zdenky Fantlové, které přežila Osvětim a to je zcela jiné téma. Pro mě nesmírně ambiciózní věc, která je náročná a nevděčná, ale myslím si, že jsou příběhy, které stojí za to vyprávět.

Uživíte se filmem?
Samozřejmě že ano. Ale je to riskantní byznys. Tvrdá práce, ve které se snadno ocitnete na dně.

Co vy, reklama a seriály?
Netočím je moc rád, protože málokdy dostanu šanci, abych je mohl dělat po svém a k tomu všemu těch hezky napsaných reklam není mnoho a většinou končí u zkušenějších tvůrců. Je to v pořádku a nevadí mi to. Jsem rád, když nějaká nabídka přistane, ale nebažím po tom.

Pomáhají vám v práci i sociální média? Na Facebooku jste poměrně hojně, máte 6000 sledujících.
To je zajímavá otázka. Já si samozřejmě myslím – jako každý, kdo je na Facebooku –, že mi dělá ohromnou službu, ale ve své podstatě si myslím, že je to egomasírka k ničemu. Navoněná bublina. Praktický efekt pro to, aby lidé přišli do kina, to nemá. Facebook využívám pro psaní zpráv, volání přes Messengera. To mi přijde super. Ale bohužel, pak je člověk nalepený na tom blázinci a furt ho sleduje. Snažím se z toho vymanit. Máte pořád pocit, že něco propásnete. Je to závislost.

Žijete hodně prací. Kdy přijde rodina?
Téma rodiny beru vážně. Nechci být jako lidé, kteří si někde upletou dítě, jsou s tou ženou rok a pak se hádají pět let o alimenty. Taky mám určitě špatné vzory z domu od svého otce a nechci to opakovat. Myslím si, že aspoň něco by se v tom životě mělo udělat fakt dobře. A když vidím vztahy lidí, které mám rád, tak mě to občas děsí. Ale vím, že to prostě není jednoduché. Jsme jen lidé, a tím se to komplikuje. A ani můj příběh nebude snadný, takže to nechci soudit.

Tak jinak. Kdybyste měl sám sobě napsat postavu vlastní ženy, jaká by byla?Inspirující a vtipná. A má mě ráda. To je víc, než si člověk může v životě přát.