Nedávno mi zemřel manžel. "Chudák ženská," řekli byste. Ale kdepak, nelitujte mě, mně se totiž nesmírně ulevilo. Konečně zase můžu normálně komunikovat se světem, cítit se svobodná a žít!

Zemřel na infarkt. Přitom byl mladý, jen pětapadesát let. Trochu si myslím, že ho Bůh potrestal. Za to, že mi vzal dvacet let života. Sbalil mě na sladké řečičky, galantní chování a spoustu zábavy, a pak, když už jsme byli svoji, šoupnul mě do baráku na vesnici a otočil klíčem. Ne sice úplně doslova, ale já si tak připadala.

Ale popořádku. Poznali jsme se, když mi bylo dvacet, brali se o rok později. Prvních pár let jsem si žila jako v pohádce. Až mi jednou zavolala moje letitá kamarádka Francouzka, která žije v Paříži, že jí náhle zemřela maminka, a jestli bych nemohla na pár dní přijet.

V práci proti tomu kupodivu nic neměli, manželovi jsem se nemohla dovolat. Nechala jsem mu tedy jen vzkaz, zajela domů pro pár věcí a rovnou na letiště. V Paříži jsem se pět dní poctivě starala o kamarádku, se vším jí pomáhala, povídala si, vzpomínala, a s manželem jsme si každý den vyměnili jen pár esemesek.

Peklo nastalo, až když jsem se vrátila domů. Vyslýchal mě, kde jsem byla a co jsem tam dělala. Nešťastnou kamarádku mi vůbec nevěřil a když jsem trvala na svém, začal mě mlátit, protože si přece nemůžu dovolit mu lhát.

Konec?

Byla jsem naprosto zděšená, neschopná uvažovat a pochopit, co se stalo. Jemu tahle nálada vydržela snad týden! Já jsem jen mlčela a snažila se vzpamatovat a rozmyslet si, jestli mám od něj odejít...

Ale on se vzpamatoval, začal nosit kytky a dárky a omlouval se, že to byl zkrat, že musel řešit velký problém v práci a z těch nervů vzniklo tohle. Říkal to tak přesvědčivě, že jsem mu uvěřila. A zase jsme žili náš pohádkový život.

Jenom mě začal víc hlídat a já se pomalu přestávala vídat s kamarádkami a známými. Tehdy jsem ale byla pořád ještě děsně zamilovaná, takže mi to nevadilo.

Sbohem kamarádi, sbohem práce?

Nejen on, ale i já jsem měla dobrou práci, a občas jsem tam musela zůstávat déle, což se mu najednou přestalo líbit. Začal říkat, že kvůli práci nemám čas na domácnost, na něj, ani na sebe, a dokonce začal nabízet, ať si zkrátím úvazek a jsem víc doma, že to díky jeho platu v pohodě utáhneme.

Asi aby mi pomohl lépe si představit, co budu v těch volných dnech dělat, přišel zároveň s tím, že bychom si mohl místo bytu v centru pořídit domek za městem. Že to bude lepší pro naše budoucí děti. Což byla samozřejmě pravda, ale přesto se mi to nelíbilo.

A tak začal čím dál častěji dělat scény kvůli nevyluxovanému koberci, nevyžehlenému prádlu. Ponižoval mě, že jsem neschopné, líné prase a že kvůli mně i on musí žít jako prase a co by tomu řekli jeho klienti, kdyby viděli, s kým se tady pan ředitel zahazuje.

Umíte si představit ten teror?

Občas přidal i to, že kvůli hloupé práci, kam stejně chodím jen kvůli chlapům, nemám čas ani na to, abych chodila cvičit a ke kadeřníkovi a že vypadám čím dál hůř. Když jsem se začala bránit, většinou to skončilo tím, že jsem schytala pár facek. A tak jsem se naučila tyhle výtky jen tiše poslouchat a snažit se podle nich zařídit.

Když se mi totiž všechno perfektně podařilo, nebo když byl manžel dobře naladěný, pořád jsme se spolu měli krásně. Byl to okouzlující člověk, pokud chtěl.

Co vám budu povídat, nakonec jsem uvěřila, že asi vážně nezvládám práci i domácnost a vztah na sto procent, tak jsem si vyjednala poloviční úvazek a odstěhovali jsme se do blízké vesničky.

Proč vzniká domácí násilí?  Více se dozvíte ZDE >>

Měli jsme krásný domeček a já se nakonec i celkem těšila, jak ho ve dnech volna budu zvelebovat. Jenomže cokoli jsem vymyslela, koupila, nebo navrhla, bylo špatně. Za všechno jsem dostala vynadáno, a když jsem se tedy chtěla o všem aspoň po telefonu poradit, zase na mě vyjel, ať ho pořád neotravuju v práci. Když jsem tedy nedělala nic, byla jsem znovu to líné prase.

Já hloupá mu ještě navíc takovou spoustu let věřila, že je všechno vážně moje chyba. Že jsem neschopná a nesamostatná, hloupá a ještě navíc ošklivá.

A pak začal chtít dítě

Jenomže když jste roky v depresích a celé dny se zabýváte jen tím, co všechno musíte, nebo naopak nesmíte udělat, stihnout a říct, když s někým spíte s obavami, jestli se u toho správně tváříte a hýbete, neotěhotníte ani za deset let.

Takže k tomu všemu se ještě přidaly výtky, že nejsem zdravá, že si vzal nemocnou štětku, která nemůže otěhotnět, někdy mě dokonce podezíral, že tajně beru prášky, protože s ním děti nechci. Prohledával mi věci, vyhodil snad i paralen.

Konečně mi to došlo...

Je zvláštní, že jsem to dokázala snášet tak dlouho a mezi těmito výlevy ho měla pořád tak ráda, jakoby se nic takového ani nedělo. Pak mi jednou zazvonil telefon - manžel dostal v práci infarkt a že se ho nepovedlo zachránit.

Nejdřív to pro mě byla šílená rána, ale stačily snad pouhé tři dny, abych si uvědomila, jak se najednou cítím hezky, i když vlastně pořád jen brečím. Že nemám plnou hlavu nedůležitých starostí, že myslím jen na sebe a volně dýchám.

Došlo mi, že jeho smrt byla to nejlepší, co se mi mohlo stát.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Už ji nemiluju, ale chci s ní žít. Mám jí to říct?

Spěte spolu, i když se vám nechce. Vyplatí se to!

Češi posouvají hranice sexu: Kam až?

--------------------------------------------------------------------------------

Jak na partnerské vztahy?